HudebníVARY

Štěpán Podešt: Hudba léčí

Karlovy Vary se svými přírodními léčivými zdroji se od 14. století postupně stávaly uznávanými světovými lázněmi, v hlavní sezóně pak jakousi křižovatkou světa. Dr. Theobold Held nazýval Karlovy Vary výstižně "salónem Evropy". Se stoupajícím počtem návštěvníků, hospodářským růstem a rušným společenským životem úměrně rostl i život umělecký, především hudební. Hudba tu byla ideálním, každému srozumitelným, harmonickým prostředníkem, jenž vhodně tuto světovost lázní doplňoval.Více informací...

Hudební život Karlových Varů nezávisel pouze na tom, kolik slavných hudebníků, pěvců a skladatelů se přijelo do lázní léčit nebo tvořit či předvést svoje umění vznešenému mezinárodnímu publiku, na němž byli většinou existenčně závislí. Muzicírování mělo v Karlovarském regionu svou starou tradici, vyvolanou jak školní výchovou zdatnými kantory - většinou varhaníky (např. Karlovy Vary, Bečov), tak i existenční nutností a potřebou, zvláště v v obcích a městečkách v okolí Karlových Var. Těžba nerostných surovin ustávala, zemědělství se v podhorských podmínkách příliš nedařilo a tak kromě krajkářství (paličkování) a hračkářství to právě byla výroba hudebních nástrojů, která zavdala zákonitě podnět i k hraní, k muzicírování. Když v zimě v chaloupkách schoulených pod sněhem vyráběly po domácku harfy, smyčcové a dechové nástroje, učili se vesničané vyluzovat tón, hrát regionální písně, nebo melodie prostě "od poslechu". V létě se z nich stali potulní muzikanti, jednotlivci, nebo ve skupinách (housle - harfa, housle - harfa - flétna, skupina lesních rohů), nebo v malých kapelách, aby nacházeli výdělek na lázeňských kolonádách, před lázeňskými pensiony, na Zámecké věži, při příjezdech a odjezdech význačných hostů. A že dokázali po sluchu zahrát i oblíbené melodie z Mozartových oper, které tenkrát ovládly pražské ulice, o tom je několik zmínek v kronikách města nebo dopisech věhlasných hostů.
O rozvoj hudebního života Karlových Varů se kromě muzikantů postarali i zpěváci. Od roku 1836 zde aktivně působilo pěvecké kvarteto (lékaři Hlaváček, Mannl, Forster a malíř Zumstande), pak oktet, složený opět většinou z karlovarských lékařů, od roku 1842 Karlovarské hudební sdružení (v čele Josef Labický, Alois Janeček, MUDr. Mannl a MUDr. Forster), které podnítilo postupně založení třinácti karlovarských pěveckých sborů s 572 zpěváky. Kromě nich působily ještě chrámové sbory (římskokatolický, židovský, pravoslavný). Tehdejší hudební život lázeňského místa otestoval i pěvecký sbor Slovenské besedy.
K rozvoji hudebního života v Karlových Varech přispěla však ještě jedna skutečnost: již od roku 1726 se konaly v lázních v létě staggiony italských operních společností (Ant. Jenzio, Gius. Bustelli, Quardassoni, Bioni), které do Čech pozval uměnímilovný mecenáš hrabě Špork, aby v létě předvedly svůj repertoár v Karlových Varech a v zimě na zámku Kuks. Společnosti impresáriů, jejichž jména patří do dějin pražského divadelnictví, se postaraly i o propagaci tehdy soudobých italských oper před mezinárodním publikem.
Toto muzikantské podhoubí vytvořilo základy úžasného rozvoje lázeňských hudebních tradic, z nichž nejnosnější je tradice lázeňského orchestru - nyní Karlovarského symfonického orchestru. Orchestr vznikl roku 1835 a je dnes jedním z nejstarších evropských hudebních těles. Toto první oficiální hudební těleso v čele s karlovarských dirigentem a skladatelem Josefem Labickým mělo své předchůdce právě v potulných muzikantech, hudebních skupinách a kapelách, z nichž na prvním místě nutno vzpomenout na Schmitův soubor.
Kromě hudby "vážné", provozované v koncertních sálech na promenádních koncertech, byla koncem 19. a počátkem 20. století již velmi žádanou také hudba, určená nejen k poslechu, ale především k tanci. 
V první polovině minulého století byl známou a obdivovanou osobností karlovarského hudebního života saxofonista a kapelník Anton Josef Schoeneck. Karlovarský rodák, který po vystudování odborné hudební školy v Kraslicích odjel roku 1908 na studijní pobyt do Spojených států amerických. Zde prošel praxí v hudební firmě, byl kapelníkem velkých orchestrů americké armády i svého koncertního saxofonového big bandu. Nadšení posluchači mu dokonce dali titul "baron z Coney Islandu". Přesto, že byl za mořem velmi úspěšný a populární, vrátil se v polovině dvacátých let Schoeneck natrvalo do milovaných Karlových Varů. Se svým orchestrem koncertoval v městských sadech, ve Švýcarském dvoře, zahradě hotelu Imperial, v hotelu Pupp i jinde, zajížděl do okolních měst. Uváděl skladby klasické i populární, s oblibou také od českých autorů. Díky tomu se po nástupu nacistů k moci dostal i do vězení. Jako antifašista směl po roce 1945 zůstat v Karlových Varech, několik let ještě veřejně vystupoval, ale postupně se stáhl do soukromí.  Zemřel roku 1985 ve věku devadesáti čtyř let. 
Koncem třicátých let se v Karlových Varech zabydlel i swing, na odpoledních čajích v hotelu Richmond ho tanečníkům hrával orchestr houslisty Norberta Faconiho. Během letních sezón do Richmondu zajížděl též orchestr R. A. Dvorského, vystoupení jeho „Melody Boys“ odtud vysílal český rozhlas.
Po druhé světové válce, počátkem padesátých let minulého století, bylo v Karlových Varech hned několik velkých dechovek a mnoho menších. Snad nejpopulárnější byl orchestr, který po smrti kapelníka Františka Samce převzal na přelomu let 1968 – 1969 Jan Semotam. Zdědil kádr muzikantů, archiv not, ale hlavně stále hrací místo – Poštovní dvůr, kde kapela hrála po názvem Rájenka. Tyto produkce byly velmi populární, vždy bylo plno a před vchodem stála fronta. V devadesátých letech kapela, byť již v menším obsazení, hrála pod názvem Karlovarka, řízená kapelníkem Jaroslavem Malíkem. V současné době je pokračovatelem tradice klasické dechovky v Karlových Varech stejnojmenný soubor, který od roku 2000 vedl trumpetista Petr Skorka, po jeho smrti v roce 2011 se stal kapelníkem Jaroslav Marouš. 
Po současné dny pokračuje i bohatá tradice karlovarských jazzových souborů. Zahájil ji v roce 1959 Studio Club Karlovy Vary. Hrál v obsazení: Ing. Jan Spira – piano, Jaromír Šostok – alt saxofon, Milan Sklenář – tenor saxofon, Miloš Petr – lesní roh, „Ferda“ Kos (později Vojtěch Kopfstein) – kontrabas, Otto Nechanský – bicí. Projev kapely byl stylově orientován hlavně na west-coast a cool jazz, přímo lahůdkou byly skladby přejaté z repertoáru kvartetu Dave Brubecka. Soubor působil v baru Florentina Grandhotelu Moskva (nyní opět Grandhotel Pupp) a měl tak vysokou úroveň, že jako jeden z mála natáčel do českého i německého rozhlasu. Účinkoval i na prvním československém jazzovém festivalu, který se v Karlových Varech konal v roce 1962. Koncem šedesátých let se soubor profesionalizoval a roku 1970 odjel na dvouleté angažmá do Finska, ještě s Jaromírem Šostokem. (Ten pak profesionální dráhu opustil a založil si svoji vlastní, dodnes velmi populární kapelu, orientovanou na taneční hudbu a swing.) Ing. Jan Spira si byl dobře vědom faktu, že celosvětově je jazz na ústupu, a začal soubor postupně orientovat na světovou taneční hudbu, neboť v tom spatřoval záruku dalších dobrých angažmá. A nemýlil se. Několik desetiletí pak orchestr (jehož obsazení se s léty pochopitelně obměňovalo) hrál střídavě doma a v zahraničí, především ve Skandinávii. Jako sólový klavírista Ing. Jan Spira vystupuje dodnes.
Jazzových orchestrů byla a dosud je v Karlových Varech celá řada. A jejich úroveň dosvědčuje nejen přízeň a uznání publika karlovarského, ale i zájem o jejich účinkování v zahraničí. Po třiceti letech existence nedávno zaniklý Karlovarský dixieland B.C. byl zván i na mezinárodní dixielandový festival do Drážďan, dosud existující Swing Studio hrálo na západním pobřeží USA, Karlovarský Repre Band byl pozván v roce 2011 na festival do Chicaga.  Dál je možno jmenovat z těch starších Brigádu bratří Pelců, blusový Blue Condition Band, ze současných pak Karlovarský Big Band, combo JazzKVé a celou plejádu orchestrů, průběžně vznikajících z žáků karlovarských hudebních škol, zejména ZŠ a ZUŠ ve Šmeralově ulici, kde řada karlovarských jazzmanů působí jako učitelé hudby. 
Kromě místních orchestrů v Karlových Varech pravidelně vystupují špičky jazzové scény naší i zahraniční. Na samostatných koncertech, ale zejména na Mezinárodním jazzovém festivalu. Karlovarský jazzový festival je nejstarším mezinárodním jazzovým festivalem, který se v českých zemích pořádá. Po prvních pokusech v letech 1962 a 1982 je od roku 1984 pořádán již pravidelně až dosud. V současnosti jako "JazzFest - mezinárodní hudební festival Karlovy Vary - Sokolov", pořádaný Občanským sdružením Jazzový kruh. 
Šedesátá léta dvacátého století byla v Karlových Varech - tak jako v celém Československu, érou divadel malých forem. Vzniklo jich zde několik, Kapsa studentů gymnázia vedených profesorem Vráťou Bartůňkem, Svišť studentů Pedagogického institutu, SAKO a další. V jejich repertoáru hrála důležitou roli hudba, písničky a šansony, proto měly i své vlastní hudební skupiny a orchestry. V divadle Malá scéna, které vedl Alois Ježek (sám výtečný „klasicky“ vzdělaný zpěvák), se muzikanti scházeli i na improvizovaná "jam-session" a  zformovala se zde skupina Metronom. Počátkem sedmdesátých let je již kapela velmi známá, profesionalizuje se, vydává své první gramofonové desky a po několik desetiletí koncertuje doma i v zahraničí. Obsazení orchestru se s lety měnilo, ale kapelník Ivan Šendera si dokázal vždy vybrat kvalitní spoluhráče a zpěváky i zpěvačky.
Pochopitelně, že v Karlových Varech vznikla, hrála a dosud vzniká a hraje i řada kapel, zaměřených na rock, beat a další moderní hudební směry. V říjnu 2005 oslavila velkým koncertem v Lidovém domě ve Staré roli pětatřicet let svého působení na koncertních pódiích legenda karlovarského i západočeského rocku - kapela Proměny (v době vzniku a ještě jednou během své existence známá i pod jménem Natural). Roku 2010 podobně oslavily Proměny i svoje "čtyřicátiny". Kapela již řadu let hraje v sestavě: zpěvák a hráč na klávesy Miroslav „Dědek“ Zábranský, kytarista Víťa Zábranský, baskytarysta František „Larry“ Krofta a bubeník Karel Hrabák. Velkou popularitu mezi posluchači si kapela vysloužila jednak svým přesně a nekompromisně „šlapajícím“ rockem v rychlých skladbách, ale i pomalejšími, baladicky zaměřenými melodiemi, neboť kromě koncertů hraje i při tanečních zábavách. Repertoár je z velké části vlastní, specialitou je řada zhudebněných básní Josefa Kainara. V novém tisíciletí se Proměny dočkaly i dvou CD, na nichž fanoušci našli výběr z jejich bohatého repertoáru.
Přehled z roku 1989 udává, že v Karlových Varech bylo padesát čtyři orchestrů a instrumentálních skupin, od dechovek, velkých a malých tanečních kapel, přes jazz až k rocku, folku a country. Rovněž pět varhaníků, hráčů na elektrofonické klávesové nástroje. Statistika tehdejšího Okresního kulturního střediska zahrnuje ovšem pouze amatérské soubory a to jen ty, mající tzv. přehrávky, které je opravňovaly ke hře za úplatu. Navíc kromě uvedených orchestrů působily v Karlových Varech ovšem i profesionální soubory, zastupované hudebními agenturami. A nesmíme zapomenout na velice populární a výtečně hrající vojenskou posádkovou hudbu, bohužel při reorganizaci české armády zrušenou.
Mezi těmi, kteří si rozhodně zaslouží být jmenováni jako důležité osobnosti hudebního života v Karlových Varech druhé poloviny dvacátého století, nesmí chybět Milan Hart. Byl výtečným trombonistou, kapelníkem i učitelem, který lásku k hudbě předal i několika generacím svých žáků, zejména  na Lidové škole umění v Táborské ulici, kde byl ředitelem. Založil první jazzový studentský big band v Karlových Varech a inspiroval tak řadu svých kolegů. V současné době mezi ně patří například přední český saxofonista Milan Krajíc, klavírista Jindřich Volf ml. či trumpetista Jindřich Volf st., emeritní ředitel ZŠ a ZUŠ v Rybářích.
Jako kapelník Karlovarské posádkové hudby, ale hlavně jako dlouholetý člen poradního sboru pro hudbu při Okresním kulturním středisku, si získal respekt a autoritu mezi amatérskými hudebníky na Karlovarsku major Jaroslav Mrštík. Byl jedním z těch, kteří měli velkou zásluhu na tom, že amatérské orchestry měly kapelníky, kteří ovládali nejen hru na svůj nástroj, ale i potřebnou teorii. I jeho zásluhou kvalifikační přehrávky orchestrů nebyly ani v éře normalizace na Karlovarsku záležitostí politickou, ale především odbornou. 
A v této souvislosti si zaslouží být připomenuta metodička Okresního kulturního střediska Jindra Pánková. Měla obrovský přehled, znala kapelníky, amatérské i profesionální muzikanty, dovedla poradit, neúnavně organizovala kurzy pro zvýšení praktických i teoretických znalostí a dovedností muzikantů, „žehlila“ maléry, hledala příležitosti, kde a jak prezentovat amatérské kapely a zpěváky.  Patřila i mezi  organizátory pěvecké soutěže amatérských zpěváků tanečních písní Karlovarská číše, dnes existující jako Karlovarský hlas.
Orchestrů i jednotlivých hudebníků, kteří by měli být uvedeni, je mnoho. Snad odborníci i ostatní pochopí, že nebylo možné vzhledem k omezenému prostoru zmínit se o všech. Aktuální informace o současných orchestrech je ostatně nejvhodnější hledat přímo na jejich webovských stránkách. 
Hudební život v Karlových Varech je bohatý. Hudbu jako důležitou součást lázeňské léčby a života návštěvníkům i obyvatelům nabízejí také festivaly a soutěže tradičně v Karlových Varech pořádané. Na své si přijdou nejen ctitelé hudby vážné, ale i příznivci dalších hudebních žánrů. Kromě již zmíněného Mezinárodního jazzového festivalu dlužno uvést:
- Karlovarský skřivánek - celostátní soutěž v sólovém zpěvu pro děti a mládež ve věku 6 – 15 let,
- Karlovarský hlas - soutěž začínajících zpěváků tanečních písní,
- Mezinárodní folklorní festival Karlovy Vary.

