FilmovéVARY

Anna Fidlerová: Film v Karlových Varech

Česká kinematografie patří k nejstarším na světě. Do její historie se Karlovy Vary zapsaly první veřejnou produkcí v českých zemích. Konala se 14.července 1896 (některé prameny uvádějí i 15. nebo dokonce 17.červenec) v bývalém Kurhausu (dnešní Lázně III.) Promítání oživlých fotografií bratří Lumiérů se zúčastnili všichni, kteří ve městě něco znamenali. Připomeňme aspoň knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga či bývalého místodržícího v Čechách hraběte Thuna.Více informací...

Pověst Karlových Varů ve světě, jejich romantická atmosféra, jedinečná architektura a přírodní bohatství lákaly filmové štáby z celého světa už od dvacátých let minulého století a je tomu dosud. Už v roce 1929 zde natáčel některé scény ze svého slavného filmu Erotikon režisér Gustav Machatý, jehož spolupracovníkem byl kameraman Václav Vích, karlovarský rodák. 
Dnes již klasická Fričova komedie Tři vejce do skla s populárním Vlastou Burianem byla natočena v roce 1937 v prostředí zdejších luxusních hotelů. K oblíbeným filmům stále patří Florenc 13.30 režiséra Josefa Macha (1957) nebo Vrchní, prchni s nezapomenutelnou honičkou v Mlýnské kolonádě, pod nímž je podepsán režisér Ladislav Smoljak (1980). Také ve stále oblíbených seriálech se setkáváme s prostředím karlovarských exteriérů i interiérů, ať už je to Cirkus Humberto Františka Filipa či Dobrodružství kriminalistiky Antonína Moskalyka. V dlouhém seznamu hraných a dokumentárních filmů najdeme i příběhy slavného agenta Jamese Bonda z dubna 2006.

Filmové přehlídky a festivaly
Filmové umění ale nakonec ovládlo Karlovy Vary jako místo konání filmových festivalů. Po italských Benátkách (1932) je karlovarský festival druhým nejstarším na světě a teprve jako třetí otevřela své pomyslné brány filmová přehlídka v Cannes.
Autorem myšlenky pořádat v Karlových Varech každoroční přehlídku filmového umění byl už na podzim roku 1945 předseda místní správní komise MUDr. Milan Mixa. Chopily se jí však Mariánské Lázně, odkud se do Karlových Varů přestěhovala až po čtyřech letech.
V roce 1946 to tedy začalo, i když v hodně improvizovaných podmínkách. První nesoutěžní ročník byl první toho druhu za železnou oponou. Ohlas byl obrovský, mezi lidmi, kteří se do promítacích sálů hrnuli, byl i americký generál Patton, který měl v Mariánských Lázních svůj štáb až do listopadu 1945.
Nesoutěžní byl i druhý ročník, kde zaujal Chaplinův Monsieur Verdoux. Teprve třetím rokem už byla ustavena porota a filmy, zařazené do soutěže, se souběžně promítaly i v Karlových Varech. Čtvrtý ročník už byl v Mariánských Lázních poslední a filmovou štafetu definitivně převzaly Karlovy Vary.Neměly to ale lehké. Výběr filmů se převážně řídil nikoliv jejich kvalitou, ale převládala ideologická hlediska. Ceny získávaly převážně filmy sovětské a válečné, např. Stalingradská bitva, Pád Berlína, Rytíř Zlaté hvězdy, Tichý Don.
Teprve s nástupem Nové vlny v šedesátých letech se situace pomalu měnila, aby se s nástupem normalizace vše vrátilo do starých kolejí. Nejlepší filmy putovaly do trezorů a jejich tvůrci do emigrace. Těžkou ránu dostal karlovarský festival také v roce 1959, od kdy se musel střídat s festivalem v Moskvě. 
V roce 1957 byl karlovarský festival zařazen do prestižní skupiny filmových
přehlídek, označované jako kategorie A. Jak už bylo uvedeno, teprve od třetího ročníku se stal soutěžním s udělovanou Velkou cenou – Křišťálovým glóbem.

Návrat trezorových filmů
Průlomem v konání filmových festivalů se stal rok 1990. Na tehdejším XXVII. ročníku MFF se vedle hlavní soutěže zaskvěly trezorové a exilové filmy ve zvláštní sekci, nazvané Spřízněni volbou. Všem pronásledovaným tvůrcům byla udělena zvláštní cena Růže z Lidic, některým už in memoriam. Tyto filmy jsme pak mohli po létech vidět v České televizi pod názvem Zlatá šedesátá.
Do historie karlovarských MFF patří několikaletý tuhý boj, který musel vést s konkurenčním Golemem. Jeho aktéři se pokoušeli přenést festival do Prahy a nepodařilo se jim to jen proto, že se do věci vložil Václav Havel, který nad karlovarským festivalem převzal záštitu. A kdy byl také ustaven festivalový výbor a později i Nadace Film Festival Karlovy Vary v čele s prezidentem Jiřím Bartoškou a uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou. Tato dvojice vedla festival až do roku 2010. Od roku 2011 pracuje Jiří Bartoška s novým týmem a Eva Zaoralová působí jako umělecká poradkyně festivalu.  Za své zásluhy o filmové umění získala v roce 2002 od francouzské vlády vyznamenání Rytíř Řádu umění a literatury a v roce 2012 Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky. Pozadu nezůstalo ani město Karlovy Vary, které jí udělilo čestné občanství.

Další festivaly
Karlovy Vary byly a ještě jsou dějištěm i dalších významných filmových akcí. Patří sem Dny krátkého filmu v letech 1960 – 1969 a mezinárodní soutěžní přehlídka turistických filmů Tourfilm, který je nejstarším svého druhu na světě. První ročník se konal v roce 1967 ve Špindlerově Mlýně, ale od té doby tuto přehlídku i s jejím bohatým doprovodným programem hostí Karlovy Vary. V roce 2004 probíhal v Karlových Varech první ročník festivalu Fresh Film Fest, který navázal na tradici Mezinárodního festivalu studentských filmů CILECT RIFE, působícího ve městě již od roku 1977. V Karlových Varech se však neudržel dlouho, už v roce 2010 jej získala Praha. Pro úplnost připomeňme, že nedaleký Ostrov pořádá každoročně oblíbený Dětský filmový festival Oty Hofmana a že v Karlových Varech má dlouholetou tradici Filmový klub. Významným počinem bylo i vydání Kroniky Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 1946 – 2001 a jejích každoročních doplňků z pera karlovarského historika a kronikáře Květoslava Kroči. Lze jen litovat, že tato záslužná práce byla ukončena jeho náhlým úmrtím a badatelé mají k dispozici poslední pokračování kroniky z roku 2008.

