DivadelníVARY

Anna Fidlerová: Divadlo v Karlových Varech

Divadlo se v Karlových Varech provozovalo ještě dříve, než mělo střechu nad hlavou. Potulným komediantům, zpěvákům a tanečníkům, kteří bavili občany města a jeho návštěvníky už od 17. století, stačily k jejich produkcím ulice, dvorky či větší lázeňské domy. Brzy se ale Karlovy Vary dočkaly. Jako první vznikl v prostorách dnešního Grandhotelu Pupp z prken, hlíny a malty uplácaný Komödienhaus (1717 – 1788), o němž se doktor David Becher později vyjádřil, že vypadá spíš jako dobytčí chlév.Více informací...

O druhé, již zčásti kamenné divadlo se zasloužil právě tento osvícený lázeňský lékař. Nový stánek, „věnovaný Thalii a Hygii“ a postavený v místě dnešního divadla z výtěžků karlovarské vřídelní soli, byl slavnostně otevřen v roce 1788 Mozartovou Figarovou svatbou. Hrálo se v něm německy, jen občas zde vystupovali čeští obrozenci. Ale i tady dne 14.září 1884 spadla poslední opona a město zadalo stavbu nové divadelní budovy. Vybrán byl proslulý vídeňský ateliér Fellner a Helmer, který zakázku dokončil už v roce 1886. Začalo se opět Figarovou svatbou a v pozdějších létech se objevily i opery Smetanovy a Dvořákovy.
V novém divadle získaly Karlovy Vary architektonický skvost geniálních stavitelů, jejichž 150 staveb bylo rozeseto po celé Evropě. Neobarokní architektura s lodžiemi a množstvím ozdob nese i několik alegorických sousoší. Má bohatě zdobený interiér, v němž vyniká opona předních tvůrců vídeňské secese Gustava a Ernsta Klimtových a Franze Matsche. Zvláštní intimita a elegance celé stavby odpovídá potřebám divadla v lázeňském městě.
V novém divadle se hrálo většinou jen v letní sezóně. Nemělo stálý soubor a střídaly se v něm různé společnosti. Tato praxe trvala až do druhé světové války, kdy se krátce začal zkoušet model celoročního provozu. Nová kapitola se ale začala psát až v roce 1945, kdy se divadlo stalo výlučně českou scénou.
Za těžko představitelných podmínek se hned v prvních poválečných letech rodil v Karlových Varech stálý český divadelní soubor. Zpočátku jen jako „pobočka“ plzeňského divadla, které vedl ředitel Antonín Klimeš. Koncem roku 1945 už zde našlo angažmá 33 herců, jejichž existenční podmínky byly víc než nuzné. Působili v divadle repertoárovém, které chrlilo jednu premiéru za druhou s povinností jezdit na zájezdy. První česká premiéra v Karlových Varech se však v nadšené atmosféře konala už 25. září, kdy soubor sehrál Tylovu hru Jiříkovo vidění. V roce 1946 se stal ředitelem divadla legendární divadelník Josef Burda, jehož bohatá praxe v divadelních společnostech byla zárukou požadovaného rozjezdu nové scény se stmeleným souborem.
Také karlovarské divadlo procházelo obdobími tvůrčích vzestupů, rozpačitého hledání i uměleckých propadů. K těm prvním patří éry uměleckých ředitelů Bohuše Stejskala (1949 – 1955), Jiřího Dalíka (1957 – 1961) a do jisté míry i léta 1961 – 1968, kdy vůdčí režisérskou osobností se stal Ivan Šarše. V dusných létech normalizace jen občas prosvítaly snahy dělat i v nesvobodných podmínkách dobré divadlo a udržet soubor, v němž působilo několik výrazných osobností.
Celý divadelní kolektiv se v listopadu 1989 postavil za ideály Sametové revoluce, což dal najevo proslulými mítinky tváří v tvář nadšenému obecenstvu.
Radost ze svobody brzy vystřídala starost. Zchátralá budova divadla musela projít náročnou rekonstrukcí. A tak se stalo, že za představením hry Milana Kundery Jakub a jeho pán 30.června 1993 opět spadla poslední opona a divadlo se na šest let stalo pracovištěm zcela jiných profesí. Město nedokázalo udržet ani značně zmenšený soubor na náhradní scéně Motýl a na vlastní divadelní činnost rezignovalo. Bohužel nikoliv naposledy.
Po slavnostním zahájení v obnovené budově, kdy se vedle Gogolovy Ženitby objevila 26.června 1999 opět Figarova svatba, nastalo období konfliktů mezi divadelníky a vedením města jako zřizovatelem. Vyhrocené spory vyústily v roce 2004 v uzavření divadla a rozpuštění souboru. V lednu 2005 město pronajalo svůj divadelní stánek na čtyři roky pražskému soukromému Divadlu Bez zábradlí.
Původní divadelní tvorba ale z Karlových Varů nezmizela. Při životě ji drží v roce 1993 založená profesionální komorní scéna Dagmar a vynikající amatérský soubor Divadelní studio D3 s více než padesátiletou tradicí. V současné době vystupuje převážně v divadle Husovka, kterou jako alternativní scénu velkého divadla vybudoval ředitel Čestmír Kopecký (2000 – 2002).
V letech 1991 – 1998 působilo v Karlových Varech malé komorní divadlo Klobrouk, které uvedlo řadu autorských představení a několik převzatých her.
Poté, co město v roce 2008 ukončilo spolupráci s Divadlem Bez zábradlí , stala se  budova divadla místem pro zájezdy hostujících souborů. Obnovit  divadelní činnost se v letech 2005 až 2010 podařilo Klubu Paderewski, který původně sídlil v Lázeňské ulici a později se přestěhoval do divadla Husovka. Jeho komorní soubor pod jménem Divadlo V patře sehrál řadu představení, v nichž hostovali i herci ze zrušeného divadelního souboru. Po změně ve vedení města v roce 2010 vznikl nový profesionální divadelní soubor, nazvaný Činohra  karlovarského městského divadla. V současné době jsou na repertoáru jeho dvě komedie, třetí je ve stavu zkoušek.
Nezájem a nedostatečná podpora ze strany města vedla také svého času k zániku kdysi slavné loutkové scény. Byla založena v roce 1951, ale ještě téhož roku se stěhovala do Mariánských Lázní, kde našla o něco lepší provozní podmínky. Zpět do Karlových Varů se soubor přestěhoval v roce 1957, kde sice získal zkušebny a dílny, ale hrát mohl jen na zájezdech. Jeho historie se uzavřela v roce 1963, kdy většina členů souboru přešla do divadla Alfa v Plzni.