Autorem úvodní části tohoto textu (od počátků po 19. století) je pan Vladislav Jáchymovský. Realizace myšlenky karlovarského Parku umění se bohužel nedožil, ale jistě by ji podpořil. Byl to vynikající kronikář, opravdový kulturní a národní buditel a milovník Karlových Varů.
Při zpracování textu o některých orchestrech byly použity materiály z rukopisu knihy Pavla Chvostala a Josefa Hasselbauera, jimž za jejich poskytnutí tímto děkuji. 

Chodov, říjen 2012

 

Doplňující texty

Mgr. Štěpán Podešt: Padesátdva let jazzových festivalů v Karlových Varech

Je-li pravidelné koncertní pěstování hudby v regionu hudební tradicí, pak soudím, že i různé hudební festivaly a přehlídky, vznikající ve druhé polovině dvacátého století, lze považovat za hudební tradici. V karlovarském kraji jich je možno uvést celou řadu. Festivaly a přehlídky, některé i soutěžní, zaměřené na hudbu různých žánrů. Historie jejich vzniku, trvání a případného zániku je i obrazem doby. Jich podoba mění se změnami, jimiž naše společnost prochází. Měl jsem to štěstí, že jsem byl účasten na řadě těchto přehlídek a festivalů nejen jako divák a posluchač, ale i jako konferenciér a spoluorganizátor. Díky tomu jsem mohl jejich průběh sledovat i "zevnitř", být obeznámen s fakty z jejich zákulisí. Zažívat je jinak, než byly a jsou vnímány z hlediště. Aby jakýkoli festival vznikl, musí být splněna celá řada podmínek. Někdo musí mít ve správnou chvíli na správném místě nápad, vymyslet koncepci, najít způsob a prostředky jak ji uskutečnit a najít si spolupracovníky. Tím prvním, komu se to podařilo, byl Alois Ježek v Karlových Varech. 