Karlovy Vary srpen 2012
(Věnováno karlovarskému historikovi a kronikáři Květoslavu Kročovi)

 

Doplňující texty:

Anna Fidlerová: Prvenství patří Mariánským Lázním

Těsně po skončení druhé světové války se v Karlových Varech objevila myšlenka založit každoroční tradici mezinárodních filmových festivalů. Pronesl ji na zasedání místní správní komise její předseda MUDr. Milan Mixa. Připomněl, že Karlovy Vary mají dostatečný počet vhodných hotelů a dopravní spojení s celým světem.

První akce toho druhu se konala hned o rok později, 1.až 15.června, ale v Mariánských Lázních. Centrum dění bylo ve společenském domě Casino a v divadle, kde se promítaly filmy, konaly přednášky a diskuse. Do Karlových Varů se vozily jen kopie filmů, které byly k vidění v Letním kině a v kinech Čas a Praha. Není známo, kdo byl iniciátorem tohoto projektu. Některé údaje hovoří o filmovém kritikovi A.M.Brousilovi a Vítězslavu Nezvalovi. Prvně jmenovaný pak po dlouhá léta patřil k předním organizátorům filmových soutěží a byl předsedou poroty.

Jediný za železnou oponou

První ročník festivalu byl nesoutěžní, ale mohl se pochlubit už mezinárodní účastí. Byl jedinou akcí tohoto druhu za železnou oponou a proto není divu, že v programu převládaly filmy s válečnou tématikou. Prozradily je už názvy – V horách duní a Hrdinové mlčí ze sovětské produkce a Nepokoření a Přísaha, natočené v Československu. A tak uměleckou prestiž festivalu zachraňovaly animované filmy, které měly ve světě už tenkrát dobrý zvuk.

Jak uvádí mariánskolázeňský historik Richard Švandrlík, ohlas festivalu mezi občany a lázeňskými hosty byl obrovský. „Vyšel dokonce místní lázeňský časopis o šestnácti stranách a lidé se na filmy jen hrnuli. K významným hostům patřil i generál Patton, který měl v Mariánských Lázních až do listopadu 1945 svůj štáb. Známá jsou jeho slova, že Mariánské Lázně jsou oázou rozbité Evropy“.

Ve dnech 2. - 17. srpna 1947 proběhl v Mariánských Lázních druhý ročník opět ještě nesoutěžního festivalu. Zaujal film Jiřího Krejčíka Týden v tichém domě, Trnkovy loutkové filmy, ale i Chaplinův Monsieur Verdoux. Ministr Václav Kopecký napadl ve své přednášce Československou obec sokolskou, která se podle něho pokoušela o novelizaci dekretu o znárodnění filmu.

Začalo se soutěžit

III.MFF se konal ve dnech 17.července – 2.srpna 1948 opět v Mariánských Lázních a Karlových Varech, ale byl už soutěžní. Velkou cenu na něm získal film Wandy Jakubowské Osvětim a také další filmy, těžící z válečné tématiky. Ve filmové soutěži bylo preferováno ideologické hledisko a inflace cen . Vítanými hosty se stali filmoví historici Georges Sadoul a Jerzy Toeplitz, přijel i známý dokumentarista Joris Ivens. Karlovarská část festivalu se postarala o rozruch tehdy málo preferovanou volbou královny krásy.Stala se jí Polka Rosa Kozlowska, druhé místo obsadila Věra Chytilová.

Festival se stěhuje

A pak přišel konec. Čtvrtý ročník festivalu, konaný v Mariánských Lázních ve dnech 23.července až 7.srpna, byl poslední v tomto městě. Zúčastnilo se jej dvacet států, které vyslaly do soutěže devadesát dva filmy. Triumfovala opět sovětská kinematografie, která slavila 30.výročí svého vzniku. Velkou cenu si odnesl film Stalingradská bitva, další ceny převzali opět sovětští tvůrci za snímky Setkání na Labi, Akademik Pavlov a Život v květech. I když mimo soutěž, zaskvěly se dva italské neorealistické filmy – Zloději kol (režisér Vittorio de Sica) a Viscontiho Země se chvěje.

Tím se definitivně uzavřela éra festivalů v Mariánských Lázních. Štafetu převzaly Karlovy Vary, které byly v té době krajským městem a přece jen měly pro pořádání tak náročné akce výhodnější podmínky.

„I když se v Mariánských Lázních konaly jen čtyři ročníky festivalu, znamenaly pro město a jeho lázeňství mnoho“, dodává Richard Švandrlík. „Byly totiž tou nejlepší reklamou, jakou si nikdo do té doby nedokázal představit. A město si toho také vážilo.“

I když Mariánské Lázně o mezinárodní filmový festival přišly, může je hřát vědomí, že velkému filmovému svátku razily v našem státě cestu.

Karlovy Vary 12.6.2009

 

Anna Fidlerová: Rok 1968, rok filmařských nadějí i trpkého zklamání 

Osmičkové roky karlovarských festivalů

Osmašedesátý. Rok nadějí, netušených občanských aktivit, ale i trpkého poznání, jak hořce chutná zrada a jak krutá může být porážka. Mezi těmi, kteří se jako první přihlásili k procesu demokratizace společnosti, byli i čeští a slovenští filmoví tvůrci, jejichž nová vlna šedesátých let patří ke světlým stránkám našich kulturních dějin. Nebylo proto divu, že své tužby a plány demonstrovali také na setkáních v Karlových Varech, kde i v tomto přelomovém roce probíhaly dva tradiční filmové festivaly.

V době od 23. do 28.března, kdy se zde už devátým rokem konaly Dny krátkého filmu, měl obrodný proces v Československu první kroky za sebou. Hlasy odporu proti vládnoucí politické moci se výrazně ozvaly už v roce 1967 na IV.sjezdu spisovatelů a dokonce na říjnových a prosincových zasedáních ÚV KSČ. Signálem nespokojenosti byla i brutálně rozehnaná demonstrace vysokoškoláků ze strahovských kolejí a aféra „semínkového“ generála Šejny. Uvnitř KSČ sílila kritika Antonína Novotného a obliba Alexandra Dubčeka. Už v únoru roku 1968 se sešlo dva tisíce pražských novinářů, kteří žádali zrušení cenzury.