Srpen 2012

 

Doplňující texty:

 

Anna Fidlerová: Dvanáct (horkých) křesel 

Předneseno na 17. Historickém semináři Karla Nejdla dne 25. listopadu 2007

Vážení přátelé Karla Nejdla,

dnes musím začít s omluvou. Můj původně ohlášený příspěvek o karlovarských divadelních festivalech v 60.letech minulého století musím nahradit jiným. Na původním tématu jsme se domlouvali s Vláďou Jáchymovským, on byl totiž o něco déle pamětníkem než já. Z první pracovní schůzky, domluvené týden před jeho smrtí, ale sešlo……

Přijměte tedy, prosím, mé povídání o tom, jak se v letech 1945 až 2004 střídali ředitelé karlovarského divadla, kterých bylo shodou náhod dvakrát dvanáct.V první etapě od roku 1945 do roku 1989, tj. za 44 let, se vystřídala v tomto horkém křesle první dvanáctka, zatímco v druhé etapě, zahrnující léta 1990 až 2004, nabrala rotace direktorů vyšší obrátky. Za uvedenou dobu jsme jich napočítali rovněž tucet.

Umělecký soubor prvního českého divadla v Karlových Varech byl ustaven hned v létě roku 1945 jako pobočka plzeňské scény. Nápad to nebyl zrovna šťastný a jeho realizace trvala jen dva měsíce. Antonín Klimeš, původně filmový režisér a první ředitel karlovarského divadla v letech 1945 – 1946 ve svých pamětech vzpomíná, že soubor se v době těsně po válce a nacistické okupaci rodil těžko a navíc narážel na nepochopení některých funkcionářů z řad zřizovatele. Někteří z nich měli zájem spíš na tom, aby rozvoj divadla ne-li zastavili, tedy aspoň zbrzdili. Nebyly byty pro herce a gáže se jim vyplácely všelijak. Když bez jeho vědomí dostala polovina členů souboru výpověď, musel tomu zabránit hrozbou rezignace. Divadlo zápasilo s nedostatkem peněz a přijalo proto s povděkem pomoc tehdejších sovětských úřadů, které mu věnovaly celé kostýmní vybavení pro inscenaci hry Ruští lidé, včetně plášťů, kožichů a zbraní. Herci tak účinkovali ve vojenských uniformách, které na těle vojáků prošly mrazem a ohněm války.

Ještě před tím se však podařilo připravit premiéru Tylovy hry Jiříkovo vidění, kterou byla 24. října zahájena nová etapa divadelní činnosti v Karlových Varech.

Za repertoár se Klimešova éra nemusela stydět. Hrála se česká klasika, jako Jiráskův Jan Roháč, Drdovy Hrátky s čertem, Vrchlického Noc na Karlštejně a Mahenův Jánošík, ale i Moliérův Lakomec či Shakespearův Večer tříkrálový.

