FotografickéVARY

Z fotografického pravěku toho dnes známe málo. Jediná dochovaná daguerrotypie vřídelního města pochází z roku 1841, o tři roky mladší je zmínka o příjezdu vídeňského malíře a daguerrotypisty Günsbauera do Karlových Varů v Almanachu de Carlsbad Jeana de Carro, a v archivu Karlovarského symfonického orchestru je možná uložena partitura Daguerrotypického kvapíku, který složil zakladatel tohoto hudebního tělesa Josef Labický.
Podstatně více se dochovalo z doby po vynálezu a rozšíření dodnes užívané techniky negativ – pozitiv. Prvním, kdo touto technikou snímal Karlovy Vary, byl významný pražský fotograf František Fridrich, který v polovině 60. let 19. století vytvořil rozsáhlý soubor fotografií karlovarských lázeňských domů, hotelů a restaurací, a významné stavby města zde fotografoval ještě v roce 1878. 
V 60. letech 19. století také vznikaly v Karlových Varech první fotografické ateliéry, na paspartách dobových snímků můžeme číst jména fotografů Antona, Girschicka, Hirsche, Jerie, Wagnera a dalších fotografů. V naprosté většině velmi slušní řemeslníci bez uměleckých ambicí.
První, kdo se v Karlových Varech pokoušel fotografovat trochu jinak, byl teplický fotograf Carl Pietzner, který si v roce 1889 otevřel ateliér na Zámeckém vrchu. Alba s jeho snímky Karlových Varů, vyznačujícími se prvotřídní kvalitou a bohatou stupnicí šedých tónů a světel, jsou dnes vyhledávanou a velmi vzácnou sběratelskou raritou. Pietzner, který měl filiálky m.j. i ve Vídni, Budapešti a Berlíně, vlastnil ateliér v domě Heluan až do roku 1910, po něm se zde vystřídala řada majitelů, z nichž poslední byl významný karlovarský fotograf 30. let 20. století Karl Hubl.

K nejvýznamnějším osobnostem kulturního života Karlových Varů v dobách předmnichovského Československa patřil Josef Hofmann (1868 – 1943). Povoláním učitel a později ředitel na karlovarské měšťanské škole, životním posláním etnograf, zachytil ve svém bohatém díle obraz světa, který kolem roku 1900 nenávratně zmizel. Součástí jeho odkazu je vedle množství sebraných písní, básní, pohádek a pověstí i rozsáhlý soubor fotografií zobrazujících na počátku 20. století už pomalu mizející venkovskou lidovou architekturu včetně interiérů, doznívající lidové zvyky a kroje tehdejších obyvatel Karlovarska, Loketska a Chebska. Hofmann byl prvním a pravděpodobně i jediným karlovarským fotografem před rokem 1945, který povýšil řemeslo na umění. Jeho snímky použili jako předlohu svých obrazů i malíři Gustav Zindel (1883 – 1959) a Anton Drumm (1855 – 1946). 

Od roku 1945 do současnosti
Nejvýraznější postavou karlovarské fotografie po druhé světové válce je nesporně Vladimír Radechovský (1927 – 1998). Absolvent oboru fotografie na Grafické škole v Praze přišel do Karlových Varů krátce po osvobození, v letech 1952 až 1968 pracoval jako redaktor Karlovarského lázeňského časopisu a od roku 1958 byl členem Svazu výtvarných umělců. Práce tohoto brilantního kumštýře, zvládajícího všechny fotografické žánry, dnes můžeme bohužel najít jen v šestnácti ročnících lázeňského časopisu a v několika publikacích. Ilustroval mimo jiné Branaldovu knihu "Promenáda s jelenem" a spolupodílel se na knihách Miroslava Horníčka "Dobrý den, socho" a "Saze na hrušce". Ještě před tím, než ho Husákův normalizační režim zbavil všech publikačních možností i členství ve Svazu výtvarných umělců, stačil autorsky připravit publikaci "Město zvané Karlovy Vary", která bohužel velice utrpěla mizerným polygrafickým zpracováním. Vladimír Radechovský po sobě zanechal obrovský archiv negativů, který jeho dědicové bohužel rozprodali po částech, takže odkaz tohoto pozoruhodného umělce už sotva kdo dá v celistvosti dohromady.
Fotografem, který dosud ani zdaleka neřekl své poslední slovo, je plzeňský rodák (1943) Zdeněk Halámek. Širší veřejnosti jsou známé především jeho barevné fotografie současných Karlových Varů, ze kterých už uspořádal a vydal čtyři knihy a souvislou sérii čtrnácti nástěnných kalendářů (1993 – 2006). Znalci a konec konců i sám autor si ale více váží jeho fotografie černobílé. Pozornost a uznání odborné kritiky získaly už Halámkovy fotografie z přelomu 70. a 80. let, kdy hledal a nacházel poezii v tehdejší průmyslovou činností zdevastované krajině, či netradiční a v mnohém objevný pohled na vřídelní město v černobílé knize "Karlovy Vary (1981 – 1995)". V karlovarských výstavních síních představil už také rozsáhlý cyklus fotografií z cest do Spojených států v letech 1993 a 1994 a dívčí akty, kterým se věnuje od roku 1998. 
Třetím mušketýrem poválečné karlovarské umělecké fotografie a jediným, který se v Karlových Varech narodil (1948), je Stanislav Kožený. Jeho celoživotními tématy jsou krajina, kde jej zajímá především kontrast průmyslem zasaženého Podkrušnohoří a dosud téměř panenského Lubenecka, a karlovarská architektura, ve které hledá a nalézá genia loci lázeňské metropole. Už uzavřenou kapitolou Koženého tvorby jsou reportážní fotografie jazzmanů, ve kterých v 80. letech minulého století zachytil extatické nadšení improvizujících hudebníků a neopakovatelnou atmosféru jazzových festivalů v Karlových Varech, Lokti, Praze či Prostějově. Dosud neukončený je naopak jeho soubor portrétů karlovarských výtvarníků, na kterém pracuje už od počátku 90. let minulého století. Koženého fotografie jsou publikovány v knihách Ivana Poledňáka "Mně všechno dvakrát", Lubomíra Dorůžky "Panorama jazzu", Květoslava Kroči "Karlovarské filmové festivaly" a v útlém katalogu, který vyšel k jeho souborné výstavě v chebské Galerii G4.

Jiří Linhart, 2006