První se ozvali „krátkaři“

V této atmosféře nemohly zůstat stranou ani Malé Karlovy Vary, jak se Dnům krátkého filmu říkalo. Festival se opět rozrostl, zúčastnilo se jej 47 zahraničních delegátů ze 13 zemí. Pracovaly na něm už dvě jury – porota dokumentárních, animovaných a populárněvědeckých filmů a porota zpravodajských filmů. Uskutečnilo se setkání dokumentaristů zvané Dokument 68. U kulatého stolu hovořil A.F.Šulc a Ivan Sviták. Jiří Papoušek doporučoval shlédnutí Juráčkova filmu Postava k podpírání. V noci se konala beseda s Miroslavem Galuškou.

Důležitější než otevřené a nezvykle polemické diskuse na karlovarském fóru byly však filmy, které v té době vznikaly a jejichž sklizeň mohl hodnotit až následující, bohužel poslední ročník této významné kulturní akce. Přestože se její konání ve dnech 15. až 20.března 1969 neslo už v dusné atmosféře počínající normalizace, „krátkaři“ se nevzdávali. Pro zahajovací představení připravili filmy Československé jaro 68 a V srdci Evropy, opět stanovili dvě poroty. Znovu se vášnivě diskutovalo, nejvíc na semináři na téma Film jako svědectví doby. Promítnuto bylo 70 filmů, přijelo 17 zahraničních hostů.

A pak přišlo Ticho

Ocenit filmy, které pravdivě odrážely skutečnost, vyžadovalo už jistou dávku odvahy. Přesto poroty přiřkly Velkou cenu filmu Karla Vachka Spřízněni volbou a Zvláštní cenu poroty snímku režisérů Petera Mihálika, Vlado Kubenka a Dušana Trančíka Tryzna, připomínajícímu smysl odkazu Jana Palacha. Mimo soutěž byl promítnut film se stejnou tématikou, který jeho tvůrce Milan Peer nazval Ticho. Jeho název jako by předznamenal úzkost let, která následovala, a v níž se i tvůrci krátkých filmů vrátili do období ohnutých hřbetů a perzekuce. Festival zvaný Dny krátkého filmu v Karlových Varech v roce 1969 skončil a v této formě už nikdy nebyl obnoven. Přesto jeden z oceňovaných tvůrců režisér Rudolf Krejčík doufal: „Autenticita fotografického procesu je obvykle pouze jednou ze skladebných složek filmu. I když se vzpíná, lze ji znásilnit, zneužít, falešně komentovat, zasadit do opačných kontextů. I to už jsme mnohokrát zažili – a není tomu tak dávno, Bude se tohle úspěšně opakovat? Nevěřím – neboť k mnohému může dojít, ale jedno je nemožné: aby občané téhle země, všichni najednou, ztratili paměť.“

Hlavní téma – svoboda myšlení a tvorby

Doba, která uběhla mezi dalším karlovarským filmovým svátkem, byla krátká, ale nabitá událostmi. Ty nemohly neovlivnit ani 16.ročník Mezinárodního filmového festivalu (5. – 15.června 1968). Konal se stále ještě v hotelu Pupp, ale na jeho úvodu už byl položen základní kámen ke stavbě festivalového paláce Thermal.. Zatímco celospolečenské události přinesly vznik organizací K 231, KAN, Klubu kritického myšlení, snahy o obrození demokratických stran a nebývale spontánní oslavy Prvního máje, nezaháleli ani organizátoři a delegáti festivalu. Ustavili Volnou tribunu na téma Svoboda tvorby a připravili novou koncepci festivalového statutu. Festivalový deník tlumočí myšlenky Jana Procházky, Ivana Svitáka, Arnošta Lustiga a – světe div se! – otvírá pravidelnou rubriku Malý filmový erotikon, kde Vladimír Bystrov přináší informace ze života filmových hvězd včetně odvážných fotografií. Diváci mohli zhlédnout i pětioscarový film Doktor Živago, v té době v Sovětském svazu zakázaný stejně jako jeho předloha, román Borise Pasternaka.

Velká cena, udělená Menzelovu poetickému snímku Rozmarné léto, vyvolala na jedné straně nadšení, na druhé straně rozčílila sovětského kritika Jureněva: „Vítězství tohoto filmu bez hluboké ideje a zcela odtrženého od současnosti, nepovedená diskuse na Volné tribuně……oplývající prázdnými protimarxistickými projevy a dokonce neskrývaně útočícími na základy socialismu, to všechno vypovídá o tom, že výboje československých filmařů nemohou přinést úspěch…….“

Filmaři ale nelenili. V závěrečný den Volné tribuny její účastníci schválili dokonce rezoluci, v níž čteme mimo jiné slova, do té doby nevídaná, neslýchaná: „Považujeme svobodu umělecké tvorby kdekoli na světě za výraz nezadatelného práva člověka…., za výraz svobody myšlení jako centrální hodnoty pokrokových tradic světové kultury. Považujeme za ohrožení této základní svobody kinematografické tvorby nejen cenzurní či policejní represivní akty, ale také formy nepřímé kontroly a omezování umělecké činnosti, které jsou často nebezpečnější a rafinovanější než přímé akty mocenské represe…“

Přijíždějí tanky, plní se trezory

Filmaři nejen diskutovali, ale horečně točili jeden film za druhým. Ve vzrušené atmosféře vznikala díla, která dodnes patří ke zlatému fondu československé kinematografie a kterým nemohla uškodit ani skutečnost, že po 21.srpnu putovala rovnou do trezorů. Kachyňovo Ucho, Menzelovy Skřivánci na niti a Ostře sledované vlaky, Passerovo Intimní osvětlení, Jasného Všichni dobří rodáci, Sirového Smuteční slavnost, Němcovy Démanty noci, Schormův Žert a mnohé další mohli diváci vidět až s dvacetiletým zpožděním. Prakticky opět v Karlových Varech, na skutečně svobodném filmovém festivalu v roce 1990, kde se pod heslem Spřízněni volbou podařilo sestavit jedinečnou přehlídku trezorových a exilových filmů. Její sledovanost zcela zatlačila zájem o soutěžní přehlídku, která navíc, podle názoru pamětníků, „ztrácela dech“.