Přehlídka jazzové hudby 1962

Mezinárodní jazzový festival (MJF) se v Karlových Varech konal poprvé pod názvem "Přehlídka jazzové hudby " ve dnech 24. až 27. května 1962. Je tedy nejstarším jazzovým festivalem v České republice a svým významem hned od prvního ročníku daleko přesáhl hranice karlovarského regionu. První ročník byl prostřednictvím Kulturního a společenského střediska (KaSS) pořádán Městským národním výborem (Měst NV) v Karlových Varech. A hlavním iniciátorem jeho vzniku byl tehdejší dramaturg KaSS a ředitel karlovarského Divadla hudby, Alois Ježek. V jím vedeném Divadle hudby vznikla celá řada představení o jazzu a jeho slavných interpretech, vystupovali tu karlovarští i pražští hudebníci a za jazzem sem chodilo mnoho jeho vyznavačů - starších i mladých. Kolem karlovarského Divadla hudby, postupem času přeměněného na divadlo malých forem "Malá scéna", se tak vytvořila skupina jazzových fandů - a ti se - v kontaktu se svými pražskými kolegy, začali zabývat myšlenkou uspořádat v Karlových Varech jazzový festival. Vůdčí postavou se stal právě Alois Ježek, společně s ním se o uskutečnění první karlovarské jazzové přehlídky zasloužili zejména Jan Spira a Pavel Chmelař. Během roku 1961 a na počátku roku 1962 dokázali pro svůj záměr získat jak podporu "doma" - především Městského národního výboru a okresního výboru Československého svazu mládeže, tak i v Praze u ústředních orgánů a institucí. Z nich měl velký podíl na zdárném průběhu festivalu hlavně Pragokoncert, který zajistil profesionální soubory naše i zahraniční. Mezi členy řídícího štábu Přehlídky jazzové hudby 1962 byli proto jak představitelé karlovarští, tak zástupci celostátních institucí. Někteří jen formálně, jako projev toho, že jimi reprezentovaná instituce proti konání přehlídky jazzové hudby nemá výhrady - i to bylo v roce 1962 velmi důležité. Ale většina členů štábu se na přípravě a uskutečnění festivalu podílela aktivně. Ve velkém sále GH Moskva proběhlo celkem šest koncertů, noční jam session se konaly v Malé scéně. Mezi účinkujícími byli nejen progresivní jazzmani, hledající nové cesty, kudy by mohl dál kráčet jazz, ale i tradicionalisté a swingaři. Publiku se představily big bandy i malé komorní soubory, profesionálové i erudovaní amatéři, své místo tu měly i gospely a spirituály. Od prvního ročníku byl karlovarský festival mezinárodní. I když tehdejší okolnosti umožnily pořadatelům pozvat pouze zástupce východoevropské jazzové scény, vybrali tyto hosty velmi dobře (až na jedinou výjimku, estrádní orchestr z Rumunska). Z Maďarska přijelo trio klavíristy Attily Garaye, z polského Krakova kvintet altsaxofonisty Stanislava Dražka Kalwiňského. Německou tradicionalistickou scénu zastupovali Jazz Optimist Berlin, jejichž leaderem byl výtečný trumpetista Meinhard Lienning a zpěvákem Manfred Krug, který se po přesídlení do Západního Německa stal i známým filmovým a televizním hercem. Snad jen u rumunského estrádního Orchestra Electrecord pořadatelé dobře neodhadli, koho zvou. Součástí přehlídky byly i dvě diskusní tribuny - o formách popularizace jazzu a o společenském významu této hudby. Významné proto bylo i to, že do Karlových Varů kromě výkonných hudebníků přijeli prakticky všichni domácí hudební teoretici a publicisté, zabývající se populární hudbou, kam byl tenkrát jazz zařazován. Slyšet tolik jazzu na jednom místě byla v roce 1962 příležitost do té chvíle nebývalá. Také fanoušci jazzu se proto do Karlových Varů sjeli ze všech koutů republiky, ba i z ciziny. Při koncertech a po nich na jam-session muzikanti i posluchači nadšeně prožívali krásné chvíle jazzového muzicírování. A objevování. Poláci totiž přivezli novinku - hard bop. A s ním i uvolněnější chování na pódiu, než bylo dosud zvykem při hře kapel, orientovaných na swing, cool a west coast jazz. Jam-session v Malé scéně byly proto opravdovou tvůrčí dílnou. Pošramocenou pověst rumunského estrádního orchestru tu napravili i altsaxofonista Bebe Prisadă a kotrabasista Johnny Răducanu, který po letech, již jako president rumunského národního jazzklubu, na noční společná hraní v Karlových Varech rád vzpomínal. Báseň, kterou po jam-session napsal Jaromír Hořec, je výmluvnější, než dlouhá slova - proto jsem i její faksimile zařadil mezi přílohy. V programu festivalu pořadatelé vyjádřili záměr a přání, aby Přehlídka jazzové hudby byla prvním krokem k vybudování karlovarské hudební tradice - k pořádání každoročních jazzových festivalů. Cituji: "Tyto festivaly nemají mít jen prostou funkci seriálu koncertů bez tematického podkladu, ale mají zásadně napomoci rozšíření dobrého jazzu mezi širokými vrstvami posluchačů, zvláště mládeže, rozvíjet estetické chápání jazzu, ukázat na hodnoty této hudby a ovlivňovat interpretační úroveň a repertoár hudebníků z povolání i amatérů, hrajících jazz. Karlovy Vary jsou světovými lázněmi s bohatou kulturní tradicí a společenským životem. Intimní prostředí města, uloženého v zeleni okolních lesů, je ideálním místem pro uspořádání podniků podobného charakteru." Také Jaroslav Tvrdý svůj novinový referát o festivalu nazval "Základ nové karlovarské tradice". Dlužno říci, že těmto záměrům pořadatelé i v dalších ročnících festivalu dostáli a plní je i dnes. Jazz se v době festivalů nehrál a nehraje jen v koncertních sálech, ale i na kolonádách, v předzahrádkách i uvnitř karlovarských hospod. Po koncertech se hudebníci i posluchači scházejí na jam-sessions. V rámci karlovarského jazzového festivalu probíhaly mezinárodní soutěže amatérských jazzových orchestrů, přehlídky juniorských jazzových orchestrů EBU (European Broadcasting Union), konaly se výstavy jazzem ovlivněných grafik, plakátů či fotografií. Dodnes se pro mladé jazzové adepty pořádají jazzové dílny, vedené předními jazzmany českými i z ciziny. Ale nepředbíhejme. Než se MJF v Karlových Varech opravdu stal každoročním jazzovým svátkem, stálo to ještě hodně úsilí. Psal se totiž rok 1962 a radost z toho, co se pořadatelům povedlo, netrvala bohužel dlouho. Od českého vydání knihy V. Gorodinského " Hudba duševní bídy" uplynulo teprve deset let. A 7. června vyšel v Rudém Právu článek Dušana Havlíčka "Džezová přehlídka bez koncepce". Četba těchto řádků dnes vyvolá nejspíš úsměv, jenže tenkrát se nesmál nikdo. A v Karlových Varech se po jeho přečtení "odpovědní" političtí funkcionáři i úředníci rozhodli rázně a nekompromisně: jazzový festival se dostal do klatby.

Trvalo to dvacet let

Jazz však jeho odpůrci již úplně vyhnat z Karlových Varů nedokázali. Byl i nadále součástí programu v K-klubu a letních Koncertů pod zámeckou věží, což oboje organizoval a řídil neúnavný Alois Ježek. Do Florentiny se chodilo na vystoupení Studio Clubu a jejich hostů. Postupně vznikaly další jazzové kapely - Metronom, Karlovarský dixieland B.C., Brigáda Bratří Pelců, Swing Studio a další. O to, že jazz z Karlových Varů úplně nezmizel, se zasloužil také jazzklub, založený 19. února 1963 v Domu pionýrů a mládeže (nynější Becherově vile). V sálku DDM měli svoji scénu studenti Pedagogického institutu - divadélko Svišť a kapela Studix. A jazzklub, vedený Jiřím Novotným a Karlem Koštejnem zde pořádal pravidelné poslechové večery, promítání hudebních filmů i "živé" koncerty jazzových kapel. Jazzklub později působil pod hlavičkou Hi-Fi klubu Svazarmu v Drahovické Kapse a své pořady kromě jazzu věnoval i dalším žánrům - rocku a folku. V roce 1982 byl Jazzklub Karlovy Vary spolupořadatelem Karlovarských jazzových dnů a jeho členové aktivně pomáhali i při dalších ročnících karlovarského jazzového festivalu. V roli pořadatelů a jako "bedňáci", když pomáhali stěhovat a stavět na pódiu aparatury. Pokračovatelem Jazzklubu Karlovy Vary je dnešní Jazzový kruh, pořadatel současných MJF - JazzFestů. Jazz se hrál na různých místech, někde občas, někde i pravidelně po delší dobu. Koncem sedmdesátých let se příznivci jazzu scházeli v Pekařském klubu, který byl v bývalé pekárně v Reisově ulici, kousek pod autobusovou zastávkou Na Vyhlídce a měl jej na starosti technik pekáren Ota Němec. Bohužel, ani Pekařský klub neunikl "bdělosti" tehdejších karlovarských "strážců pokrokových kulturních hodnot". Na jeho posledním pořadu jsem sice sám nebyl, ale popsal mi jej barvitě Vláďa Herejk, trombonista Karlovarského dixielandu B.C., který "u pekařů" často hrával: "Klub byl velice aktivní, když byl například ve Varech nějaký dobrý koncert (Hudeček, Gott atd), šéfové klubu pozvali po produkci některé zainteresované a oni s přítomnými klábosili většinou o věcech z branže. Fungovalo to dost dlouho. Vždycky se pokecalo, my zahráli a bylo dobře. Tehdy tu byl Gott s kapelou, a oni pozvali Felixe. Bylo to moc hezké povídání. Přišla taky řeč na hraní v Německu a na Němce. Felix vyprávěl o jejich nátuře a ve snaze odlehčit a zestručnit své povídání, použil ne zrovna dobře zvolený literární odkaz z německé historie. Na to vystartoval recesista Siegel a hlasitě pravil "Ja Wohl!" A bylo vymalováno. Klub se následující den zavřel. Za všechno mohl tehdejší karlovarský "ideologický strážce", soudruh V...." V době normalizace v sedmdesátých letech neprošel prověrkou ani Alois Ježek a dostal výpověď. Nakonec Karlovy Vary opustil a v roce 1974 se v Praze stal dramaturgem Pragokoncertu, šéfem jazzového klubu Reduta a umělcem na volné noze. Do Karlových Varů se vrátil až po roce 1989. Po roce 1980 se na několik let stal místem pravidelných jazzových koncertů také K-klub v Rybářích (nyní produkce Dragon). Každý měsíc se tu scházeli příznivci Karlovarského dixielandu B. C. na celovečerních programech, kam si kapela zvala i hosty, například Blue Wonder Dixieland z Drážďan nebo Tony Brycha - což dokládá i dochovaný plakát. Bohužel kapelník Dlažďa - Láďa Růžička nikdy nepsal na plakáty rok - tehdy to nikomu nevadilo, jenže dnes si už nikdo nevzpomene, kdy to vlastně bylo. Já si pouze pamatuji, že tehdy Tony z Prahy přijel i s kontrabasem autobusem. Několik skladeb orchestru v K-klubu natočila i Československá televize, když zde natáčela dodnes reprizované scénky Felixe Holzmana.