Pouhé dva roky vydržel šéfovat v Karlových Varech druhý ředitel, legendární Josef Burda. V roce 1940 se mu podařilo vytvořit profesionální Středočeskou činohru, která zanikla spolu s ostatními českými divadly výnosem Emanuela Moravce v roce 1944. Když se pak v roce 1946 ukázalo, že k vedení karlovarského divadla bude zapotřebí pevné ruky, byl to právě Burda, na kterého padl los. Sám o tom hovoří ve svých pamětech jako o hodně horké půdě. Přestože si vymínil naprostou volnost, důvěru a záruku, že mu politikové nebudou mluvit do repertoáru ani do angažmá herců, dočkal se i on zklamání. „Byla to pro mne těžká zkouška“, píše doslova. Obstál v ní však se ctí a nezůstal nic dlužen své pověsti. Po dvě sezóny, kdy divadlo vedl, měl soubor 30 členů, 5 režisérů, jednoho šéfa výpravy, jednoho dirigenta, dva inspicienty a dvě suflérky. Na jevišti se objevovaly tváře, které se pak proslavily i v letech pozdějších – Hana Kreihanslová, Karel Fišer, Antonín Zacpal. Toníček, jak jsme mu říkali, byl už tehdy známý z několika filmových rolí, mimo jiné z filmu Přednosta stanice s Vlastou Burianem. Hrál se Gogol, Tyl, Čapek, Šrámek, Scheinpflugová, Lope de Vega, Artur Miller, Shakespeare. Burda také zavedl první předplatné.

Problémy ale narůstaly. V jejich pozadí byla tzv. divadelní komise, složená nikoliv z odborníků, ale ze zástupců politických stran. Po dalších intrikách, o kterých jsem podrobně hovořila na X. Nejdlově semináři v roce 2000, směl Burda dožít ve své funkci do konce roku 1948. Ale už jako druhý v pořadí za Tomášem Bokem, který jej měl vystřídat. To vyřešil Burda tak, že 1. května dobrovolně odešel, aby po krátkém čase nastoupil jako ředitel do Národního divadla.

Ani Tomáš Bok se v ředitelském křesle neohřál, i když se snažil. V Národním domě vybudoval tzv. mládežnické divadlo, kde se mladí diváci měli pilně vzdělávat pohádkami a mládežnickými hrami. Přesto i on pobyl v Karlových Varech pouhou jednu sezónu 1948 – 1949. Repertoár obohatil o Euripídovu Médeu, Gogolova Revizora a Dostojevského Strýčinkův sen a herecký soubor o Valérii Kaplanovou, Olega Reifa a Jana Jakla.

Období let 1949 – 1955 si zaslouží větší pozornost. Byla to první zlatá éra karlovarského divadla, na kterou se dodnes vzpomíná s úctou a láskou. Zasloužil se o ni Bohuš Stejskal , významný pražský divadelník. Soubor zastihl v situaci, kdy měl za sezónu vyprodukovat až pět set představení, s povinností větší polovinu odehrát na zájezdech. V letech 1950 – 1954 se nepohodlným náklaďákem vyjíždělo ročně v průměru na 250 zájezdů. K pravidelným štacím patřily na příklad v roce 1950 Abertamy, Aš, Bochov, Doubí, Doupov, Františkovy Lázně, Horní Blatná, Horní Slavkov, Hranice, Cheb, Chodov, Jáchymov, Jesenice, Kadaň, Klášterec, Kolová, Kraslice, Krásné Údolí, Kynšperk, Kysibl, Loket, Lubenec, Luby, Mariánské Lázně, Merklín, Nejdek, Nové Sedlo, Perštejn, Planá, Plesná, Podbořany, Sokolov, Stará Role, Teplá, Toužim, Vejprty, Vilémov, Žlutice, v dalších letech pak další obce.

Není divu, že Stejskal jako jeden ze svých úkolů viděl ve snižování počtu premiér, který dosud představoval za jednu sezónu vražednou třicítku. V jeho poslední sezóně jich divadlo odehrálo už jen čtrnáct. Přivedl také do Karlových Varů výborného dramaturga Pavla Kohna, divadelního fotografa Miroslava Tůmu, herce Renátu Olárovou, Vlastimila Haška a Gustava Opočenského. Na repertoáru byly například oba díly Goethova Fausta, trvající čtyři a půl hodiny a čtyři inscenace Shakespearových her – Sen noci svatojánské, Othello, Večer tříkrálový a Zkrocení zlé ženy. Jeho poslední režií byl Moliérův Lakomec. Během zkoušek však onemocněl a nastudování musel dokončit Karel Fišer. Zemřel v květnu roku 1955.

Stejskala vystřídal nevýrazný režisér Miroslav Seeman, který divadlo vedl v letech 1955 – 1957. Příliš se neosvědčil a umělecká úroveň divadla klesala. Jeho pokus o vytvoření samostatného zájezdového souboru nevyšel a jediným kladem jeho působení bylo angažmá Františka Viceny, Heleny Lehké a Jiřího Samka. Naopak ztrátou byl odchod Gustava Opočenského do Pardubic a Kolína, kde podle některých zdrojů bydlel spolu s Květou Fialovou v márnici místního hřbitova.