Dnes stojí za připomenutí filmový festival z roku 1990 ještě pro jednu zajímavost. Promítal se na něm mimo soutěž americký film režiséra M.Cimina Lovec jelenů, námětově čerpající z vietnamského traumatu. Dodatečně byl zařazen nejen proto, že obdržel pět Oscarů, ale i pro mimořádnou osobnost, která jej do Karlových Varů doprovázela. Nebyl to nikdo jiný, než představitel jednoho ze tří hlavních hrdinů Robert De Niro. Ač přijel jen na pár hodin, stal se okamžitě obletovanou celebritou. Nejinak tomu jistě bude i na letošním ročníku, na jehož zahájení bude promítnut film režiséra Barryho Levinsona What Just Happened? s Robertem De Niro v hlavní roli. Tento slavný herec, režisér a producent, dvojnásobný držitel Oscara (a čtyř dalších nominací na něj) a laureát Zlatého glóbu bude osobně přítomný, aby z rukou prezidenta festivalu Jiřího Bartošky převzal Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Po osmnácti (!) letech bude hostem zcela jiného festivalu, který se rozvíjí ve svobodných podmínkách svobodné země a který si vydobyl mezi světovými filmovými přehlídkami své čestné místo. Vida, jak se nám ty osmičky pěkně propojují.

K.Vary 16.6.2008

 

Anna Fidlerová: Velké Malé Karlovy Vary

Vážení přátelé Karla Nejdla,
dovolte mi, abych pod poněkud matoucím názvem Velké Malé Karlovy Vary uvedla několik poznámek k legendárnímu krátkometrážnímu festivalu.

V letech 1960 až 1969 se konala v Karlových Varech každoroční kulturní akce mimořádného významu. Přinesla mnoho cenného a inspirativního pro československou kinematografii a jako málokterá pro město samotné. Zlatá šedesátá, chce se říci, neboť i tady tvůrčí duch a myšlenkový kvas byly napájeny tím, co v celé zemi viselo ve vzduchu. Akce měla postupně několik názvů, od původní Přehlídky čs. krátkometrážní tvorby po Dny krátkého filmu. Běžně se jí však říkalo Malé nebo také Zimní či Jarní Karlovy Vary.

Dny krátkého filmu v Karlových Varech nespadly z měsíce. Ve městě se již před tím konaly pravidelné Mezinárodní filmové festivaly, hojně navštěvované i „krátkaři“. Ti se spolu s představiteli města chopili iniciativy a je třeba zdůraznit, že pro svou ideu zde našli dobře připravenou půdu.

Žádný festival na světě se neobejde bez diváků. A ti tady, v době teprve se rozvíjející televize, byli. V sanatoriích, zaplňujících se v létě především zahraničními hosty, se mimo sezónu na snadno získané poukazy léčili čeští pacienti. A v největším karlovarském hotelu, tehdy zvaném Grandhotel Moskva, se v zimě týden co týden střídala stovka zemědělských rekreantů.

Bylo tu však i domácí publikum, namlsané četnými aktivitami místních kulturních nadšenců, kteří většinou zadarmo a na koleně pořádali jednu filmovou akci za druhou. Už v roce 1958 tu vznikla Lidová filmová univerzita a její první cyklus nazvaný Světový němý film. Následoval o rok později Světový zvukový film 1929 – 1939, dále Světový zvukový film 1939 – 1945, Vítězné filmy mezinárodních filmových festivalů a konečně Vývoj světové filmové komedie. Třetí ročník (1960) už shlédlo na 16 projekcích 1 100 předplatitelů, takže o rok později byl navíc v březnu obnoven i první cyklus.

Vedení univerzity pořádalo průběžně i krátkodobé doplňky, jako například Opera a film, Čapek ve filmu či Sovětská filmová avantgarda. V roce 1963 byl ve městě založen Klub přátel filmového umění, který svým divákům nabídl dvě filmové lahůdky: Křižník Potěmkin a Intolerance. Laičtí lektoři si z Prahy dováželi potřebný materiál, který jim sloužil jako podklad k pravidelným úvodním slovům. Z domova pak donášeli gramofonové desky s hudbou k doprovodu němých filmů. Iniciátoři (Vladimír Radechovský, Vladislav Jáchymovský a Štefan Lovacký), podpořeni tisícem a třemi stovkami abonentů, založili v roce 1963 ještě Klub přátel filmového umění a z jiného podnětu se ve městě konala vedle Filmového klubu i Mezinárodní přehlídka motoristických filmů.

Když „krátkaři“ poprvé vtrhli do Karlových Varů, byl mrazivý den 16.února 1960. To jim však nebránilo, aby až do 19.února nepřiváželi kotouče 31 českých a tří zahraničních filmů. Ty pak v kinech Čas a Praha předvedli desíti tisícům diváků. Promítalo se pro školní mládež, lázeňské hosty i pro veřejnost, konaly se hojné besedy a tiskové konference. V Tržní kolonádě byla instalována výstava o práci všech studií a v Parkhotelu Pupp ukázky výroby kreslených a loutkových filmů.

Podle zpravodajského bulletinu byly pořadatelem prvního ročníku odbory školství a kultury krajského a městského národního výboru a Krajský filmový podnik. V čestném předsednictvu zasedli funkcionáři zmíněných orgánů a dále organizací Čs.filmu, v pracovním štábu pak další činovníci, celkem patnáct lidí. Chybí zmínka o porotě, přestože už pracovala.

Vůdčí osobnost celé akce, prof. Alan František Šulc, předal 21.dubna 1960 v pražském Filmovém klubu ceny nejlepším filmům. Oceněny byly mimo jiné snímky Nešťastná náhoda, Pozor móda!, Základy kybernetiky, Kotě a O místo na slunci. K tvůrcům, kteří navštívili první přehlídku, patřili mimo jiné Miro Bernat, Břetislav Pojar, Radúz Činčera, Jiří Papoušek, Josef Vácha a Zdeněk Miller.

