Karlovarský dixieland B. C.

Štěpán Podešt: Karlovarský dixieland BC

Karlovarský dixieland BC (KDBC) založili v karlovarské restauraci Jizera 13. září 1970 kornetista
Láďa Gerendáš, banjista Pavel Buba, klarinetista Tonda Týnek, trombonista Vláďa Herejk a suzafonista
Zdeněk Valečko. Písmena BC za názvem znamenala "Bez Capelníka", protože Láďa prohlásil,
že každej kapelník je vůl a tahle kapela ho tudíž mít nebude. Asi po šesti letech existence kapely
již byla tato zkratka trochu úsměvná, neboť kapelnické zkoušky měli téměř všichni její členové.

První vystoupení měl KDBC koncem září 1970 v tehdejším M – klubu poblíž Lázní I. V kapele
kromě jejích zakladatelů hráli ještě Honza Siegel na piáno a Milan Polívka na bicí.

Nikdo ze zúčastněných si tenkrát moc neuvědomoval, že prožívá a spoluvytváří kus karlovarské
kulturní historie. A dnes se zpětně střípky vzpomínek skládají do souvislého popisu událostí tuze
obtížně. Paměť slábne, na rubu dochovaných fotografií většinou chybí datum a poznámka kde byly
pořízeny. Naštěstí však i kapela "Bez Capelníka" měla ve svých řadách někoho "kdo se staral a vylízal
všechny maléry". Tuto nevděčnou roli v prvních letech existence KDBC vykonával Láďa Gerendáš
a po jeho odchodu do Prahy ji převzal Vláďa Herejk. A právě Vláďa mi hodně pomohl, když
jsem sepisoval tohle vyprávění o nejlepší dixielandové kapele, jaká kdy pod Krušnými horami na
březích Ohře existovala - "identifikoval" nejstarší fotografie, které se zatím podařilo najít, i zajímavé
vzpomínky se mu při tom v paměti vynořily:

"Ta fotka, na níž stojí KDBC s Alenou Purnochovou po kolena ve vodě, to jsme zajeli na prázdninový
tábor do Nižboru na Berounce, kde Láďa dělal „hlavase,“ tedy hlavního vedoucího. Uspořádali
jsme tam pro děti moc hezký výchovný koncert pod lipami. A zaseli jsme semínko, protože, jak
Láďa říkal, mnohým z dětí zůstala láska ke swingu dodnes. Je to foceno určitě o posledním weekendu
v srpnu 1973, neboť pak jsem hned rukoval. Koukal jsem teď do Vojenské knížky, abych si
to ujasnil, na vojnu jsem nastupoval 1. září 1973. A tahle druhá fotka, kde jsem už ve vojenském, je
tím pádem z roku 1974 - to jsme byli v Mladé Boleslavi na NAJF - Národním amatérském jazzovém
festivalu, býval tuším v březnu. Určitě je ale z jam-session, protože je na ní Karel Uhlík
a s námi tam hrál klarinet Honza Kostohryz. A my dostali bronzovou plaketu. Byla to první cena,
kterou jsme kde dostali. Měl jsem ji donedávna na chaloupce, ale už někam zmizela. Jo a po tom
úspěchu jsme byli obratem pozváni na 1. Pražský jazzový festival, který jsme v Radium paláci následující
den dokonce zahajovali, byla to neděle a mně končil opušťák. Dobře si to pamatuju, protože
jsem kvůli vojně musel hrát v uniformě. Takže z rozjuchaného Radiumpaláce jsem makal na
poslední autobus do Kostelce ve 22:30. No a pak zlanařili „pražáci“ Láďu Gerendáše, kterému jsme
říkali Lajuice, neboli Ladžus. Napsal mi o té jejich nabídce, kterou samozřejmě přijal. Omlouval se,
ale nemusel. Byla to pro něho přece veliká výzva. A nám ostatním najednou spadly na určitou dobu
„hračky do kanálu.“ A než jsem to znovu vybudoval, tak to chvíli trvalo.
Co se M-klubu týká, tam hrávala naše kapela dost často. Chodilo sem především mladé publikum
a v malém sálku bývalo často o dost víc diváků, než byla jeho "úřední" kapacita. M-klub fungoval
sice pod hlavičkou SSM, ale jeho vedoucí se snažila do kulturního dění na scéně, kterou měla na
starosti, politiku pokud možno nemíchat. Ne vždy se jí to bohužel povedlo, což poznala i naše kapela
na vlastní kůži. V předsálí bývaly totiž i výstavy obrazů a fotografií. Výstavu svých obrazů tu
měl i Pavel Buba a nějaký padouch tam uviděl obraz, který mám teď doma, protože mi jej Pavel
věnoval. Byla na něm fara a kostel naproti M-klubu. Kříže soudruzi nestrávili. Po třech dnech jsme
museli během dvou hodin velmi úspěšnou výstavu zlikvidovat.