Z krizové situace vyvedl karlovarské divadlo Jiří Dalík, jehož éra trvala od roku 1957 – 1961 a bez nadsázky snese opět název zlatá. Jeho výrazná a promyšlená koncepce přivedla do divadla další diváky. Začínali tu takoví režiséři jako Václav Hudeček, Ladislav Vymětal a Ivan Šarše, do hereckého kolektivu nastoupila Marie Rovenská, Libuše Balounová, Leopold Běhan, Kamil Bešťák a vrátil se Antonín Zacpal. Z dalších jmenujme Dašu Neblechovou, Dagmar Pušovou, Ivana Holuba či Evu Marii Kavanovou. S takovým hvězdným obsazením se dařilo dobrému divadlu, o kterém se mluvilo i za hranicemi regionu. Podívejme se na repertoár, který už také reagoval na rodící se atmosféru šedesátých let. Diváci mohli vidět hru Pavla Kohouta Taková láska, Čapkovu R.U.R., Leonova Vlka, Ibsenovu Divokou kachnu, Muchův experiment Sex a světla Manhattanu, Goldoniho Lháře, Millerův Pohled z mostu. K nezapomenutelným patřily hry Vítězslava Nezvala Milenci z kiosku, Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou a Manon Lescaut. U příležitosti první z nich bylo divadlo v roce 1958 přejmenováno na Divadlo Vítězslava Nezvala, aby se pak později z nevysvětlitelných důvodů vrátilo k neutrálnímu názvu Městské divadlo.

I po Dalíkově odchodu se v Karlových Varech dělalo dobré divadlo. Viděli jsme pozoruhodné inscenace her Sestup Orfeův, Člověk pro každé počasí, Maryša, Tramvaj do stanice Touha, Romulus Veliký. Některé z nich byly dílem režiséra Václava Špidly, otce dnešního politika. V hereckých partech zazářili Zdeněk Kryzánek, Libuše Řídelová, Břetislav Tetera, Zdeněk Mucha, Daniela Píchová. Do Karlových Varů rádi přijížděli i významní hosté – Oldřich Nový, Miroslav Horníček a Karel Höger.

Jen krátce vezměme na vědomí tři následující ředitele. Jde o Zdeňka Šnaiberka v letech 1961 – 1964, který se v ředitelském křesle ještě krátce mihl v sezóně 1970 – 1971, dále Karla Fišera 1964 – 1968 a Libora Plevu 1968 – 1970, který se v nelehké době snažil, aby divadlo obstálo se ctí.

Za větší zmínku stojí tvrdý normalizátor a demagog Vítězslav Bartoš, který řediteloval od 16. dubna 1971 do roku 1976. Bylo to jedno z nejhorších období v historii divadla, které Bartoš sám označil jako jedno z hlavních center pravicového oportunismu ve městě. Energicky se chopil prověrek a personálních čistek, jakož i šikanování jemu nepohodlných lidí. Z divadla pod různými záminkami museli odejít režisér Hugo Domes, herci Jarmila Derková, Jiří Hanák, Kamil Bešťák, Milan Kohák a Ota Wimmer. Zavládla zvůle, kariérismus a censura, která se týkala i návštěvníků.Teprve po delším čase se mi svěřila jedna z pokladních, že byl vypracován seznam lidí, kterým nesměla prodat vstupenky a který, podle mých vlastních zkušeností, porušovala.

Našli se ovšem divadelníci, kteří i za normalizace dokázali dělat dobré divadlo a dovedli režimu vzdorovat. V Karlových Varech to byla skupina čerstvých absolventů DAMU v čele s režiséry Ivanem Rajmontem a Ivanem Zmatlíkem, která v roce 1970 vtrhla do města s elánem a chutí vtisknout divadlu novou tvář. Jejich pětileté působení mělo velmi příznivý a inspirativní vliv.

Temnou postavou s rysy tragikomického šaška byl Bartošův nástupce, neblaze populární Miroslav Mráz, který působil v divadle v sezóně 1976 – 1977 a v Bartošově zhoubném díle zdárně pokračoval. Přišel spasit Karlovy Vary poté, co jeho špinavý, bonzácký charakter byl příliš silnou kávou i pro pražské normalizátory. Vyhodili jej z pražského rozhlasu poté, co každé ráno pod jménem Xaver vymýval mozky posluchačů ve svých  pětiminutovkách na stanici Hvězda. Pro Karlovy Vary byl ovšem dobrý a nebýt toho, že se ze všeho pominul na rozumu, byl by možná zůstal ve své funkci do roku 1989. O jeho konci kolují různé fámy. Nějaký čas bydlel v Bochově, pak zaměnil rudou hvězdu za židovský kaftan a emigroval zemřít do Izraele.