Druhý ročník, tentokrát pod oficiálním názvem Dny krátkého filmu, měl ještě horší datum. Konal se ve dnech 20. – 26.ledna 1961. V soutěži se objevilo 90 filmů a mimo ni patnáct. Bylo uspořádáno 51 představení a 19 besed, přijelo 130 delegátů. Nad některými filmy převzaly patronáty závody a podniky. V hotelu Pupp bylo zřízeno provizorní Kino krátkých filmů s padesáti sedadly. V jeho málo vytopeném sálku zasedali dvakrát denně diváci a také porota, kterou tvořili: A.F.Šulc (předseda), Pavel Hobl, Jiří Struska, ředitel ZŠ v Karlových Varech Jaroslav Venclík,kronikář města Vladislav Jáchymovský a karlovarští novináři Vladimír Radechovský, Josef Holejšovský a Anna Linhartová. Ceny a uznání obdrželo několik filmů.

Přestože se ještě další dva ročníky konaly v lednu, pořadatele i diváky hřálo nadšení z dobře odvedené práce a uměleckých zážitků. Rtuť teploměru bývala hluboko pod nulou, ale politické tání začátku šedesátých let pronikalo i do filmových Karlových Varů. Filmy byly čím dál zajímavější, diskuse podnětnější a debaty v porotě otevřenější. Ve třetím ročníku (20. – 27.ledna 1962) se rozrostl počet pořadatelů. Přibyly Čs.film, Čs.armádní film, Česká televize a FAMU. Promítnuto bylo už 120 snímků v 85 projekcích, které shlédlo víc než dvacet tisíc diváků.

Už v lednu se konalo 17 předfestivalových besed v okresech Karlovy Vary, Sokolov a Cheb. Přijelo 250 delegátů. Nastala inflace cen, ty hlavní získaly Filmové studio Gottwaldov a Čs.armádní film, cenu poroty Bruno Šefranka a Jan Špáta.

IV. DKF ve dnech 19. – 26.1.1963 už měly řádný statut, který je charakterizoval jako „výběrovou soutěž a přehlídku krátkometrážní filmové tvorby“. Soutěžní filmy byly rozděleny do kategorií: dokumentární, populárně vědecký, animovaný, televizní a instrukční a náborový. V porotě se objevila další jména, z Karlovaráků jsme zůstali jen dva.

Vyšlo devět čísel zvláštního Zpravodajství DKF, konaly se četné besedy a volné tribuny. Jako bomba zapůsobil film Věry Chytilové Pytel blech, který získal vedle Trnkovy Kybernetické babičky a Podskalského Ztracené revue jednu z hlavních cen. Dále bylo oceněno víc než dvacet snímků, mezi nimi i Fričův televizní film Slzy, které svět nevidí.

Zima byla tento rok zvlášť tuhá, vánice, vichřice, mrazy…Lázeňský časopis píše: „Ani nejplamennější a nejžhavější diskuse na zdařilých volných tribunách, ani nejnapínavější krátké filmy, ani s napětím očekávaný výsledek a ortel soutěžní poroty nedokázaly rozehřát mrazivé květy na oknech hotelu, střechýly na okapech, zmrzlou karlovarskou vodu za oknem, chladné radiátory, ztuhlé údy delegátů“…..

Na pátý ročník se už usmálo sluníčko, konal se ve dnech 21. – 28.března 1964. Studený sálek improvizovaného kina v hotelu Pupp vzal v důsledku rekonstrukce objektu za své a DKF získaly ke kinům Čas a Praha i tehdejší karlovarskou novinku, kinokavárnu Petr.

Celý ročník se nesl ve znamení diskuse o tom, zda by se DKF měly stát mezinárodní přehlídkou a jestli by se v důsledku nastalých problémů neměly konat jinde. Volné tribuny k těmto (i jiným) tématům vedli Josef Kořán, Ladislav Smoljak a Radúz Činčera. Převážily názory, že mezinárodní přehlídky krátkých filmů už ve světě existují a je malá šance, že by se další uchytil. O tom, proč by se festival měl stěhovat z Karlových Varů, padlo málo konkrétního. Jiří Struska a Rudolf Gráf uváděli, že se DKF dostaly do role chudého příbuzného a že Karlovy Vary upřednostňují před kulturou cestovní ruch. Poukazovalo se také na nevyhovující kina a naděje se upínaly k chystané stavbě festivalového paláce (dnešní Thermal). Jinou adresu si přál i Eduard Hofman, který řekl doslova, že „jinde si budou DKF víc vážit“.

Velkou cenu získal v tomto roce režisér Evald Schorm za filmy Žít svůj život, Proč? a Železničáři, čtyři hlavní ceny filmy Děti bez lásky, Chlapci z Gaderskej doliny, Špatně namalovaná slepice a Komorní harmonie.

Také VI. DKF vítaly v Karlových Varech jaro. Termín 20. – 27.3.1965 byl již příjemný a navzdory některým kritickým hlasům festival pokračoval. Došlo k určitým personálním změnám,opět se obnovila porota. Předsedou se stal Jiří Struska, A.F.Šulc byl jen členem. Z Karlovaráků zůstal jediný Vladimír Radechovský. Vyšel obsáhlý separát s názvem Krátký film 1964 – 1965, do něhož přispěli přední filmoví tvůrci a publicisté. V kině Čas uváděly jednotlivé projekce členky Divadla Vítězslava Nezvala Libuše Balounová a Libuše Řídelová.

Velkou cenu získal film Radúze Činčery Romeo a Julie 63 a velkou pozornost sklidil i snímek Jiřího Brdečky Slóvce M, ověnčený hlavni cenou.

Na VII. DKF (19. – 25.3.1966) padlo ústy náměstka ředitele Krátkého filmu Rudolfa Gráfa pevné rozhodnutí, že „tento festival nemíníme dělat mezinárodním“. A.F.Šulc vedl volnou tribunu na téma Dokumentární film a věda, Problémy dokumentárního filmu a Film a televize. Ve městě se v rámci festivalu konala soutěž výkladních skříní, při níž se klade důraz na „ideovost, zpracování a čistotu“ (!).

Soutěžní filmy jsou stále zajímavější a vyvolávají vášnivé diskuse. Byl to například film Ruka Jiřího Trnky, který získal Velkou cenu a „medvídkovské“ filmy Potkali se u Kolína, Jak jeli k vodě a K princeznám se nečuchá, za něž si Břetislav Pojar odnesl jednu z hlavních cen.

