Hana Franková

Anna Fiedlerová: Divadlo Dagmar – divadelní fenomén Karlových Varů

Předneseno na 21. Historickém semináři Karla Nejdla dne 27.11.2011

Byl to tenkrát v prosinci roku 1993 zvláštní pocit šlapat za divadlem na Zámecký vrch. Opravdovou a krásnou historickou budovu zasvěcenou Thalii jsme nechali za sebou a šli do neznáma. Divadelní činnost v ní sice do jara toho roku fungovala. ale jen tak nějak napůl, ze setrvačnosti. Stále se prohlubující krizi ukončila až rekonstrukce budovy, zahájená téhož roku v červnu a trvající šest let.

Naším cílem byla na samém vrcholu kopce umělecká galerie Alfa Omega, kterou provozoval karlovarský výtvarník Jan Kotek. Ten nezištně nabídl azyl nově vzniklému divadélku Dagmar. Jeho velkorysost ovšem zdaleka nevyvážila nevhodnost poskytnutých prostor v prvním patře, kde se našla jen malá plocha pro výkony herců a několik židlí určených divákům.

Tak vzniklo Divadlo Dagmar, založené třemi nadšenci – režisérem Michalem Przebindou a herečkami Hanou Frankovou a Lucií Domesovou, do něhož přešlo už existující Dětské studio tvořivé dramatiky Hany Frankové. Možná vás zajímá, proč právě tak neobvyklý název Dagmar. Klíč k němu je právě v první inscenaci divadla, na kterou jsme se právě vydali. Je vzat z repliky Augusta Strindberga, jednoho z hrdinů Enquistovy Noci tribádek, který tam říká: „Tahle zavšivená blechárna, Divadlo Dagmar, je moje jediná naděje…..“

Ano, založit si vlastní divadlo, to byla tehdy jediná naděje pro ty, kteří se nehodlali smířit s tím, že město jako Karlovy Vary by mělo zůstat bez divadelní kultury.

Ještě dnes, po tolika letech, mám v paměti zážitek, který v nás představení zanechalo. Byl překvapivě hluboký a neopakovatelný. Bylo jasné, že jsme svědky zrodu něčeho nového, co v Karlových Varech dosud nebylo. Malé, komorní scény, která tu do té doby chyběla a která je schopna co nejužšího kontaktu s divákem. Laťka, kterou trojice zakladatelů a současně tvůrců první inscenace nasadila, se od samého začátku jevila vysoká a těžko překročitelná. Je malým zázrakem, že se jí podařilo udržet i poté, kdy za poměrně krátkou dobu jedinou vedoucí silou nového nápadu zůstala Hana Franková, která vede divadlo dosud.

Noc tribádek jako by předznamenala jednu z tvůrčích etap směřování divadla. Patřily sem i další severské hry – hned v příštím roce Strindbergova Slečna Julie, o deset let později Enquistův Svržený anděl a o šest let později jeho, jak sám říká, „pozoruhodná hra“ V hodině rysa. Kdo ji viděl, pochopí jeho doznání, že ji napsal během své těžké osobní krize. Všechny tyto hry měly jedno společné. Jsou napsané povětšině pseudodokumentární formou, v níž se kombinuje skutečnost s fikcí. Jsou plné palčivých otázek po smyslu lidské existence, je v nich skepse, víra i cit, stejně jako hledání lásky. K jejich drsnějším stránkám pak patří i připomenutí těch nebezpečných stránek v nás.

Jak se později ukázalo, severská literatura nadlouho ovlivnila dramaturgii divadla. Přijala za svou hry plné otázek, hledání pravdy a boha. A i když to byly otázky naléhavé, nezůstávalo jen u nich. Jejich hrdinové se jen neptali, ale často odpovídali slovy i činy tak, aby diváka varovali a ukazovali mu cestu.

Další dramaturgický okruh divadla Dagmar měl za úkol seznámit diváka s dějinami českoněmeckého soužití, s kořeny zdejší kultury, byť to byla kultura novému obyvateli zdánlivě cizí. Ale i ona má dostatek vnitřního kouzla a síly, aby nás vtáhla do tajemného světa pohádek a příběhů, jak je pro nás sesbíral a sepsal Zdeněk Šmíd. Tento nedávno tragicky zahynulý autor se českoněmecké tématice věnoval s pílí a vytrvalostí a jeho knihy budou navždy patřit k těm, k nimž se budeme rádi vracet.

Možnost vidět jevištní zpracování Šmídových příběhů je jednou z velkých zásluh divadla, které pochopilo, že úkolem kultury je navazovat na to, co vytvořili naši předchůdci, chránit a nadále rozvíjet jejich kulturní odkaz. V letech 1995 až 2003 uvedla Dagmar ze Šmídova díla tyto dramatizace jeho pověstí – Mezi dvojím zasyčením kosy, Mezipřistání na Andělské hoře, Hanes a Katarina, Strašidla a krásné panny, Lesk a bída Čekání. Jako rozloučení s kmenovým autorem a pozdravení mu tam nahoru, je v plánu další, už poslední jevištní zpracování jeho tématu.

Celou dramaturgii divadla prostupuje další závažné a burcující téma, které by se dalo stručně nazvat bezpráví a vzdor. Zhruba od roku 2003 až dosud uvedlo divadlo několik inscenací, jejichž hrdinové musejí zdolávat četné překážky krutého, nezaviněného osudu, způsobeného válečnými útrapami, útiskem, bídou či neschopností a nevůlí přizpůsobit se otroctví a ponížení. Co jiného nám říká Lustigova Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, mimořádně silná koláž na téma příběhů čečenských žen Maršo vorilja, inscenace v podání nejmladších členů souboru Já, Holden na motivy Salingerova kultovního románu Kdo chytá v žitě, pásmo z poezie Jiřího Ortena Sám u stmívání či emocionálně silně působivé drama vězňů jáchymovského gulagu, hrané pod názvem Pozdravuj všechny doma, k jehož realizaci bylo třeba výpůjčky několika mladých mužů? Všimněme si, že tady opět figuruje regionální téma.