Druhé dějství

V roce 1982 se konečně podařilo odpor a nevůli karlovarských odpůrců jazzu i opatrnost předposraných zlomit. Další ročník jazzového festivalu v Karlových Varech se konal pod názvem "1. Karlovarské jazzové dny" od 19. do 21. března a byl opět velkým jazzovým svátkem celostátního významu. Stanislav Titzl napsal v článku pro časopis Melodie, že "1. Karlovarské jazzové dny se staly výkladní skříní našeho jazzu v takové šíři, v jaké se ještě nikdy a nikde neprezentoval". V dalším roce se 2. Karlovarské jazzové dny, které se měly konat od pátku 18. až do neděle 20. března 1983, sice ještě nakonec "smrskly" na jediný sobotní šestihodinový "Velký jarní jazzový koncert v Karlových Varech", ale roku 1984 se jazzový festival v Karlových Varech konal již v plánovaném rozsahu a od té doby se nepřetržitě pořádá až do současnosti. Měnil se jeho název, střídali se pořadatelé, ale tradice, která byla založena v roce 1962, je stále živá. O vysokou úroveň jednotlivých ročníků festivalu se v osmdesátých letech kromě již zmíněných zasloužil i tehdejší ředitel OKS, PhDr. Stanislav Mašek, Jana Spirová, která byla od roku 1984 produkční festivalu i další karlovarští a pražští jazzoví jandové, například konferenciér Aleš Benda. Přání zakladatelů Mezinárodního jazzového festivalu v Karlových Varech se jejich zásluhou vyplnilo opravdu beze zbytku. V roce 1962 si organizátoři totiž předsevzali, že Karlovarský jazzový festival by neměl být pouhým sledem jazzových koncertů. A když si prohlížíme plakáty, programové letáky a brožurky či Zpravodaje při některých ročnících denně s čerstvými aktualitami vydávané, vidíme, že kromě hlavních festivalových koncertů se jazz hraje také na kolonádách, v restauracích a na dalších místech. Hudební produkce doplňují výstavy kreseb, fotografií a plakátů s jazzovou tematikou, konají se přednášky a odborné semináře, jazzové dílny a pochopitelně jam sessions. Před érou internetu a v době, kdy zahraniční nahrávky v běžné prodejní síti byly nedostatkovým zbožím, byla též velice oceňovaná možnost nákupu našich i zahraničních jazzových elpíček ve foyer před hlavním sálem Thermálu. V Karlových Varech se vždy pamatovalo i na mladé adepty jazzu. Až do konce devadesátých let byla součástí MJF v Karlových Varech mezinárodní soutěž mladých interpretů. Porotu obvykle jmenovala Evropská jazzová federace, jejíž představitelé se festivalu rádi a často i opakovaně zúčastňovali. I když dnes se již tato soutěž nekoná, na mladé jazzmany pořadatelé festivalu pamatují v programové nabídce dodnes - naši i zahraniční renomovaní hudebníci zde vedou jazzové školy a dílny, jejichž účastníci se na závěr představují svým koncertem publiku.

KSO a KRB

Karlovarský jazzový festival přinesl do hudebního života v Karlových Varech ještě jeden velmi důležitý prvek: Během let se totiž v programu karlovarského MJF stále častěji objevovaly i koncerty, při kterých jazzoví hudebníci vystupovali společně s Karlovarským symfonickým orchestrem (KSO). V roce 2007 vznikl jako umělecký protipól KSO jazzový oktet profesionálních hudebníků s vokálními sólisty se zaměřením na hudební žánry mimo klasickou hudbu - Karlovarský Repre Band (KRB). Byl založen současným presidentem MJF JazzJam Karlovy Vary Milanem Krajícem a Jindřichem Volfem mladším a starším. Společné multižánrové projekty KSO a Karlovarského Repre Bandu se staly nejen pravidelnou součástí MJF, ale i celoroční koncertní nabídky v Karlových Varech. Dokonce při nich již zazněly i některé skladby přímo pro tyto příležitosti zkomponované. Například jazzová symfonie Sinael Marka Kryštofa nebo světová premiéra koncertního provedení Rockové mše Daniela Kyzlinka a Johna de Jonga.

Otec zakladatel

Alois Ježek obdržel v roce 2005 z rukou primátora Karlových varů Cenu města. Byl vyhlášen osobností roku 2012 za Karlovarský kraj a získal Zvláštní cenu za mimořádný přínos kraji. O jeho manažerských aktivitách se lze z různých pramenů dozvědět, že se v roce 1990 po návratu do Karlových Varů stal ředitelem Městského kulturního střediska, pod jeho vedením přeměněného v produkční centrum Ametyst. Že byl ředitelem Karlovarského symfonického orchestru a ředitelem karlovarského Městského divadla. Že je Zakladatelem prestižní Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a ředitelem Mezinárodního pěveckého centra Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Ale nikde (ani v karlovarské kronice) se nedozvíte, že již počátkem šedesátých let minulého století byl Alois Ježek významným hybatelem kulturního života v Karlových Varech - a že inicioval vznik karlovarského Mezinárodního jazzového festivalu. Ani to, že když se stal roku 1990 opět jeho ředitelem, dokázal řízení festivalu vrátit do Karlových Varů a jeho dramaturgii pozměnil a vyvážil tak, že po deset let jazzové koncerty dokázaly vyprodat i velký sál Thermálu. Jako kdyby jazz byl něco, k čemu se "seriózní" karlovarští historici a hudební odborníci nehlásí a co nepovažují za hodno své pozornosti. Znám Aloise Ježka déle než padesát let a vím, že on hudbu nikdy nedělil na uměleckou - artificiální a neuměleckou - nonartificiální!

Psáno jako příspěvek, přednesený na muzikologické konferenci o významu hudebních tradic v Karlovarském kraji, pořádané Mezinárodním pěveckým centrem Antonína Dvořáka, o.p.s., ve spolupráci Karlovarského kraje a Města Karlovy Vary ve dnech 10. - 11. května 2014 v Interaktivní galerii Becherova vila v Karlových Varech. Chodov, duben 2014

Přehlídka jazzové hudby Karlovy Vary 24. až 27. května 1962  

Členové řídícího štábu:

Čeněk Born - člen rady MěstNV Karlovy Vary, předseda školské a kulturní komise, Miloš Bergl - ÚV ČSM, František Dědeček - ředitel KaSS Karlovy Vary, vedoucí org. komise, Dr. Lubomír Dorůžka - Státní hudební vydavatelství, Miloslav Ducháč - Svaz čs. skladatelů, Dr. Jan Hammer - Kruh jazzové hudby, Jiří Chlíbec - ÚD LUT, J. Judita - vedoucí odboru školství a kultury MěstNV Karlovy Vary, Karel Macourek - Čs. rozhlas, Praha, Ing. Zbyněk Mácha - MDO, Praha, Viktor Málek - ministerstvo školství a kultury, Jiří Melíšek - Čs. televize, Karel Munzar - Pragokoncert, Ing. Jan Spira - OV ČSM Karlovy Vary, Jiří Štěpánek - vedoucí katedry hudební výchovy PI Karlovy Vary, Jaroslav Tvrdý - vedoucí poradny LUT ODO, Milada Říhová a Ladislav Soukup - pracovníci Pragokoncertu, Jaroslav Kladrubský - organizační pracovník štábu, Ing. Pavel Chmelař, Alois Ježek.