Soutěž osmého ročníku se konala ve dnech 11. – 16.3.1967. Hodnotila ji opět proměněná porota za předsednictví Jiřího Strusky, za Karlovy Vary se stal jediným zástupcem dramaturg divadla Jiří Lexa. Neměla to lehké, přihlášeno bylo 78 filmů. Přijelo osm zahraničích hostů z Maďarska, NDR, Polska a Jugoslávie. Diskutovalo se všude, nejvíc na volné tribuně na téma Bilance a perspektivy. Zásadní projevy o animovaném filmu přednesli Jan Poš a Gabriel Laub.

Ve středu pozornosti se ocitl dokumentární film Radúze Činčery Mlha, který si také odnesl jednu z hlavních cen.Možná si někteří z vás vzpomenou na tento pozoruhodný snímek o začínajících malých scénách, kde mlhou prosvítalo světlo naděje nejen pro divadelní umění.

Hotel Pupp nabídl všem účastníkům stravné ve III. cenové skupině. Cena obědů a večeří nepřesáhla 10 Kč a společné snídaně se podávaly v luxusní Malé dvoraně.

O IX. DKF (23. – 28.3.1968) píše kronikář Vladislav Jáchymovský, že jejich „průběh zcela odrážel současný obrodný proces“. Obrodit se podle místopředsedy dokumentární sekce FITES Romana Hlaváče měl i festival: „Potřebuje reformu, je příliš domácí, tak trochu lokální“. Odmítal také volnou tribunu , kterou by měl nahradit odborně fundovaný dialog, zvaný Dokument 68. „Dokumentaristé ve Varech nebudou mlčet“, bouřil.

Na festivalu už pracovaly dvě poroty: Porota dokumentárních, animovaných a populárněvědeckých filmů a porota zpravodajských filmů . 25.března se v baru Florentina uskutečnilo mezinárodní setkání dokumentaristů Dokument 68. U kulatého stolu hovořili A.F.Šulc a Ivan Sviták, Jiří Papoušek doporučoval shlédnutí Juráčkova filmu Postava k podpírání. V noci se konala beseda s Miroslavem Galuškou. Festivalu se zúčastnilo 47 zahraničních delegátů z 13 zemí.

FITES píše dopis organizaci UNESCO a Mezinárodní asociaci dokumentaristů, aby Dokument 69 byl pojat do plánu kulturních akcí UNESCO.

Velká cena byla udělena filmu Zákon Rudolfa Krejčíka a jednu z hlavních cen si opět odnesl kolektiv tvůrců seriálu Pojďte, pane, budeme si hrát. A pak přišlo Ticho.Ticho s velkým i malým T. Poslední, X.ročník DKF (15.3. – 20.3.1969) se nesl už v dusné atmosféře počínající normalizace. Přesto se „krátkaři“ nevzdávali. Pro zahajovací představení připravili filmy Československé jaro 68 a V srdci Evropy, opět stanovili dvě poroty a dokonce výběrovou komisi. Znovu se konala diskusní odpoledne a semináře na téma Film jako svědectví doby. Promítnuto bylo 70 filmů a přijelo sedmnáct zahraničních hostů. Na otázky Kateřiny Pošové odpovídá ve zpravodajském deníku Josef Štěch, který potvrzuje, že myšlenka konání DKF se zrodila v Karlových Varech. To potvrzuje i její iniciátor Josef Janhuba: „Našli jsme podporu ve městě a porozumění ředitele Karla Chyšky a Jana Poše“. Také A.F.Šulc už v roce 1963 potvrzuje v Lázeňském časopise, že „DKF vznikly z dobrého nápadu místních kulturních pracovníků, aby se proměnily v domácí kolbiště celé naší tvorby“.

Velkou cenu získal film Karla Vachka Spřízněni volbou, zvláštní cenu poroty snímek Tryzna, připomínající smysl odkazu Jana Palacha. Film se stejnou tématikou byl promítnut 17.března, zřejmě mimo soutěž, neboť není uveden v žádném seznamu. Přesto snímek Milana Peera Ticho získal čestné uznání. Sugestivní svědectví o hrdinném činu studenta Jana Palacha jako by předznamenalo ticho a úzkost dní, které měly následovat.

Nad DKF Karlovy Vary se zavřela voda, ale jejich existence inspirovala další organizátory k pořádání specializovaných krátkých filmů. Na své podrobné a odborné posouzení Malé, ale přesto velké Karlovy Vary teprve čekají. Někdo povolaný byl měl také zhodnotit úlohu, kterou při této příležitosti sehrál prof. A.F.Šulc. Jeho neúnavný duch a neskutečná trpělivost, kterou přitom projevoval, si zaslouží úctu. Jeho funkce v porotách (s výjimkou té poslední) mu znemožnila, aby se sám soutěží zúčastnil. Ve volných chvílích nám proto promítal své nejlepší snímky, zejména ty, které natočil v severní Africe. Film Poklad z Mahdie, ověnčený Zlatým lvem z Benátek, jsme si vyžádali dvakrát.

A.F.Šulc ale nebyl jen tvůrce a organizátor, byl i pedagog, což se projevilo nejen na FAMU, ale i v Karlových Varech. Schůze poroty, přátelská setkání a společné snídaně a obědy se proměňovaly v diskusní fóra, kde se ctilo nejen slovo předsedajícího, ale svou váhu měla i slova ostatních. Panovala tu svobodná výměna názorů, pronášených klidně a věcně. Dovedl být ale i vtipný až sarkastický. V roce 1963, kdy jednu z hlavních cen získal film Věry Chytilové Pytel blech, stále nedocházela zpráva, zda si autorka pro cenu přijede. Trochu rozzlobený A.F.Šulc jí nechal vzkázat, že „zas takový Fellini ještě není“. To ale byla spíš výjimka, jinak byl velmi přátelský a plný porozumění. V Karlových Varech na něho vzpomínáme s úctou a láskou.

Zbývá dodat, proč se dnes, po tolika letech vracíme ke Dnům krátkého filmu v Karlových Varech. Důvodů je více. O prvním, tj. významu pro celou kinematografii, jsem se již zmínila. Druhým důvodem nechť je důrazné připomenutí všech těch známých i dnes již neznámých kulturních nadšenců, kterých byly v Karlových Varech desítky. Pracovali zdarma, s nadšením a urputným úsilím. Naráželi na nepochopení a nezájem oficiálních kruhů, od nichž se nedočkali pochvaly ani uznání, ale spíš nepřízně. Za vše, co se jim na režimu podařilo vyvzdorovat, jim patří dík.