Že ses mě na ty začátky nikdy neptal! Mám dokonce epizodu, jak byl zavřen soudruhy Pekařský
klub, kde také hrával v prvních letech své existence KDBC. Ten klub byl v bývalé pekárně v Reisově
ulici, kousek pod autobusovou zastávkou Na Vyhlídce a měl jej na starosti technik pekáren Ota
Němec. Klub byl velice aktivní v dobrém slova smyslu. Když byl například ve Varech nějaký dobrý
koncert (Hudeček, Gott atd), šéfové klubu pozvali po produkci některé zainteresované a oni s přítomnými
klábosili většinou o věcech z branže. Fungovalo to dost dlouho. Vždycky se pokecalo, my
zahráli a bylo dobře. Tehdy tu byl Gott s kapelou, a oni pozvali Felixe. Bylo to moc hezké povídání.
Přišla taky řeč na hraní v Německu a na Němce. Felix vyprávěl o jejich nátuře a ve snaze odlehčit
a zestručnit své povídání použil ne zrovna dobře zvolený literární odkaz z německé historie. Na to
vystartoval recesista Siegel a hlasitě pravil "Ja Wohl!" A bylo vymalováno. Klub se následující den
zavřel. Za všechno mohl tehdejší karlovarský "ideologický strážce", soudruh V.... Toho jsem se
kupříkladu musel při audienci ptát, zda se můžeme jmenovat Karlovarský Dixieland a můžeme ve
svém názvu použít jméno města. Na jeho dotaz, co to vlastně hrajeme za muziku jsem odpověděl,
že ji vymysleli chudáci černí američtí otroci. A my pokračujeme v této tradici. Proto tradiční jazz."

Za téměř třicet své existence prošel orchestr podobným vývojem jako samotný jazz: od klasického
neworleánského zaměření přes chicagský styl, newyorskou předswingovou éru, revivalismus
z kalifornského západního pobřeží až po anglickou dixielandovou školu. Hra kapely brzo vyústila
do dixielandového mainstreamu, výraznou roli v posledním období hrála aranžmá kornetisty Míly
Pittera. A pochopitelně i výrazné improvizační schopnosti členů kapely, díky jejichž charakteristické
hře se KDBC stal dobře rozpoznatelným a fanoušky i náhodnými posluchači oceňovaným.
(Viz audio připojené ukázky.) Kapelou prošla během její existence i řada muzikantů, někteří v ní
pobyli krátce, jiní jí byli věrni mnoho let.

Po odchodu Ládi Gerendáše do angažmá v Praze hrál od roku 1974 na trubku Jiří Procházka a po
něm pak od roku 1981 Miloslav Pitter, který příležitostně též zpíval a jak již bylo uvedeno, postaral
se též o řadu aranžmá. Díky Mílovi měla kapela řadu let i svého maskota Míšu - psa rasy Čau-čau.
Lehával Mílovi při koncertech u nohou na jevišti a choval se vzorně, jen jednou nic netušícímu Mílovi
k velké potěše publika rozžvýkal dusítko.