Účinkující:

Trio Attily Garaye - MLR, Kvintet Stanislava Dražka Kalwiňského - Krakov, PLR, Jazz Optimist Berlin - NDR, Electra Costa (Orchestra Electrecord Bukurešť - RSR

Orchestr Československého rozhlasu: Karel Krautgartner - leader, altsaxofon, klarinet, Richard Kubernát, Jiří Jelínek, Václav Hybš, Vítězslav Horák - trubka, Pavel Vitoch - bastrubka, Ladislav Pikart, Artur Holitzer (piĀLstový), Miroslav Koželuh, Bedřich Beránek - trombón, Milan Ulrych, Bedřich Kuník, František Kryka - tenorsaxofon, klarinet, Kamil Hála - piano, Vladimír Tomek - kytara, Luděk Hulan - kontrabas, zpěv, Ivan Dominák - bicí, Vlasta Průchová, Karel Gott - zpěv

Jazzové studio: Richard Kubernát - trubka, Artur Holitzer - pístový trombón, Vladimír Tomek - kytara, Luděk Hulan - kontrabas, Ivan Dominák - bicí

Jazzové trio: Rudolf Rokl - piano, Luděk Hulan - kontrabas, Ivan Dominák - bicí

Orchestr Gustava Broma: Gustav Brom, Jaromír Hnilička, Oldřich Šmíd, Lubomír Řezanina - trubka, Jan Kulíšek - lesní roh, Stanislav Veselý - trombón, František Navrátil - altsaxofon, klarinet, Václav Horák - tenorsaxofon, Josef Audes - barytonsaxofon, Oldřich Blaha - piano, Antonín Julina - kytara, Milan Řežábek - kontrabas, Václav Skála - bicí

Studijní skupina tradičního jazzu: Pavel Smetáček - klarinet, sopránsaxofon, Luboš Zajíček, Jiří Kolář - kornet, Jaroslav Fuksa - trombón, Ivan Smetáček - tuba, Antonín Bílý - piano, Evžen Richter - banjo, František Čech - bicí

Pražský dixieland: Karel Danda - kornet, František Kunc - trombón, Zdeněk Mayer - klarinet, Luděk Šváb - kytara, Antonín Brych - kontrabas, Zdeněk Čamrda - piano, Štěpán Jaroschy - bicí, Karel Velebný - vibrafon, marimba, tenorsaxofon, bongo

S+H kvartet: Jan Konopásek - byrytonsaxofon, flétna, Milan Pilar - kontrabas, Pavel Staněk - bicí, klarinet

Trio Míši Poláka: Míša Polák - piano, Antonín Gondolán - kontrabas, Karel Turnovský - bicí

Bratislavské jazzové kvarteto: Gustáv Riška - kontrabas, Jozef "Bobby" Novan - vibrafon, Ladislav Gerhardt - piano, Ján Halász - bicí

Kvartet Ferdinanda Havlíka: Ferdinand Havlík - altsaxofon, klarinet, Jiří Kysilka - bicí, Karel Růžička - piano, Antonín Gondolán - kontrabas

Combo 59 (Jazz Combo Ústí n/L): Václav Novák - trubka, Svatopluk Košvanec - trombón, František Bureš - tenorsaxofon, František Cafourek - alt a barytonsaxofon, Pavel Štolba - piano, Emil Ženatý - kontrabas, Zdeněk Bartoš - bicí

Studio Club Karlovy Vary: Jaromír Šostok - altsaxofon, Milan Sklenář - tenorsaxofon, Jan Spira - piano, Ferdinand Kos - kontrabas, Otto Nechanský - bicí

Kvintet Hanuše Berky: Hanuš Berka - barytonsaxofon, klarinet, Jan Vacek - trubka, Milan Dvořák - piano, Miloš Kredba - kontrabas, Jan Rozkošný - bicí

Kvintet HB: Jan Hammer - vibrafon, zpěv, Milan Dvořák - piano, Luděk Hulan - kontrabas, Ivan Dominák - bicí

Spiritual kvartet: Jiří Tichota - tenor, kapelník, Miroslav Keller - tenor, Miloslav Kastelovič - baryton, Ivo Macha - bas

 

Jazzové festivaly v Karlových Varech - přehled

24. - 27. 5. 1962    Přehlídka jazzové hudby

19. - 21. 3. 1982    1. Karlovarské jazzové dny

19. 3. 1983            Velký jarní jazzový koncert v Karlových Varech

16. - 18. 3. 1984    1. Československý jazzový festival

14. - 17. 3. 1985    2. Československý jazzový festival

13. - 15. 3. 1986    3. Československý jazzový festival

19. - 21. 3. 1987    4. Československý jazzový festival

24. - 26. 3. 1988    5. Československý jazzový festival

15. - 19. 3. 1989    6. Československý jazzový festival

22. - 25. 3. 1990    7. Československý jazzový festival

22. - 24. 3. 1991    8. Československý jazzový festival

3. - 4. 4. 1992        9. Československý jazzový festival

23. - 25. 4. 1993    10. Československý jazzový festival

19. - 22. 5. 1994    11. Československý jazzový festival

17. - 21. 5. 1995    12. Československý jazzový festival

5. a 6. 3. 1996        Pátý a šestý březen, za kamna s jazzem vlezem

20. - 26. 5. 1996     XIII. Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary

15. - 18. 10. 1997   XIV. Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary

1. - 3. 4. 1998        XV. Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary

19. - 22. 5. 1999    XVI. Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary

21. - 27. 5. 2000    XVII. Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary

20. - 21. 10. 2000   Jazz Fest

25. - 27. 10. 2001   JazzFest Karlovy Vary 2001

25. - 28. 9. 2002     JazzFest Karlovy Vary 2002

26. 9. - 4. 10. 2003  JazzFest 03

30. 9. - 2. 10. 2004  JazzFest 04

6. - 8. 10. 2005        JazzFest - XXII. Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary

4. - 6. 10. 2006        JazzFest 2006

10. - 13. 10. 2007    JazzFest Karlovy Vary 2007

6. - 12. 10. 2008      JazzFest Karlovy Vary 2008 - XXV. mezinárodní jazzový festival

6. - 17. 10. 2009      JazzFest 2009

12. - 14. 10. 2010    JazzFest 2010 Mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary - Sokolov

13. - 23. 10. 2011    JazzFest Karlovy Vary - Sokolov

8. - 20. 10. 2012      JazzFest Karlovy Vary - Sokolov, XXIX. Mezinárodní jazzový festival

11. - 20. 10. 2013    JazzFest Karlovy Vary - Sokolov, XXX. Mezinárodní jazzový festival

13. - 19. 10. 2014    JazzFest K.Vary - Sokolov, XXXI. Mezinárodní jazzový festival

2. - 19. 10. 2015      JazzFest K.Vary - Sokolov, XXXII. Mezinárodní jazzový festival

17. 9. - 5. 11. 2016  JazzFest K.Vary - Sokolov, XXXIII. Mezinárodní jazzový festival

 

Čtvrtstoletí jazzových festivalů v Československu

(Antonín Matzner, programová brožura ČJF 1987)

Ačkoliv mezinárodní jazzové festivaly v Praze dosáhly loni na podzim šestnáctého ročníku a krátce poté náš nejstarší podnik tohoto druhu Slánské jazzové dny oslavil dvacetileté jubileum, přece je možno počítat domácí festivalovou tradici na čtvrtstoletí. Letos na jaře tomu bude totiž rovných 25 let, kdy se u nás uskutečnil první doopravdický mezinárodní jazzový festival. A protože jeho dějištěm byly právě Karlovy Vary, ohlédněme se při této příležitosti zpět do roku 1962 a povězme si, jaké to zde tenkrát vlastně bylo.

Jakkoli dnes už karlovarským stěží někdo upře prvenství v pořádání akce tohoto druhu na půdě naší republiky, historická objektivita nás nutí předeslat těmto vzpomínkám alespoň zmínku o tom, že o čtrnáct dní dříve proběhl jakýsi kapesní jazzový festival v pražském Divadle Na zábradlí. V rozmezí čtyř dnů se v malém divadelním sálku na Anenském náměstí uskutečnilo osm koncertů, na kterých se vystřídal stejný počet domácích jazzových skupin. Jednalo se pouze o soubory pražské, z nichž šest mělo v té době už také pozvání do Karlových Varů a účinkování v Divadle Na zábradlí bylo pro ně především generálkou před vypuknutím skutečného velkého festivalu, byť skromně označovaného jako Přehlídka jazzové hudby s mezinárodní účastí.