Pokud by někdo měl zájem dozvědět se další podrobnosti o „malém“ karlovarském festivalu, odkazuji jej na kroniku Vladislava Jáchymovského a dobový tisk, zejména Lázeňský časopis. Ten se celé akci věnoval s velkým nasazením. Bohužel, i nad ním se s nástupem normalizátorů zavřela voda. Nové vedení listu ze dne na den změnilo obsah i grafickou podobu a deset ročníků Dnů krátkého filmu mu nestálo ani za vystavení úmrtního listu.

Prameny:

  • Vladislav Jáchymovský: Kronika města Karlovy Vary, ročník 1958 –1969
  • Lázeňský časopis, ročníky 1958 – 1969

Předneseno na XVI. Historickém semináři Karla Nejdla dne 30.11. 2006

 

Anna Fidlerová: Festivalové pauzy

Víte, že

karlovarský filmový festival ve své historii mnohokrát pauzíroval? Že jeho ročníky nešly za sebou tak, jak by měly? Že jejich nadějný poválečný rozvoj zmařila politika a mocenské boje? První přestávku zažil MFF hned v roce 1953. Příčinou nebyl předchozí ročník, trvající nezvykle dlouho (plných dvaadvacet dní), které by snad vyčerpaly tvůrčí kapacitu v zemi. Byla to politická situace, jejíž reprezentace měla dost starostí s tím, co si počít s úmrtí J.V.Stalina a Klementa Gottwalda. Nikdo netoužil po tom, aby do země byli zváni (nepochybně nepřátelští) zahraniční novináři a filmaři, natož aby se tu dokonce diskutovalo. Nikdo se také ani nedivil, když byly v následujícím roce udělovány mimo jiné tyto ceny: Cena za lepší život, Cena práce, Cena míru, Cena za sociální pokrok, Cena boje za nového člověka. Obdobná situace byla o dva roky později, kdy stále ještě nebylo na festival ani pomyšlení.

Bohužel, i nadějné roky 1957 a 1958 vyústily ve zklamání. O rok později se Sovětskému svazu konečně podařilo, po čem léta toužil – mít vlastní filmový svátek. A protože jeho vlastní samostatný festival nepřicházel v úvahu, ukradl Karlovým Varům aspoň každý druhý ročník. Skutečnost, že se blížila nadějná šedesátá léta a že i v Karlových Varech bylo znát určité politické tání, Moskvě ještě nahrávala. Od roku 1959 se tedy oba festivaly po celých 35 let střídaly. Teprve v roce 1994, kdy už Československo bylo opravdu svobodné, skončilo moskevsko-karlovarské bienále a život, i ten festivalový, se vrátil do svých kolejí. Neškodí si to občas připomenout.

Psáno 6.7.2009

 

Anna Fidlerová: Boj s Golemem

Víte, že

filmový festival v Karlových Varech měl jeden čas namále? Že musel svést tuhý boj s konkurencí, která jej chtěla mít mermomocí v Praze? Začalo to v roce 1992. Pro jeho záchranu nad ním tehdejší president Václav Havel převzal záštitu a rychle byl ustaven nový festivalový výbor v čele s Jiřím Menzelem, Theodorem Pištěkem a Miroslavem Ondříčkem. Hrstka nadšenců dělala co mohla, ale nějak se nedařilo. Nepřijely významné osobnosti, vázla organizace. Ani o rok později to nebylo o moc lepší. Proto ministerstvo kultury, město Karlovy Vary a Grandhotel Pupp ustavily Nadaci Film Festival Karlovy Vary v čele s předsedou Jiřím Bartoškou, který si ke spolupráci přizval zkušenou Evu Zaoralovou. Další festival už se konal v atmosféře úporné bitvy se skupinou Zlatý Golem, vedenou dávno zapomenutým ředitelem Knoflíčkem. Ta poté, co se jí podařilo získat přidělení kategorie A, uspořádala vlastní festival čtrnáct dní před karlovarským. Přestože i v roce 1996 válka obou soupeřů stále zuří, začíná být jasné, že pražský festival doprovází organizační chaos a že spěje k vlastnímu konci. Karlovy Vary definitivně zvítězily až v roce 1997, kdy si Jiří Bartoška se svým promyšleně vybudovaným týmem mohl oddychnout „Přestože jsme začali pracovat za pět minut dvanáct, zrodil se malý zázrak“, prohlásil v závěru festivalu. Dnes už je jasné, že tandem Bartoška – Zaoralová byl pro Karlovy Vary výhrou. Jejich organizační schopnosti, umění obklopit se těmi pravými lidmi a v neposlední řadě osobní šarm se ukázaly být dobrým předpokladem pro to, aby se festival v Karlových Varech udržel a dokázal být rok od roku lepší.

Psáno 2. 7. 2009

 

Anna Fidlerová: Horníček a Eben


Víte, že
pro festival nepostradatelný Marek Eben má v historii těchto svátků svého neméně slavného předchůdce? A není to nikdo menší než Miroslav Horníček? Někteří si možná pamatují, jak se každý druhý den na festivalu mohli bavit na krátkém dokumentu zvaném Momenty filmového festivalu. Natočený byl s profesionální důkladností, šarmem a vtipem. Téma? Karlovarské pamětihodnosti, oživené přítomnými hvězdami stříbrného plátna z celého světa. Natáčel je desetičlenný štáb v čele s režisérem Kaněrou a samozřejmě s komentátorem a glosátorem Horníčkem. Jeho proslulý humor a úžasná pohotovost pomáhaly vytvořit z vyrobených šotů malé filmové skvosty, kterým se často tleskalo víc, než některým filmům. Úspěch byl zasloužený, a to ani lidé nevěděli, že se totiž natočený materiál posílal třikrát denně do Prahy ke konečnému zpracování. Není divu, že slavný americký režisér Frank Capra řekl v roce 1962 po shlédnutí Momentů: „Něco tak vtipného a pohotového jsem neviděl na žádném festivalu. Blahopřeji vám.“ Marek Eben se svými Festivalovými vteřinami, na které se těšíme každý večer v televizi, měl tedy na co navazovat. Dělá to ale jinak a po svém, nikoho nekopíruje, ale i on za pomoci svého důvtipu vytváří neocenitelnou kroniku festivalu, k jehož minulým ročníkům se tak rádi vracíme. Možná se dočká i toho, co zažil Horníček. Že totiž někdo sestříhá nejzdařilejší šoty v celovečerní film. Ten Horníčkův se jmenoval Karel IV a jeho Wary a byl poprvé promítnut v roce 1964.

