Libuše Balounová

Libuše Balounová – text k návrhu na udělení Ceny města Karlových Varů (Anna Fidlerová)

Libuše Balounová se narodila 13.prosince roku 1923 ve Velké Bíteši v herecké rodině, která zde byla právě „na štaci“. Když jí byly tři týdny, už s ní rodiče zase putovali dál za trpkým chlebíčkem amatérských divadelníků. Měsíc co měsíc si zvykala na nová města a městečka, na novou školu a nové učitele, kterým se musela vykazovat tzv. vandrbuchem.

Do pomyslné rubriky povolání si mohla od malička napsat: herečka. Na divadelních prknech prožívala roli batolete i první herecké krůčky. Už jako malá odehrála všechny dětské role a v šestnácti se dočkala svého prvního angažmá. S výjimkou posledního roku války, kdy byla totálně nasazená v poděbradské sklárně Inwald jako pomocná dělnice, nic jiného než divadlo pro ni neexistovalo.

Putování od štace ke štaci bylo tvrdou školou pro začínající herečku, ale své divadelní univerzity se dočkala až za války, kdy se dostala do Středočeské činohry proslulého ředitele Josefa Burdy. Ráda o něm vypráví a tvrdí, že to byl on, který ji naučil mnohé, co je k hereckému řemeslu potřeba. (Josef Burda byl na podzim roku 1945 povolán, aby vedl karlovarské divadlo. Po neshodách s vedením města však bylo jisté, že jeho éra nebude mít dlouhého trvání. Sám pak odešel k 1.květnu příštího roku, a to rovnou do funkce ředitele Národního divadla.)

Po válce nastoupila Libuše Balounová do svého prvního angažmá v kamenném divadle. Bylo to v Pardubicích, po nichž následoval Hradec Králové, Nový Jičín, Liberec a Karlovy Vary. Tady ji v roce 1960 angažoval ředitel Jiří Dalík, který si všiml jejího talentu.V této šťastné etapě svého života sehrála Libuše Balounová své nejlepší role – doktorku Zahndovou v Dürrenmattově Fyzicích, paní Tootovou v Sestupu Orfeově od Tennessee Williamse a matku Jana Husa v nezapomenutelné Domesově inscenaci Tylovy hry v roce 1968.

Ani po odchodu do důchodu v roce 1991 nepověsila divadlo na hřebík. Výrazně na sebe upozornila na komorní scéně Motýl, kam se soubor v době rekonstrukce historické budovy nakrátko uchýlil. Tam upoutala pozornost diváků její Baboulienka ve hře Pavla Kohouta Hráč a jeho štěstí a další postavy ve hrách Dům Doni Bernardy a Jitřní paní. Spolu s ostatními bezprizornými herci vzala za vděk i hraní v minidivadélku Tosca, kde se zapsala do naší paměti jako chůva v Euripídově Médei.

Po zrušení činoherního souboru v roce 2003 mohla Libuše Balounová spolu s ostatními jen nečinně přihlížet, jak divadelní budova slouží soukromému subjektu a dovážené kultuře. Naštěstí v té době vzniklo komorní Divadlo Dagmar, které dává ve svých inscenacích uplatnění těm hercům, kteří se nerozprchli do světa a zůstali .Jeho spolupracovnice Libuše Balounová je vždy k dispozici svou radou i zkušenostmi, ale se ctí se vyrovnala i s nabídnutými rolemi. Dvě nezapomenutelné byly ve Williamsových aktovkách Dopis lorda Byrona a Cosi nevysvětlitelného. Svou velkou příležitost pak dostala, když Divadlo Dagmar nasadilo na počest jejích osmdesátých narozenin hru irského autora Toma Murphyho Bailegangaire (Město beze smíchu). Představení natáčela Česká televize a tak i její diváci mohli vidět aspoň úryvky z hereckého mistrovství jubilantky. Kdo toto představení viděl, mohl jen s úžasem sledovat, jak je možné zvládnout tak složitou hlavní roli, která je v podstatě monologem staré ženy upoutané na lůžko. Naposledy hrála na této scéně v inscenaci povídek Ivana Bunina Mezi čtyřmi stěnami.

Poté, co Česká televize natočila s Libuší Balounovou dva dokumentární pořady, byla jí nabídnuta role ve filmu Olgy Dabrowské Kuličky. Kritické ohlasy, které byly velmi příznivé, neopomněly připomenout, že herečka zde ve svých 85 letech vlastně debutovala, neboť poprvé ve své kariéře stála i před kamerou. A že se tohoto úkolu zhostila se ctí, svědčí skutečnost, že tatáž režisérka ji obsadila do role svého televizního filmu Alma, který jsme mohli vidět na obrazovkách v červnu loňského roku. Za obě tyto filmové příležitosti vděčí Libuše Balounová Čestmíru Kopeckému, který si ji pamatuje z doby, kdy v Karlových Varech působil jako ředitel.

Libuše Balounová věnovala celý svůj život divadlu, z toho celé půlstoletí karlovarskému. Na neštěstí právě zde ji zastihlo období perzekuce, kdy byla po roce 1968 pro své politické postoje šikanována, v normalizačních letech jí byl snížen plat a nesměla dostávat větší role. Ocenění, které pro ni chystá město Karlovy Vary, jí právem náleží.

Karlovy Vary, 5. ledna 2012