Bylo by omylem zamlčet, že divadlo Dagmar opomíjelo i jiné hodnoty. V dramaturgii souboru nacházíme lidovou poezii i klasiku, jako je antika, Shakespeare, Moliére,či Bunin , současnost viděnou Lenkou Lagronovou, ale i Ivanem Martinem Jirousem. Možnost je dána i nejmladším, většinou odchovancům divadla. Alexandru Mikolášovi, Matěji Samcovi a Jakubu Andělovi. Pod četnými dramatizacemi a režiemi jsou podepsáni herci divadla Magdalena Hniličková a Jan a František Hniličkovi.

Pod hlavičkou divadla Dagmar vystupují i jedinci, kteří si sami připravují své pořady , domácí scéna jim poskytuje jen nutný servis.Je to především Jana Franková, Dagmar Hubičková či Vladimír Benderski.

Celkově je repertoár divadla zaměřen na vážnější témata, i když tu není nouze o humor a očistný smích, Jen plytkou komedii, určenou k pouhému pobavení, tu nenajdeme.

Jaká je struktura divadélka Dagmar? Jeho principálkou je Hana Franková, která je ředitelkou, uměleckou vedoucí, autorkou, dramaturgyní, výtvarnicí, osvětlovačkou, uklizečkou a hlavně vynikající herečkou. Vedle toho učí na střední pedagogické škole osobnostní a dramatickou výchovu, literární a jazykové praktikum, hereckou průpravu na pražské DAMU a v Praze ještě vede kurzy herecké práce. Není zde místo k vypsání jejích angažmá v nesčetných porotách. „Své“ divadlo řídí jako komorní scénu pro dospělé, ale nejen pro ně. Už v roce 1997 se divadlo stalo dílnou zaměřenou zejména na tvorbu pro děti a mládež a v roce 2000 vzniklo na jeho půdorysu Studio Divadla Dagmar. Z jeho řad se rekrutuje skupina mladých, kteří studují vysoké školy nebo už dokonce působí jako profesionálové. A není jich málo - Matěj Samec, Magdalena Hniličková, Matěj Anděl, Barbora Janatková, Bára a Kateřina Petrovy.

Není tu prostor k vyjmenování festivalů a přehlídek, na nichž divadlo získalo přední ocenění. Je jich kolem čtyřiceti a některá jsou i zahraniční. Z celkového počtu sedmdesáti premiér je to bilance víc než uspokojivá.

Možná vás zajímá, kdo produkci divadla financuje. Jsou to granty města, kraje a ministerstva kultury. Jsou-li vůbec přiděleny, jde o částky minimální. Pár dobrých lidí okolo zapůjčí tu a tam nějakou rekvizitu či světelnou techniku. Slovo mecenáš tu neznají.

A přece je tu jeden, a to je už zmíněná pedagogická škola. Od ní se ale vraťme zpět do galerie Alfa Omega. Po jejím opuštění jsme viděli jedno krásné představení Přidalových Sáněk se zvonci v Ondřejské kapli a pak se divadlo přestěhovalo do sálku hotelu Tosca. Byl docela vyhovující, i když jej jeden z pražských kritiků charakterizoval slovy: „Sálek jako dlaň, jeviště jako pětník“.

Ale i Tosca skončila a divadlo našlo azyl v jedné ze tříd pedagogické školy, kde si jednoduchými prostředky vybudovalo sálek, zvaný „U“. Až tam zajdete, a to vám velmi doporučuji, nečekejte žádný komfort. Ani jeviště, ani hlediště. Herci hrají uprostřed diváků, rozesazených buď podél stěn nebo na několika vyvýšených praktikáblech. Nic tu nepřipomíná divadlo, ale jen do doby, než se zamknou dveře do chodby a nastane na okamžik tma. Pak se tu náhle otevře svět divadla v tom pravém slova smyslu, svět magického prostoru, kde tváří v tvář herců a diváků vzniká emocionální pouto, živý pramen čistého umění, silných myšlenek a nezapomenutelných zážitků. Divadlo jako speciální fenomén komunikace lidí s lidmi, které navzdory chudobě a věčnému boji o existenci dovede rozdávat bohatost myšlenek a tvůrčí krásy. Divadlo, které podává zprávu o tom, co je a kam jde. Divadlo, které nám nic nedluží, ale kterému jsme dlužni my.

Dodatek:

Abych zde neříkala jen svůj vlastní názor, tlumočím i vyžádané vyjádření básníka, publicisty, redakčního šotka Promenády a organizátora kulturních pořadů Víti Škorpila:

Divadlo Dagmar jsem si zamiloval od prvního setkání. Na umění mne nejvíc vzrušuje bezprostřednost a autenticita a té se mi zde dostává plnou měrou. Živá a živoucí scéna bez masivních portálů a sametové opony, představení dělaná tak jako „na koleně“, herci i diváci si hledí tváří v tvář, nikdo se nemá kam schovat, ani kam uhnout. Výborně volený repertoár, důmyslně tvořená scénická výprava. Divadlo pracuje na ploše zhruba 5x 5 metrů, ale zvládlo by na ní ztvárnit snad i průběh bitvy u Waterloo. Je fascinující a při několikaletém sledování divadla i dobře pozorovatelné, jak se pod rukama principálky Hany Frankové mění škobrtající elévové v suverénní a vyzrálé umělce. Však jich tam vyrostla už pěkná řádka.