Je až s podivem, že za jeho éry mohlo vzniknout v Karlových Varech originální Divadlo za oponou, kam herce i diváky vyhnala rekonstrukce hlediště. Paradoxně toto provizórium s kapacitou stovky diváků patří ke světlým okamžikům souboru, který pod režijním vedením Karola Skladana, Zdeňka Pospíšila a Petra Novotného připravil divákům nezapomenutelné divadelní zážitky. Bylo by nespravedlivé nezmínit, že duchovním otcem této myšlenky byl dlouholetý scénograf divadla Jiří Fiala.

A máme tu posledního ředitele z první dvanáctky. O Michalu Koczkovi, který karlovarské Thalii vládl v letech 1977 – 1989, se hovořilo jako o bývalém bachaři, z něhož si část souboru dělala legraci, ale pro některé byl postavou kladnou. Duch experimentálního Divadla za oponou už vyprchal a divadlo se sunulo kupředu spíš setrvačností. Hlediště ovšem bývalo plné, bylo hodně předplatitelů a nejvyšší míra tzv. soběstačnosti.

Tolik tedy k první dvanáctce. A jaká byla ta druhá?

Hned druhý den po Sametové revoluci vstoupilo i karlovarské divadlo do stávky a my jsme večer co večer místo na představení chodili na mítinky. Stávkující zaměstnanci divadla si také poprvé svobodně zvolili nového ředitele, kterým byl herec Břetislav Tetera. Pod jeho vedením začal boj o to, kdo zafinancuje opravu zchátralé historické budovy, na kterou město nemělo peníze. Prohrál nový ředitel i divadlo. Vyhrálo vedení města, podporované některými lidmi z Občanského fóra, kteří sladkobolně naříkali, že to znamená zánik divadla. Ptáme se, kde jich byl konec v roce 2004.

Během let 1990 – 1992, kdy byl Břetislav Tetera ve funkci, mu docházela trpělivost a nakonec dobrovolně odešel, aby do jeho horké židle usedl dramaturg Jiří Záviš. Také on vydržel jen jednu sezónu a předal žezlo herci Milanu Kohákovi. Opět jen na pár měsíců mezi roky 1993 – 1994, kdy byl narychlo odvolán. Jeho spory s městem se dostaly až do celostátního tisku, který se podivoval nad tím, že v Karlových Varech má být divadlo spojeno s koncertní agenturou, že se mu krátí dotace a snižuje stav zaměstnanců. Jak vyplývá z materiálů, sloučení obou subjektů mělo podle jedněch vyústit v zánik divadla, druzí tím sledovali konec Kulturního centra Amethyst. Bohužel to ale byl konec Milana Koháka, kterému jsme krátce po jeho odchodu šli na pohřeb.

Jako jediný z druhé etapy se ve funkci ředitele udržel víc než jeden rok herec Michal Štrich. Za situace, kdy značně zredukovaný soubor byl v důsledku chystané rekonstrukce divadla přestěhován do bývalé zasedačky OV KSČ, si vedl obdivuhodně dobře. V provizoriu zvaném Motýl se odehrála řada kvalitních inscenací a pravidelně se hrálo pro děti. V roce 1997 však nad divadlem zvítězily kanceláře a Michal Štrich ze dne na den svou funkci položil.

V roce 1997 se ve funkci ředitele mihl jeden ze zaměstnanců Jiří Hlávka a to, co zbylo z bývalého souboru, vedl v letech 1997 – 1999 herec Karel Beseda. V témže roce se o návrat bývalé slávy divadla pokoušel Tomáš Šimerda, uznávaný operní režisér a ředitel festivalu Zlatá Praha. Než jsme ho stačili vzít na vědomí, dostal se do sporu s radnicí a zmizel.

Nebylo co závidět Aloisu Ježkovi, který v letech 1999 – 2000 na sebe vzal úkol kočírovat divadlo v době, kdy se po problematické rekonstrukci slavnostně otvírala historická budova. Spěch a zmatky, nesehraný soubor a nevyjasněná koncepce, to mělo být startovací pole k nové éře divadla. Těžko si lze představit, že by tento úkol zvládl někdo jiný lépe než tento osvědčený manažer.

Problémy totiž nemizely, ale narůstaly. Ke svému údivu to zjistil i nově jmenovaný ředitel Čestmír Kopecký, který přišel s vizí divadla přinášejícího nové impulsy a myšlenky. Vybudoval novou alternativní scénu Husovka a přivedl do Karlových Varů odborníky, špičkové hostující režiséry a mladé herce. Za jeho dvouletého působení 2000 – 2002 vznikly v Karlových Varech inscenace, o kterých se psalo v celostátním i odborném tisku. Všechno nasvědčovalo tomu, že nastává nová zlatá éra divadla. Leč nestalo se. Do hry opět vstoupily spory s radnicí, které vyvrcholily jeho rezignací, doprovázenou na jedné straně nebývalými sympatiemi souboru i široké veřejnosti, ale i nevybíravými útoky a pomluvami několika, bohužel vlivných jedinců.