První událostí, kterou, pokud vím, žádný z přítomných novinářů nezaznamenal, avšak o které se mezi účastníky nadcházejícího festivalu hovořilo už od samého rána v den zahajovacího koncertu ve čtvrtek 24. května 1962, byl památný příjezd Luďka Hulana. Jeho tehdy docela nový automobil skončil svoji první jízdu na kmeni jednoho ze stromů, zdobících prostranství před grandhotelem Moskva. Naštěstí Luděk i jeho spolujezdci vyvázli bez zranění, což naopak nebylo možno říci o karosérii neposlušného vozidla. Čestný úkol zahájit přehlídku po úvodním slově předsedy školské a kulturní komise ONV v Karlových Varech připadl na trio Míši Poláka (s Antonínem Gondolánem a Karlem Turnovským). Po něm přišli se svojí směsí spirituálů, lidových popěvků z Karibského souostroví, vlastní verzí tehdy ještě doznívajícího hitu Kingston Tria Tom Dooley a folk songy Petera Seegera členové Spirituál kvarteta Jiřího Tichoty. Tradiční armstrongovskou znělkou Whwn It's Sleepy Time Down South se pak návštěvníkům zaplněného slavnostního sálu grandhotelu Moskva představili první zahraniční účastníci přehlídky - berlínský amatérský soubor Jazz Optimist v čele s tehdy studujícím medikem trumpetistou Meinhardem Lienningem. Hvězdami festivalu se nestali, ale jejich dynamické St. James Infimary Blues v podání zpívajícího herce Manfreda Kruga zvedalo posluchače ze židlí. Po přestávce nastoupil na pódium Taneční orchestr Čs. rozhlasu, který měl za sebou teprve necelé dvě sezóny činnosti. V jeho programu dominovala převážně aranžmá Kamila Hály včetně jeho vlastních skladeb Inspirace a Město v mlze s hutným tenorovým sólem Milana Ulricha. Poté se k orchestru přidala Vlasta Průchová a v závěru ještě Karel Gott, zdaleka neověnčený žádným z pozdějších titulů, ba dokonce ani pověstí naší pěvecké jedničky, přestože už tenkrát v Over The Rainbow i v My Funny Valentine jasně naznačil, že míří hodně vysoko.

Karlovarská přehlídka ovšem neprobíhala jenom v koncertním sále. Stala se vlastně první příležitostí k celostátnímu setkání zainteresovaných zástupců kulturních a osvětových zařízení, kteří si zde mohli navzájem vyměnit zkušenosti ze své práce v řadě neformálních diskusí, ale i v rámci několika volných tribun. Tu první svolaly hned na dopoledne příštího dne do Florentiny tehdy nejzkušenější a nejagilnější z čs. jazzklbů - pražský Kruh jazzové a moderní taneční hudby ZV ROH Státního hudebního vydavatelství (v řídícím štábu přehlídky ostatně figurovali jeho představitelé dr. Jan Hammer, Miloš Bergl, Zbyněk Mácha a Jaroslav Kladrubský) společně s Ústředním domem lidové tvořivosti (předchůdcem dnešního Úsravu pro kulturně výchovnou činnost).

Večerní koncert 25. května dal prostor především malým skupinám, z nichž dvě - Jazzové trio na čele s Rudolfem Roklem a Hulanovo Jazzové studio - vyvíjely činnost v rámci TOČR. První zahrála parafrázi evergreenu How High The Moon a tenkrát oblíbenou Hulanovu novinku Valčík pro Charlieho Chaplina a obdobně se také Jazzové studio prezentovalo především Hulanovými skladbami včetně svity Černý proud. Smetáčkovci, tenkrát ještě pod hlavičkou Studijní skupiny tradičního jazzu, nastupovali na pódium shodou okolností ve stejné chvíli, kdy otec obou protagonistů souboru - pozdější národní umělec Václav Smetáček řídil v nedalekém stánku Karlovarského symfonického orchestru Beethovenovu Pastorální. A tak zatímco pan dirigent Smetáček se snažil ve svých posluchačích vyvolat ono beethovenovské Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov, jeho synátoři simultánně předváděli Jak Erastus hraje na své staré kazoo a Oliverovo Blues pracujícího muže, které dva měsíce před festivalem nahráli na svoji vůbec první gramofonovou desku. Za bicími jim k tomu nadšeně dopomáhal jejich nový bubeník František Čech, zdaleka ještě netušící o existenci svého liverpoolského kolegy Ringo Starra, vyhrávajícího tenkrát s kapelou Rory Storma a jeho Hurikány v hamburském tanečním lokále Top Ten. Kvůli úplnosti a na ospravedlnění nevědomosti tehdejšího Smetáčkova bicisty dodejme, že ani jeho pozdější idol neměl ve stejném okamžiku zbla ponětí, že už za pouhé tři měsíce nastoupí do jiné kapely, která zatím vyhrávala k tanci v sousedním Star Clubu a říkala si tak nemožně jako Beatles.

Vraťme se však po tomto malém odbočení zpět do sálu grandhotelu Moskva, jehož pódium se v mezidobě rozzářilo pastelovými barvami nejneuvěřitelnějších odstínů díky sakům, která na sobě měli členové velkého orchestru gramofonové firmy Electrecord z Bukurešti. Jejich pozvání do Karlových Varů bylo jediným, zato přímo odstrašujícím omylem festivalové dramaturgie, ačkoliv není nezajímavé, že někteří z těchto hudebníků, jako saxofonista Bebe Prisada nebo basista Johny Raducanu, si po letech vydobyli v rumunském jazzu docela solidní pověst. Tečka, kterou za pátečním koncertem udělalo SHQ, ovšem zklamaným fanouškům všechno vynahradila. Kvarteto bylo tehdy v kursu a naslouchat jeho rychlíkové verzi Cheek To Cheek či naopak Velebného Vernisáži, inspirované křehkou poetikou obrazů Oty Janečka, znamenalo dmout se pýchou, co ti naši chlapci všechno nedokáží (v tomto případě se dmul dokonce i legendární jazzobijec Dušan Havlíček, který jinak ve svém hodnotícím článku, příznačně nazvaném Jazzová přehlídka bez koncepce, nenechal kámen na kameni).

Sobotní odpolední koncert otevřely amatérské soubory, ozdobené různými vítězstvími v tehdejší Soutěži tvořivosti mládeže. Byl mezi nimi i domácí Studio Club, vítěz ústředního kola STM z předchozího roku, který zahrál mj. i novou skladbu svého klavíristy Jany Spiry Panorama. Z Ůstí mu přijeli konkurovat členové Comba 59, v němž už tehdy šokoval přítomné profesionály vzhledem sice nenápadný, nicméně svými improvizacemi na trombon stěží přehlédnutelný Sváťa Košvanec.

Gustav Brom nabídl po přestávce kousek ode všeho, čím tehdy žil jeho orchestr. Slavnou éru jeho dixielandové skupiny připomenuly China Town a Ja Da, zatímco v orchestrálních skladbách zejména Oldřicha Blahy, Jana Kulíška a Alfy Šmída ještě doznívaly ohlasy shortyrogersovského west coastu. Pokusem o průlom tohoto stylového rámce, který Bromův orchestr vynesl v 50. letech do čela progresívních snah českého jazzu, ale na prahu nového desetiletí se proměnil v cosi jako z módy vyšlou svěrací kazajku, byly dvě skladby Audesova a Hniličkova comba. První si vypůjčili z repertoáru Jazz Messegers a druhou dokonce od čerstvého Mesiáše jazzové avantgardy Ornetta Colemana, byť šlo o Angel Voice z jeho tehdy už čtyři roky starého gramofonového debutu Something Else! Jakkoli bylo tohle zaklepání na dveře kamsi jinam ještě hodně nesmělé, už samotný fakt, že k němu došlo při tak závažné příležitosti, jakou byla karlovarská přehlídka, mu dodal charakter odvážného tvůrčího činu.

O tom, v jakých názorových zmatcích se tenkrát náš jazz pohyboval, vydal na úvod sobotního večerního koncertu přímo ukázkové svědectví pianista Milan Dvořák za asistence pražského HB kvintetu svými dílem poťouchlými a dílem směchutvornými úpravami Šlitrova Klokočí a Nikodémova Nedělního vláčku. Jestliže těžiště vystoupení kvarteta Ferdinanda Havlíka bylo proti tomu v co možná nejvěrnějším napodobení hitů Brubeckova kvarteta - Blue Rondo a la Turk a Take Five, znamenalo to přesto vzhledem k metrorytmickým zvláštnostem obou skladeb i k tehdejší omezené informovanosti našeho jazzového publika jisté novum. Nádavkem se Havlíkovo combo blýsklo i dvěma původními novinkami svých členů, z nichž autorem jedné z nich - Milý den - byl mimochodem jeden z letošních porotců Karel Růžička.

Prvním vyloženým objevem toho večera bylo pro karlovarské obecenstvo i valnou většinu přítomných odborníků Bratislavské jazzové kvarteto. Tvořili je vibrafonista Josef "Bobby" Novan, televizním divákům dnes dobře známý jako režisér hudebních pořadů, dále čerstvý absolvent VŠMU pianista Laco Gerhardt, basista Gustáv Riška a bubeník Ján Halász. Hned úvodní Gerhardtova Večerná nálada, 12/8 dvanáctka s charkteristickými přírazy, které bychom dneska nejspíše označili s despektem jako soulová klišé, přinesla ovšem tenkrát právě pro svůj bezmála manifestační důraz na bluesové kořeny jazzu codi v české tvorbě opomíjeného a neprávem přehlíženého. Stylové zacílení bratislavských hudebníků právě tímto směrem (v závěru svého vystoupení je podtrhli ještě efektní úpravou Work Song Nata Adderleyho) bylo dalším signálem k odklonu od tenkrát již retardujícího west coastu, k němuž se v dalších letech přihlásili i čeští hudebníci včetně SHQ.