Na pozoun hrál až do roku 1982 Vladimír Herejk, po něm Milan Hart. Ten spolu s Mílou Pitterem
a Václavem Bauerem vytvořil výborně se doplňující a inspirující "frontlajnu". Se šlapající rytmikou
za jejich zády se KDBC vypracoval mezi špičku českého tradičního jazzu. Po smrtí Milana Harta
(25. září 1998) kapela ukončila svoji činnost.

Nejvíc se v kapele během let vystřídalo klarinetistů a saxofonistů. Někteří hráli jen občas - třeba
Honza "Kosťa" Kostohryz v letech 1973 - 74, nebo Karel Uhlík 1976 - 77. Jiní byli stálými členy
i několik let (viz přehled muzikantů, kteří v KDBC během trvání kapely hráli). Posledním klarinetistou
a saxofonistou byl od léta 1981 Václav Bauer, jeho nápaditá hra a humor byla přijímána posluchači
vždy s velkým uznáním.

Basovou linku měl na počátku na starosti suzafonista Zdeněk Valečko, roku 1973 ji po něm převzal
kontrabasista Petr Letmajer. Toho v roce 1976 vystřídal tubista Láďa "Dlažďa" Růžička. Ten také
po Vláďovi Herejkovi zastával od roku 1982 post vedoucího kapely. Dlažďa vymýšlel a vyráběl
plakáty a různé propagační letáčky, byl i obratným psychologem, což dokazoval jak při jednáních
s pořadateli, se kterými dojednával vystoupení kapely, tak i při odvracení "ponorkové nemocí",
když kapele občas hrozila. Bohužel ani on již není mezi námi, zemřel 29. dubna 2009.

Klavíristu Honzu Siegla v roce 1978 vystřídal Bohdan "Boby" Soukup, který v roce 1991 převzal
po Láďovi Růžičkovi i post kapelníka.

Od založení orchestru až do roku 1987 hrál na tenorové i šestistrunné banjo a kytaru Pavel Buba.
Po roce 1987 občas ještě hostoval, stálý post banjisty a kytaristy po něm převzal Jan Medo.

Velmi krátce (snad jen při prvním vystoupení) hrál v kapele bubeník Milan Polívka, kterého nahradil
Robert Koryčánek. Bubeník (a zpěvák) Robert Koryčánek "vydržel" až do konce devadesátých
let, po něm za bicí usedl Ivan Pelc.

První zpěvačkou (v letech 1973 - 74) byla Alena Purnochová, od roku 1986 s kapelou zpívala Bohunka
Bernardová - Pitterová. Pánské pěvecké party, bylo-li to potřeba, obstarávali sami muzikanti.

V prvopočátcích - ještě v M-klubu, byl konferenciérem koncertů kapely Jožka Stehlík, po roce 1980
uváděl pravidelné večery v K-klubu i další koncerty Štěpán Podešt.

Od roku 1977 měla kapela také svého stálého zvukaře Jaromíra "Míru" Zíku.
Nedlouho po svém vzniku patřil již orchestr mezi uznávané interprety tradičního jazzu a swingu
nejen pod Krušnými horami, ale i v celostátním měřítku. Po celou dobu své existence hrál KDBC
pravidelně pro lázeňské hosty v sálech západočeských lázeňských domů - v karlovarském
Richmondu a Imperiálu, v jáchymovském Radium paláci, v Kasinu v Mariánských Lázních i jinde.