Podobný scénář se opakoval i poté, co v roce 2002 vedl divadlo pouze pověřený Tomáš Zámečník a o rok později Jan Koťátko. Postupný ekonomický i umělecký sešup divadla byl dokonán nástupem poslední ředitelky divadla, které nevadilo, že v současné roli náměstkyně primátora byla sama sobě nadřízenou i podřízenou. Monika Makkiehová, o které je řeč, udělila divadlu poslední ránu. Z jejího podnětu zastupitelstvo k hanbě všech, kteří zvedli ruku, zrušilo ke dni 23. března 2004 divadlo jako příspěvkovou organizaci a dnem 31. července téhož roku se herci ocitli na dlažbě. No a co? řekl na to jeden ze zastupitelů.

Na závěr mi dovolte dvě poznámky. První se týká období od znovuotevření divadla po rekonstrukci, které ještě čeká na důkladné vyšetření, pojmenování viníků a jejich postih. Soudní spory dosud probíhají a na původní chyby se vrství další. Druhá poznámka se týká současného stavu divadla, které město pronajalo na čtyři roky soukromému Divadlu Bez zábradlí. Hodnotit tento v naší republice bezprecedenční čin a co mu má následovat by bylo předčasné a v pravou chvíli to jistě udělají odborníci. A pak, náš seminář je historický a nikoliv prognostický.

A úplně nakonec. Pokud název mého referátu někomu připomíná známý román Ilfa a Petrova Dvanáct křesel, nejde o náhodu. Kniha popisuje pátrání podvodníků po jednom z dvanácti křesel, ukrývajícím velký poklad. Když se křeslo, ovšemže jako poslední, najde, poklad už v něm není. Byl proměněn v nový kulturní dům s rozmanitou činností. I my máme v Karlových Varech svého druhu poklad. Dáte my jistě za pravdu, že jím je krásná budova divadla.

 

Literatura:

10 let českého divadla, vydal v roce 1955 Krajský národní výbor a krajské oblastní divadlo v Karlových Varech

20 let českého divadla v Karlových Varech, vydalo Divadlo Vítězslava Nezvala v roce 1965

50 let českého profesionálního divadla 1945 – 1995, vydalo Divadlo Vítězslava Nezvala v Karlových Varech

Divadlo v Karlových Varech, historie a obnova na konci tisíciletí, vydal Úřad města Karlovy Vary v roce 1999

Novinový archiv a vlastní novinové a časopisecké články autorky

 

Jiří Linhart: Půl století karlovarské legendy jménem Kapsa 

Přednáška pro Nejdlův seminář 2011

V loňském roce 2010 uplynulo půl sta roků od premiéry literárního pásma Posviťme si na sebe, která byla první premiérou karlovarského studentského divadélka KAPSA. Dovolte mi, abych se k tomuto jubileu vrátil, pravda poněkud opožděně, malou osobní vzpomínkou.

Historie divadélka, které se proslavilo pod jménem KAPSA, se začala psát na začátku školního roku 1959 – 1960 v 1. B karlovarské jedenáctiletky. Sešlo se nás tam tehdy více kluků a holek, kteří tíhli k divadlu a přinejmenším tři – Honza Honsa, Ondra Schiller a moje maličkost už jsme měli jakés takés zkušenosti jako statisté na scéně karlovarské profesionální scény. Proto, a taky proto, že jsme si chtěli ´šplhnout´ u třídního učitele Vratislava Bartůňka, jsme se přihlásili do dramatického kroužku, který vedl.

První kus, který jsme zkoušeli, byla Klicperova Veselohra na mostě. V devatenáctém století se u toho lidi jistě mohli potrhat smíchy, nám to ale moc k popukání nepřišlo. Bylo nám kolem patnácti, dospívali jsme v době prvního tání stalinského ledovce, většina z nás už měla za sebou první návštěvy v Semaforu a Zábradlí, četli jsme (tenkrát se ještě četlo, že!) Plamen a Literárky a po večerech s uchem přilepeným k rodičovským osmilampovkách lovili Elvisovy a Haleyho rokenroly z Laxmberku. Ve vzduchu kolem nás už bylo cítit něco, co jsme sice ještě nedovedli pojmenovat, ale právě o tom jsme chtěli hrát divadlo.