Sobotní večerní koncert zde v Karlových Varech ovšem přiložil k tomuto ohýnku, který zažehli Bratislavští, ještě další polínka. Jedním bylo vystoupení tria maďarského klavíristy Attily Garaye, jehož muzikantská spontaneita sice vyrůstala spíše z petersonovského mainstreamu než z hardbopových pianistů, nicméně patřila k tomuto proudu právě svým naprosto jednoznačným zdůrazňováním vervního improvizačního projevu. Nekonečné řetězce Garayových chorusů, které se odbývaly na ploše nezřídka dvojnásobné než byla tehdy málem normativní délka českých jazzových skladeb, byly svým způsobem praktickou hudební polemikou s přetrvávajícím voluntarismem oficiálních názorů, jejichž alfou a omegou bylo preferování skladebných pokusů před improvizovaným jazzem. Hlavní referát banskobystrické konference o malých hudebních formách, kterou rok předtím svolal Svaz československých skladatelů, tuto doktrínu totiž postuloval naprosto nekompromisně: "Nezavrhujeme nijak improvizovaný jazz..., (ale) proti lultu interpretů a podcenění kompoziční práce zdůrazňujeme právě rozhodující podíl skladebně tvůrčí..."

Tím spíše způsobilo v této dobové atmosféře naprostý rozruch mezi účastníky přehlídky následující vystoupení kvinteta altsaxofonisty Stanislava Dražka Kalwińského z polského Krakova. Tady už se jednoduše jazzovalo v hardbopovém idiomu zcela bez zřetelů k podobným názorům, které každodenní praxe intenzivnějšího jazzového života v sousedním Polsku dávno překonala. Kalwińského kvinteto či ještě spíše uvolněnost, s níž se jeho členové a po jejich vzoru i další hudebníci prezentovali mimo hlavní festivalové pódium, se ovšem nakonec staly oním posledním jablkem sváru i z jiných důvodů, na které po letech upozornil dr. Lubomír Dorůžka v článku o karlovarské přehlídce v slovenském měsíčníku Populár: "Mnohý z našich pozorovatelů se tady vlastně poprvé střetnul s osobitou neformálností nočních jam sessions a s jejich typickou atmosférou."

Myšlenky, k nimž tato vystoupení vyprovokovala přítomné teoretiky a kulturní pracovníky, se ještě za tepla střetly přímo v Karlových Varech na závěrečné volné tribuně ve Florentině. Vedle více či méně subjektivisticky zabarvených příspěvků jednotlivých diskutérů (nechyběla mezi nimi ani osobní polemika autora této vzpomínky s Dušanem Havlíčkem) zde ovšem odezněly také šířeji koncipované Poznámky ke specifičnosti jazzu dr. Ivana Poledňáka, vzniklé z větší části přímo ve Varech a otištěné později v Hudebních rozhledech a v 2. vydání jeho knihy Kapitolky o jazzu. Přes skromnost nadpisu Poledňákova referátu v něm nešlo jenom o náhodné sesbírání momentálních nápadů inspirovaných hudbou, která na Přehlídce zazněla, nábrž o první systematický pokus reprezentanta domácí muzikologické fronty, snažící se rozkrýt problematiku jazzu a jeho fungování v sovialistické hudební kultuře v celé její šíři. Zvláště cenné bylo to, že Poledňák v něm řadu provokujících otázek nejenom nastolil, ale na mnohé z nich se pokusil i odpovědět z pozic, které respektovaly jazzu vlastní specifičnost bez implantování pohledů a měřítek z vnějšku. A co bylo ještě důležitější - dosah Poledňákových "karlovarských" myšlenek se s jistým zpožděním začal pozotivně promítat do hudební praxe a posléze i do oficiálního přístupu k celé oblasti jazzové hudby.

Karlovarská přehlídka tedy nakonec přece jen vyústila v cosi nepominutelného, byť se v bezprostředně následujícím období mohlo zdát, že právě ona poskytla havlíčkovskému táboru trumf k realizaci oné prorocké vize, kterou pár let předtím vymaloval s naprostou vážností jeden z Havlíčkových soukmenovců čtenářům Hudebních rozhledů v idylickém žánrovém obrázku z Malé Strany: "...nová mládež bude bez pásků a bez módních výstřelků snad přece jen vůči jazzu imunní, takže se opravdu splní, že pojede jednou vozka po Karlově mostě a ukáže bičem: Tady hrával kdysi jazz." Život šel ovšem dál, takže kdyby dnes vozka přijel ke Gagarinově kolonádě a slyšel, jak zde přímo pod Vřídlem vyhrávají jazz bandy, nejspíše by odložil opratě a bič a šel těm mladým zatleskat.

 