Psáno 30. 6. 2009

 

Anna Fidlerová: Film a svoboda

Víte, že

nejen člověk, ale i film potřebuje svobodu. Bez ní se nerozvíjí, jeho myšlení je krotké a jeho vůle oslabená. Zkrátka živoří. S odstupem času to můžeme pozorovat i na vývoji karlovarského festivalu. Vznikl brzy po válce, kdy se bralo za samozřejmé, že výběr filmů se řídil nikoliv kvalitou filmů, ale ideologickými hledisky. Festivalové pocty patřily výhradně filmům tak zvaně pokrokovým. A to byly filmy převážně sovětské a pak takové, které se jim podobaly. Jak jinak, než hlavními cenami byly v těch letech odměňovány filmy Stalingradská bitva, Pád Berlína, Rytíř Zlaté hvězdy, Nezapomenutelný rok 1919, Tichý Don, Serjožka.

Teprve s nástupem nové vlny v šedesátých letech se situace pomalu mění a v Karlových Varech vítězí mimo jiné Obžalovaný či dokonce zcela nepolitické Rozmarné léto. Bohužel, s nástupem normalizace se vše vrátilo do starých kolejí. Ty nejlepší české filmy, které vznikly ve „zlatých šedesátých“, putovaly nikoliv na festivaly, ale do trezorů. Řada tvůrců byla vyhnána do emigrace a jejich snímky jsme mohli vidět až po sametové revoluci. Především na průlomovém festivalu v roce 1990, kdy se na něm vedle hlavní soutěže (mimochodem nevalné úrovně) zaskvěly trezorové a exilové filmy ve zvláštní sekci Spřízněni volbou. Mimořádná cena Růže z Lidic byla udělena všem pronásledovaným filmařům, v prvé řadě těm, kteří se už nemohli ze znovunabyté svobody radovat – Ello Havettovi, Pavlu Juráčkovi, Jánu Kadárovi a Evaldu Šormovi. Sledujeme-li v těchto dnech vynikající televizní seriál Zlatá šedesátá, můžeme se s mnohými filmovými skvosty (ale i tvůrci) té doby setkat. A také si uvědomit, jak pomalu zapomínáme a že už jsme si zvykli. Bereme za samozřejmost, že na karlovarském festivalu vidíme necenzurované a jen s hlediska kvality vybrané tituly.Dokonce takové, které byly oceněny na zahraničních festivalech, konaných krátce před karlovarskou přehlídkou. Nejen ta letošní je toho důkazem.

Psáno 8. 7. 2009

 

Anna Fidlerová: Promítací sály

Víte, že

festival svým organizátorům nepřináší jen uspokojení, ale někdy jim dělá vrásky na čele? Že se od samého počátku potýká s jednou ze základních podmínek jeho existence, s kapacitou promítacích sálů? Je tomu každý rok a bylo tomu už v roce 1950, kdy se definitivně přestěhoval z Mariánských Lázní do Karlových Varů. Muselo se improvizovat. Jako první byl po ruce Grandhotel Pupp (tehdy GH Moskva), kde byli organizátoři a také významní hosté ubytováni. Slavnostní sál přišel o svá křesílka a stolky, které byly nahrazeny přimontovanými dřevěnými sedadly. Na jejich konci byl postaven vyvýšený uzavřený prostor pro porotu, která sledovala filmy spolu s diváky. Jednotlivé národní delegace seděly vždy pohromadě tak, aby k nim dolehl hlas překladatelky. Trochu to rušilo, ale to nebylo nic proti tomu, když se promítaly veselohry. Pak výbuchy smíchu trvaly postupně tak dlouho, dokud to tlumočníci nezvládli. Tiskové konference a Volné tribuny se konaly v baru Florentina, který pozdější přeměnou v kasino ztratil všechno ze své půvabné krásy.A pak tu bylo ještě Letní kino, zdaleka ne tak zdevastované jak je známe dnes. Denně tam bylo narváno, protože se tam (někdy i po půlnoci) promítaly filmy buď atraktivní anebo tehdejšímu režimu podezřelé a nežádoucí. Kulturně vyhladovělým lidem nevadilo, že si museli s sebou nosit teplou deku, deštník a kávu v thermosce.. Pro festival byla využita i kina Čas a Stará Role a sál v Národním domě. S nadějí se shlíželo v roce 1968 k základnímu kameni festivalového hotelu Thermal, který byl dokončen v roce 1978 a od té doby festivalu dobře slouží. Rýsuje se ovšem další megasál v nové multifunkční aréně, kde se sice letos bude promítat jen jednou, ale v budoucnu, kdoví….

Psáno 8. 7. 2009

František Plánička  - Franz Planer
*1894 †1963

František Plánička - Franz Planer

americký kameraman
3x Zlatý glóbus, 5x nominace na Oscara
rodák
Filmové Vary piktogram
*1896

1. veřejné promítání v českých zemích

14. 7. 1896
lokace: Kurhaus, dnes hotel Windsor - Lázně III
Václav Vích
*1898 †1966

Václav Vích

český kameraman
1898-1914: trvalý pobyt
rodák, v Karlových Varech 1898-1914
Filmové Vary piktogram
1912

Anton Hornof: snímky z lázní a okolí

natočeno pro I. Oesterreichische Reklame Film
Erotikon
1929

Erotikon

Československo
natáčení a premiéra 27. 2. 1929 v Karlových Varech
kamera: Václav Vích, rodák
Ljubov Orlova portrét
1946

Ljubov Orlova

ruská herečka
FF Mariánské Lázně/Karlovy Vary 1946
Festivalový plakát 1946
*1946 †1949

Filmový festival s mezinárodní účastí Mariánské Lázně / Karlovy Vary

1946-1947: nesoutěžní přehlídka
Josef Skupa, se Spejblem a Hurvínkem
1946

Josef Skupa

český loutkoherec
FF Mariánské Lázně/Karlovy Vary 1946