Ke cti vedoucího kroužku Vratislava Bartůňka nutno říct, že nás v tom nenechal samotné. Později o tom napsal: „… chlapcům se to (tím myslel toho Klicperu) moc nelíbilo, a najednou se objevilo přání udělat něco ze života jich samých. A tak jsem začal skládat pořad z textů, především z Plamene a různých časopisů zabývajících se tematikou mládeže, ale pořád toho bylo málo, a tak jsme začali psát sami.“

A stal se zázrak – během pár měsíců se podařilo sestavit a nazkoušet pozoruhodný spektákl s názvem „Posviťme si na sebe“ a podtitulem „Literární kabaret mladých o mladých“. Počet členů dramatického kroužku se rozrostl o nové herecké tváře, autory textů i více či méně zkušené muzikanty a během pár týdnů nabobtnal na několik desítek lidí. Pro řadu z nich se tenhle soubor stal startovní rampou profesionální umělecké kariéry. Za všechny jmenujme novináře a spisovatele Rudolfa Křesťana, básníky Zeno Kaprála a Ivana Wernische a herečky Danielu Kolářovou, Radku Fidlerovou a Jiřinu Vašků.

Premiéra „Posviťme si na sebe“ se konala v úterý 26. dubna 1960, jako divadelní sál posloužila školní tělocvična a úspěch byl bombastický. U kasy zápasy a šapitó nabito! Přišla se podívat hnedle celá škola a protože spousta lidí se do sálu vůbec nedostala, bylo nutno připravit reprízu a po ní další a další. A taky se - doznívala ještě 50. léta - soutěžilo. Dramatický kroužek Štycháček, jak se náš soubor tehdy jmenoval, suverénně vyhrál okresní i krajské kolo soutěže amatérských divadel a postoupil do celostátního finále, které se konalo koncem června v Nitře.

Jeli jsme na Slovensko bez velkých ambicí, hlavně nás zajímalo, jak to dělají jinde. Byli jsme mezi sedmadvaceti zúčastněnými soubory absolutně nejzelenější nováčkové, od naší první premiéry neuplynuly ani dva měsíce a někteří ´konkurenti´ měli za sebou víc jak deset let zkušeností. To, že jsme nakonec v soutěži získali hlavní cenu, bylo šokem nejenom pro naše soupeře z celé republiky, ale i pro nás. Slavili jsme to ´pod viechou´ až do rána – zákon, který zvednul hranici pro nalévání alkoholu mladistvým na 18 let, byl přijatý až o tři roky později.

Rozprchli jsme se na prázdniny a z nich se vrátili do trochu jiné historie. Řada zakládajících členů soubor po maturitě opustila, zato přišla ´nová krev´ a s ní nový název. Přece jen málo srozumitelný Štycháček, odvozený od slangového výrazu pro bodový reflektor (viz Posviťme si na sebe), nahradila zkratka vyjadřující nejlépe zaměření divadélka – KAbaret, Poezie, SAtira, neboli KAPSA. Nejdůležitější změnou bylo, že soubor získal vlastní scénu v prostorách bývalé Osvětové besedy v Drahovicích.

Na triumf v Nitře navázala desetiletá téměř nepřetržitá řada dalších úspěchů. Divadélko KAPSA, jehož soubor se každoročně obměňoval, vyhrávalo Wolkerovy Prostějovy i Šrámkovy Písky, hostovalo ve Viole i na scénách ´kamenných´ divadel, pořádalo festival AMFORUM, úryvky z ´kapesních´ pořadů vysílal rozhlas i televize. Souborem prošly za těch deset roků snad stovky mladých lidí, kteří zde hledali a většinou i nacházeli svůj vztah k poezii, divadlu a kultuře vůbec. Pevně věřím, že většina z nich dodnes vzpomíná na léta prožitá v KAPSE s vděčností a láskou.

Jak už to chodí, všechno krásné jednou skončí, a tak skončila i KAPSA. Po okupaci Československa v roce 1968 byl s nástupem tzv. normalizace ze školy vyhozen profesor Bartůněk a hned nato zatočili bolševici i s divadélkem, které založil a deset let vedl. Prostory deset roků zasvěcené poezii byly předány místní organizaci komunistické strany pro pořádání schůzí 24. března 1970, tedy deset let a jeden měsíc od premiéry „Posviťme si na sebe“.

Divadlo KAPSA, od jehož vzniku uplynulo už půl století, se nesporně stalo fenoménem, který ve své době daleko přesáhl (tehdy a ostatně i dnes dost úzké!) kulturní hranice Karlových Varů. Kam by se vyvíjelo, nedojít v roce 1970 k jeho zákazu, ví Bůh. Historie divadla KAPSA by jistě stála za důkladnější zpracování, než o jaké jsem se pokusil v jubilejním článku pro Karlovarský deník v loňském roce a v tomto vzpomínání. Je ale otázka, z čeho čerpat? Lidí, kteří stáli na přelomu let 1959/60 u zrodu souboru, je nějak čím dál méně. Vráťa Bartůněk už pár let režíruje divadlo na nebeské scéně a k dispozici tam má i trojici herců z Posviťme si na sebe - Honzu Honsu, Ondru Schillera a Jiřinu Vašků. Bohatý archiv souboru, čítající stovky fotografií, plakáty, trofeje z festivalů a hlavně texty psané i zachycené na magnetofonových páscích, který pan profesor, dokud byl na živu, opatroval, je pravděpodobně ztracený. A otázka kardinální zní: Zajímala by ta historie ještě vůbec někoho, kromě těch pár pamětníků?