Alois Ježek: Vzpomínky na karlovarskou Malou scénu

Je několik minut před půl osmou. U šatny se tísní ještě několik opozdilců. V předsálí a na chodbě se tlumeně ozývá reprodukovaná hudby. Sedmdesát míst divadla je teď obsazeno, v uličkách sedí ještě další diváci na přistavených židlích. Světlo zhaslo, hudby umlkla. Rozevírá se opona a objevuje se nejprve titulek. Možno, že my vsje skulptory“, ozvalo se polohlasně z hlediště. „Jeder von uns ist aigentlich ain Bildhauer“, říká jiný hlas patřící dalšímu tlumočníkovi. Vida, dnes jsme tedy zastihli představení s mezinárodní diváckou účastí. A to se vám může v karlovarské Malé scéně stát dost často, protože cizinci rádi navštěvují představení pantomimického souboru a jazzové večery. Dnes mimové hovoří beze slov, a to, co říkají, je srozumitelné všem. Jsme na představení pořadu „Každý z nás je vlastně sochař“. To byla slova, která před padesáti lety napsala v Karlovarském lázeňském časopise jeho redaktorka Eva Hanyková. Ano, je to již více než padesát let, kdy kulturní aktivity a hudební či divadelní soubory a stánky obohatila v Karlových Varech scéna na konci města v tehdejší Stalingradské, později Volgogradské dnes Mariánskolázeňské ulici. Z počátku šlo o skromný záměr, který následně během dvou let se stal tento malý umělecký stánek důležitým hudebním a divadelním centrem, který obohatil kulturní dění v lázeňském městě. Vzhledem k tomu, že šlo o projekt, který jsem si vymyslel a posléze realizoval, bude znít řada připomínek pro někoho příliš osobně, za což se omlouvám. V roce 1958 jsem ukončil studia na pražské konzervatoři.Studoval jsem obor operního zpěvu, navštěvoval hodiny kompozice, klavíru a se starším bratrem jsem občas chodil na přednášky filozofické fakulty. Po absolutoriu bez angažmá a po rozchodu z krátkého studentského manželství jsem se vrátil do Karlových Varů, do města, kde jsem vyrůstal a které dodnes mám ze všech míst nejraději. Pracoval jsem v Kulturním a společenském středisku jako metodik a snažil jsem se naplnit svůj dávný sen, vytvořit vlastní scénu, divadlo nebo alespoň divadélko. Na konzervatoři jsem to zkusil založením operního studia, v němž jsme s budoucími renomovanými pěvci nastudovali Pucciniho Bohému. První nápad vytvořit v Karlových Varech Divadlo hudby se zdál reálný. Spojil jsem se s Jiřím Šrámkem, ředitelem Divadla hudby v Praze a podle jeho rad jsem začal. Najít prostory byl problém, který jsme vyřešili získáním promítací prostory tehdejšího Filmexportu za Lázněmi I s kvalitním vybavením promítacích přístrojů. Problém byl s přilehlými prostory přízemí domu, které měly být vstupem, šatnou, předsálím s malým barem, šatnou a podobně. Zchátralé a promáčené zdi bez oken sousedních místností na chvíli zabrzdily moje nadšení. Pozval jsem však svoje přátele. Nejdříve karlovarského architekta Adolfa Petra, který vytvořil pracovní studii a později významného architekta z Prahy Jaroslava Šustu. Ten plány dokončil a nakonec navrhnul řešení sálu s valivými stropními vlnami ze sklolaminátu. Zpracovali je u truhláře MSP pana Palečka, kterému jsme zajistili dodávky materiálu. Snad je zajímavostí že Jaroslav Šusta navrhnul v té době i tvar sedadel pro Letní kino, které se rovněž v truhlářských dílnách vyráběly nátěry laminátu na připravená truhlářská kopyta. Ač jsem byl amatér a ve stavebních pracích diletant, posouval jsem k realizaci v podstatě obojí, tedy včetně toho Letního kina. S divadélkem v tehdejším domě, který se nazýval Krym jsem mohl začít. Bez velkých zkušeností s mladickou nerozvážností jsem se pustil do budování tzv. hlava nehlava. Zakrátko vznikla při stavebních úpravách dokonce havarijní situace. Špatně zajištěné vybourání zdi způsobilo prasklinu v domě až do 4. patra. Situaci zachránili tehdejší náměstek ředitele lázní pan Procházka a ředitel Městského stavebního podniku pan Hrotek. Díky jejich pomoci bylo zakrátko dílo dokončeno a v létě roku 1960 bylo Divadlo hudby slavnostně otevřeno. Bylo to 14. května roku 1960 k výročí osvobození naší vlasti v roce 1945 pořadem hudby České písně B. Smetany, Husitské A. Dvořáka, Májové symfonie V. Nováka s verši F. Halase Já se tam vrátím. Zpočátku jsme měli v záhlaví název Divadlo hudby a poezie. Hned v následujících dnech, týdnech a měsících jsme uváděli programy několikrát týdne. Byly to například Procházka operetami Mam´selle Nitouche, Veselá vdova aj. pořady z oblasti jazzové hudby Georg Gershwin a jazz, z antologie jazzové hudby Píseň Mississippi, pořad Pavla Chmelaře To hraje Armstrong, k výročí géniů pořad o Robertu Schumannovi, Paulu Rubensovi, Rusalku A. Dvořáka se scénickou úpravou Milana Čecha, medailon Jiřího Štěpánka o Václavu Neumannovi, Čarovné struny Jaroslava Tvrdého o slavných kytaristech, s amatérským souborem Trojúhelník Hrubínovu Jobovu noc nebo leporello o mládí, lásce a věcech nadmíru lidských Byl jeden modrý balonek aj. Profesionální promítací přístroje Filmexportu Praha jsme využili k nedělním promítáním filmů z archivu Filmotéky dávných let. To už se kolem nového kulturního stánku začali setkávat a uvádět svá představení spolupracující herci z Divadla V. Nezvala. Jiří Samek, Daša Neblechová, Zdeněk X. Štěpánek, Bohumnír Ličman a klavírista Ramund Elleder uvedli scény z melodramu J. Vrchlického a Z. Fibicha Námluvy Pelopovy, nebo jiná skupina herců Ivan Holub a Jindra Reháková s režisérem Vítkem Bartošem, výtvarníkem Milanem Čechem s inscenací Dostojevského Bílých nocí, o rok později s Jiosefem Hajdučíkem, tanečními kreacemi v choreografii A. F. Stuchlého . Divadlo hudby se stávalo postupně příležitostí pro několik různorodých souborů včetně pantomimy Antonína Neumayera, Metronomu Ivana Šendery nebo malého činoherního souboru talentovaných divadelních nadšenců herců i zpěváků, kteří připravili úspěšný kabaret Dobrý večer. Téměř nenápadně se Divadlo hudby stalo scénou, která přijala název Malá scéna, což odpovídalo velikosti jeviště i hlediště. Přišel však rok 1961 a s ním spolupráce karlovarského jazzového Studio klubu Jaromíra Šostoka a Ing. Jana Spiry. Pro jeho večery Jam session jsem získal zpěvačku Vlastu Průchovou, dávného kontrabasistu a vibrafonistu MUDr. Jana Hammera, kteří přijížděli na večery s třináctiletým improvizujícím synkem, dnes světovou osobností Janem Hammerem. Spolu s Pavlem Chmelařem, Ing. Zbyňkem Máchou jsme začali spřádat sen o jazzovém festivalu. Realizovali jsme jej v květnu 1962 jako Jazzovou přehlídku s mezinárodní účastí, první svého druhu v tehdejším Československu. Každodenní jam sessions v Malé scéně do ranního rozednění byly svědky nádherné hudby a nezapomenutelné atmosféry. Rok 1961 byl však pro karlovarské milovníky nových divadelních forem i dalšími svátky. Byl to večery, krátký čas i několik dnů za sebou v týdnu, kdy na jeviště přicházeli vyprávěli, hráli a především zpívali Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Ubytování v Grandhotelu Pupp, tehdy Moskva strávil celé dny u piana a připravovali premiéry nových písní. Z Prahy přijížděli na tyto pořady nadšenci okolo Semaforu. Poprvé zde mj. zazněla v předvánoční čas Purpura. To však nebylo vše. V průběhu roku 1961 se mi podařilo získat Miroslava Horníčka pro malé improvizované večery, pozdější Hovory H. Přemýšleli jsme spolu jak se budou tato setkání jmenovat. V té době se hrál v Semaforu Člověk z půdy, v němž alternovali hlavní roli Miroslav Horníček s Milošem Kopeckým. Nad schody při cestě do sálu byla velká černá tabule s nápisem - Dnes hraji já - Miroslav Horníček a pod čarou slova - Žádejte snížené vstupné - Miloš Kopecký. První uvedení na Malé scéně jsem tedy nazval Dnes hraju já, Miroslav Horníček. Hrálo se odpoledne a ve- čer, někdy i pět dnů po sobě a vždy samozřejmě vyprodáno. Podvečery a večery byly fantastické. Jen ten název neseděl. Proto jsme další měsíce nazvali pořady Hovory přes rampu. Miroslav Horníček sebou vozil často hosta a téměř vždy pianistu Ivo Moravuse. Při prvním setkání s ním došlo na otázku honoráře. Tehdy měli umělci tzv. třídy a podle nich 200, 400, 600, výjimečně 900.- Kč. Řekl jsem 200.- Kč a Ivo Moravus opověděl: Tak to budu hrát v C dur a pouze přes dvě oktávy. Se všemi těmito významnými hosty - účinkujícími na Malé scéně jsme prožili mnoho krásných dnů a nezapomenutelných večerů. Ani jsme netušili, že se blíží konec této krátké éry. Ještě se nám s herci karlovarského divadla podařilo uvést s Jiřím Samkem, Jindrou Rehákovou, Antonínem Zacpalem a Bohumírem Ličmanem absurdní komedii Ivana Reháka Smrt zvoní dvakrát, s talentovanými amatérskými herci Arnoštem Veličkou, Helenou Štěpánkovou, Egonem Siránim a dalšími Shakespearův příběh o lásce veronských milenců Romeo a Julie a s hudebními nadšenci kolem Františka Vitáska hudební férii S twistem na zelenou. Divadla malých forem dělala stranickému vedení tehdejšího Československa starosti a tak na počátku roku 1963 přišel impulz k pozvolnému omezení jejich činnosti. V Plzni Alfa a v Karlových Varech Malá scéna měnily pozvolna svá vedení, dramaturgii a zaměření. Bylo to znát i v tlaku ma mě. Malá scéna stále patřila jako odbor činnosti Kulturnímu a společenskému středisku. Omezení a změna byly nevyhnutelné. Shodou okolností častými návštěvníky Malé scény s mnoha společnými setkáními u kávy byli spisovatelé a osobnosti Adolf Branald a Emil Vachek. V létě 1963 jsem uzavřel svoje působení v Karlových Varech. Snad ještě za zmínku stoji otevření letní scény Pod Zámeckou věží s reprízami pořadů Malé scény, hudebních koncertů Vlasty Průchové a Jana Hammera se Studio klubem, posledního koncertu Oty Čermáka před jeho tragickým návratem do Brna., nebo Milostných rozhovorů Aleny Vránové s Vladimírem Rážem a pianistkou Marii Knotkovou. V říjnu 1963 jsem přijal nabídku Emila Vachka k pražskému pobytu v jeho vile s literární praxí a asistencí režie v Městských divadlech pražských. Bohužel, Emil Vachek po roce zemřel a to byl impulz pro mne k novému návratu do Karlových Varů. Nikoliv však k Malé scéně, ale k řadě jiných zajímavých pokusů a činů, z nichž některé jsou zajímavou vzpomínkou a některé se staly v našem městě tradicí.

Ota Čermák
*1919 †1963

Ota Čermák

český varhaník, skladatel
regenschori kostela sv. M. Magdalény
v Karlových Varech 1945-1960
Hudební VARY piktogram
*1930 †1960

Železničářská dechová hudba

kapelníci: Dědič, Pfeifer, Našinec
40 členů
Jaromír Šostok
*1933

Jaromír Šostok

saxofonista, klarinetista, kapelník
v Karlových Varech od 1971
Jan Spira
*1934

Jan Spira

klavírista, kapelník 
v Karlových Varech od 1946
Milan Hart
*1937 †1998

Milan Hart

trombónista, kapelník, pedagog
1986: zakladatel orchestru Big Band
v Karlových Varech od 1960
Hudební VARY piktogram
*1939 †1960

Velká dechová hudba SEDLEC

kapelník: Rašek, Pešík
42 členů
Jindřich Volf
*1941

Jindřich Volf

trumpetista, kapelník, manažer, pedagog
1966: zakladatel skupiny Miniband J. Volfa
2015: Cena města Karlovy Vary
v Karlových Varech od 1959
Hudební VARY piktogram
*1945 †1990

Dechová hudba MOSER

kapelník: Pavel Janoušek, později Stanislav Novák
30 členů
Hudební VARY piktogram
*1945 †1968

Dechová hudba Josefa Škabrady

kapelník: Josef Škabrada
45-50 členů
po zániku hráči pokračovali pod názvem LÁZEŇKA