Ke hraní ve Varech a okolí začala přibývat pozvání na koncerty v jazzových klubech a na jazzové
festivaly. O úspěchu na mladoboleslavském Národním amatérském jazzovém festivalu (NAJF)
i vystoupení na 1. Pražských jazzových dnech již byla zmínka v úvodních odstavcích. Karlovarský
dixieland BC pravidelně hrál na Karlovarských jazzových dnech (později Mezinárodním jazzovém
festivalu Karlovy Vary), Loketském jazzovém jaru, na Slánských Jazzových Dnech, ústeckém Dixielandu
na Labi, Salónech tradičního jazzu Praha, festivalu Jazz Jam Cheb i jinde. V zahraničí
několikrát účinkoval na Mezinárodním dixielandovém festivalu v Drážďanech, v roce 1986 byl hostem
festivalu Jazz na Kresach v polské Zamošči, od roku 1989 absolvoval několik dixielandových
festivalů v Nizozemském Giethoornu, roku 1992 Jazz Tage Gelsenkirchen.

Po roce 1980 se několik let každý měsíc scházeli příznivci Karlovarského dixielandu BC v K-klubu
v Rybářích na celovečerních programech, kam si kapela zvala i hosty, například Blue Wonder Dixieland
z Drážďan nebo Tony Brycha - což dokládá i plakát v příloze tohoto textu. Bohužel Dlažďa
nikdy nepsal na plakáty rok - tehdy to nikomu nevadilo, jenže dnes si už nikdo nevzpomene, kdy to
vlastně bylo. Já si pouze pamatuji, že tehdy Tony přijel z Prahy autobusem i s kontrabasem. Několik
skladeb orchestru natočila v K-klubu i Československá televize, když zde natáčela slavné scénky
Felixe Holzmana.

V roce 1986 KDBC vystoupil v "Hudebním studiu M" České televize, v roce 1995 účinkoval
v televizním pořadu, který o Karlových Varech natočila německá televizní stanice ZDF.

Během několika desetiletí své existence nahrával KDBC i ve studiích Československého rozhlasu,
ale tyto nahrávky se bohužel v rozhlasovém archivu nedaří nalézt. Ještě, že dlouholetý zvukař kapely
Míra Zíka koncerty KDBC občas nahrával a ve svém archivu řadu nahrávek uchoval - byly vydány
již na třech CD.

Poslední veřejné vystoupení KDBC bylo v červenci 1998 během MFF před Thermalem v Karlových
Varech.


Abecední seznam muzikantů - členú Karlovarského dixielandu BC v letech 1970 - 1998
Luděk Batrla (klarinet) listopad 1979 - srpen 1980
Václav Bauer (klarinet, altsaxofon, scat) červenec 1981 - 1998
Bohunka Bernardová - Pitterová (zpěv) 1986 - 1998
Pavel Buba (banjo, kytara) 1970 - 1987
Jan Burle (klarinet) listopad 1979 - červen 1981
Ladislav Gerendáš (kornet, zpěv) 1970 - 1974 (do NAJF), 1979 jako host
Milan Hart (trombon) 1982 - 1998
Vladimír Herejk (trombon) 1970 - 1982
Robert Koryčánek (bicí, zpěv) 1971 - 1987
Jan "Kosťa" Kostohryz (klarinet) občasný host do NAJF 1974
Jiří Kučera (klarinet) 1977 - 1979
Petr Letmajer (kontrabas) 1973 - 1976
Jan Medo (kytara, banjo) 1987 - 1998
Ivan Pelc (bicí) 1987 - 1998
Milostav Pitter (kornet, zpěv) 1981 - 1998
Milan Polívka (bicí) 1971
Jiří Procházka (trubka) 1974 - 1981
Alena Purnochová (zpěv) 1973 - 1974
Ladislav "Dlažďa" Růžička (tuba) 1976 - 1998
Jan Siegel (piano) 1970 - 1978
Bohdan "Boby" Soukup (piano) 1978 - 1998
Jaromír Šostok (klarinet, altsaxofon, tenorsaxofon) 1972 - 1973
Antonín Týnek (altsaxofon) 1970 - 1971
Karel Uhlík (klarinet, sopránsaxofon) 1976 - 1977
Zdeněk Valečko (suzafon) 1970 - 1973
Václav Volný (tenorsaxofon) 1975, 1981 hrál na LJJ
Dimitrij Zach (klarinet, tenorsaxofon) 1971 - 1972