 

Anna Fidlerová: Jak soubor ke svému jménu přišel 

Divadelní studio D3. To je dnes oficiální název party nadšenců, která v Karlových Varech provozuje ochotnické divadlo. Neoficiálně se jí říká Déčko. Kde se ale vzala ta trojka v jeho názvu? To už ví dneska asi málokdo .

Také se ptáte, proč se názvy v průběhu let měnily, ale spojení D3 zůstávalo? Je za tím úcta a obdiv k trojici zakladatelů, kteří se v nelehké době rozhodli, že dají v Karlových Varech dohromady ochotnické divadlo. Obětavě si na svá bedra naložili tíhu doby, která kultuře příliš nepřála, aniž tušili, že taková doba přetrvá až do našich dnů a asi i zítřků.

Arnošt Kasal, bankovní úředník, Bohumil Honsa, řečený Miloš, inspektor hlediště tehdejšího Divadla Vítězslava Nezvala, a jeho žena Marie Honsová, herečka, okresní metodička pro divadlo. To je trojice, která 25. listopadu 1961 zapíjela vítězství. Divadelní soubor D3, tenkrát ještě s dalšími přívěsky a dodatky, byl na světě. Jejich zásluhou.

Pamatuji se dobře na všechny. Na Arnošta Kasala, řečeného Erna, elegantního mladého muže, který se divadlu upsal už od dětství. Ve volných chvilkách mu dával všechny síly, ať už při jeho řízení či na jevišti. Byl to vzdělaný a sečtělý člověk, výborný herec, který rozuměl legraci. Své milované Déčko opustil bohužel jako první. Zemřel 1. března 1971.

Další z trojice, Miloš Honsa, ho následuje 18. října 1983. Noblesní člověk posedlý divadlem a kdykoliv ochotný pro divadlo něco udělat. Vídávali jsme ho při každém představení, jak se hned po setmění nenápadně staví do jednoho z koutů u východu a bedlivě sleduje hru i její diváky. Byl také prvním režisérem souboru. Seifertova Píseň o Viktorce v jeho nastudování měla premiéru 7. dubna 1962 v Toužimi, když se v Karlových Varech pro ni nenašel sál.

Velkým přínosem pro soubor byla jeho žena Marie. Její profesionální, zralé herectví bylo pro všechny školou, v souboru platila za autoritu. Byla to proto velká škoda, když pro určité neshody manželé Honsovi v únoru roku 1976 soubor opustili. Osudovou ranou pro ně byla ještě za jejich života náhlá smrt jejich nadaného syna Jana, v té době člena divadla v Gottwaldově. Tragicky zahynul 18. října 1983, jeho matka téměř na den o pět let později.

Zmíněná trojice položila karlovarskému Déčku pevné základy, na kterých jejich žáci a následovníci mohli dál stavět. Přes veškeré překážky, a nebylo jich málo, soubor vytrval a dodnes baví své četné diváky a sbírá jedno ocenění za druhým.

Otištěno v Almanachu k 50. výročí založení souboru

Josef Burda
*1883 †1964

Josef Burda

ředitel, řežisér
angažmá: 1946-1948
Bohuš Stejskal
*1896 †1955

Bohuš Stejskal

režisér, ředitel
angažmá:  1949-1955
Marie Rovenská
*1902 †1974

Marie Rovenská

herečka
angažmá:  1955-1956, 1958-1970
v Karlových Varech od 1955
Antonín Klimeš
*1902 †1969

Antonín Klimeš

ředitel, režisér
angažmá:  1945-1946
Antonín Zacpal portrét
*1908 †1994

Antonín Zacpal

herec
angažmá:  1945-1947, 1949-1950, 1959-1983
v Karlových Varech 1959-1983
Františka Horáková
*1913 †1987

Františka Horáková

herečka
angažmá:  1949-1965
v Karlových Varech 1949-1965
Kamil Bešťák
*1914 †1994

Kamil Bešťák

herec
angažmá:  1959-1975
v Karlových Varech 1959-1975
Divadelní Vary piktogram
*1915 †1968

Jan Jakl

herec
angažmá:  1948-1952, 1954-1964
Jan Prokeš
*1917 †1985

Jan Prokeš

herec
angažmá:  1959-1983
v Karlových Varech 1959-1983
Valérie Kaplanová
*1917 †1999

Valérie Kaplanová

herečka
angažmá:  1948-1949, 1952-1961
Zdeněk Kryzánek
*1920 †1975

Zdeněk Kryzánek

herec
angažmá:  1964-1972
v Karlových Varech 1964-1972
Gustav Opočenský
*1920 †1992

Gustav Opočenský

herec

angažmá:  1950-1955, 1964-1967, 1975-1992
v Karlových Varech 1950-1955, 1964-1967, 1975-1992