Alois Ježek

Alois Ježek

je český operní zpěvák, pořadatel pěveckých soutěží a manažer. Je přední kulturní osobností Karlových Varů. O jeho životních aktivitách, spojených především s Karlovými Vary, kam se roku 1945 s rodiči přistěhoval, nejlépe podá svědectví jeho přehledný životopis v datech:

1958 Státní konzervatoř v Praze – operní zpěv - absolutorium v roce 1969 opětné absolutorium pražské konzervatoře, v její nové šestileté podobě

1958 – 1963 Karlovy Vary - Dvořákovy karlovarské podzimy a jejich realizace od 1. ročníku šéf Divadla Malá scéna, kde vznikly první Hovory M. Horníčka, řada zajímavých inscenací a večerů, m.j. pravidelné pořady s J. Suchým a J. Šlitrem, jam sessions Studio Clubu s Vlastou Průchovou a Janem Hammerem, v r. 1962 organizátor prvního mezinárodního jazzového festivalu v tehdejším Československu

1963 – 1964 Městská divadla pražská – asistent režie, literární praxe u spisovatele Emila Vachka

1965 – 1971 Karlovy Vary - dramaturg Kulturního a společenského střediska iniciátor a zakladatel Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, v prvních ročnících člen odborné poroty ve spolupráci s Mladým světem a ČT organizátor velkých společenských akcí v Karlových Varech – Zlatý slavík, Miss Československo

1971 – 1973 bez zaměstnání, soukromá výuka zpěvu

1974 – 1979 Pragokoncert - dramaturg, čtyři roky šéf pražské Reduty

1979 – 1990 tzv. volná noha - autor, režisér, manažer

1990 – 1996 Karlovy Vary - ředitel kulturních městských zařízení, transformace MKS na KC Amethyst založení Mezinárodního pěveckého centra A. Dvořáka jako divize těchto zařízení Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka - nové uspořádání dosavadní pěvecké soutěže pro studenty uměleckých škol na otevřenou pěveckou soutěž do 35 let s kategoriemi JUNIOR, OPERA a PÍSEŇ; mezinárodní interpretační semináře

1996 – 2000 ředitel Karlovarského symfonického orchestru se spojením tří subjektů nového působení: 1. Karlovarského symfonického orchestru 2. KC Amethyst s festivaly (Dvořákův karlovarský podzim, Beethovenovy dny, Mozartovy dny, do roku 2000 Mezinárodní jazzové festivaly se světovými hvězdami - Acker Bilk, Benny Bailey, Maynard Feerguson, Randy Weston aj) 3. Mezinárodního pěveckého centra se soutěží, semináři a operními koncerty

1999 – 2000 současně ředitelem nově otevřeného Městského divadla po 10leté rekonstrukci

2000 – 2014 ředitel Mezinárodní pěvecké soutěže a Obecně prospěšné společnosti Mezinárodní pěvecké centrum Antonína Dvořáka

2000 - 2010 předseda nebo člen odborné poroty cyklické soutěže pěveckých oddělení konzervatoří ČR

2004 Cena města Karlovy Vary za celoživotní činnost pro město Karlovy Vary 2006 – 2010 na žádost vedení města opět souběžně ředitelem Karlovarského symfonického orchestru

2011 zakládající člen Bel Canto Clubu Karlovy Vary - sdružení přátel krásného zpěvu

2012 Cena Karlovarského kraje – osobnost Karlovarského kraje iniciátor vzniku a člen kolegia Ceny barona Schoenecka, udílené jako uznání a ocenění významné osobnosti spjaté s hudbou v Karlových Varech

2015 předsedou poroty finále 13. ročíku pěvecké soutěže Czech/Slovak International Music Competition v americkém Green Bay ve Wisconsinu

Alois Ježek: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka

Psal se rok 1964 a 1965, když jsme v letních prázdninových měsících sedávali s tehdejší rektorkou Akademie múzických umění Marií Budíkovou-Jeremiášovou, prof. Karlem Leissem a mojí spolupracovnicí Marií Drlíkovou v karlovarské kavárně Elefant. S našimi pražskými hosty jsme byli přátelé a posezení u kávy bylo součástí přestávky na jejich cestě do Konstantinových Lázní. Jako absolvent pražské konzervatoře jsem znal situaci na pěveckých odděleních konzervatoří a Vysokých hudebních školách. Mladým pěvcům chyběly umělecké šance, příležitosti, výměny zkušeností a nová poznání, tolik potřebná pro úspěšné zahájení umělecké kariéry. Z rozhovorů u kávy nakonec vzešel podnět založit v Karlových Varech pěveckou soutěž. Byla to myšlenka na tehdejší dobu revoluční. Rozhodli jsme se o pokus realizovat ji jako soutěž mladých pěvců, posluchačů konzervatoří a vysokých hudebních škol s mezinárodní účastí. Zpočátku při hudebním festivalu Dvořákův karlovarský podzim, zaštítěnou rovněž jménem a tvorbou Antonína Dvořáka. Pokus, kterému předcházela řada jednání v Karlových Varech, na ministerstvech, rovněž na všech školách, se vydařil. Soutěž podporovala ministerstva s osobními záštitami ministrů, rozhlas a řada dalších institucí. První ročník se uskutečnil jako skromný začátek 27.-29. září 1966 s vítězi a laureáty Libuší Hošťálkovou, Janou Smítkovou, Magdalénou Hajóssyovou Bulharkou Rumjanou Maždrakovou Jaroslavem Štajncem a Růženou Štúrovou. V dalších dvou letech to byli například Marie Dřízgová, Jaromír Vavruška nebo Jozef Ábel. Úspěch čtvrtého ročníku v roce 1969, kdy se mezi soutěžícími objevila a zvítězila Gabriela Beňačková, dal podnět k osamostatnění soutěže, tedy nikoliv v rámci Dvořákova karlovarského podzimu, ale jako svébytná budoucí jediná profesionální pěvecká soutěž v České republice. Navíc od roku 1972 byly stanoveny dvě kategorie pro starší a mladší pěvce. Následovalo období, kdy jsem byl v rámci normalizace propouštěn a nemohl jsem dlouhých sedmnáct let v karlovarské kultuře pracovat. Pro soutěž bylo štěstím, že byla zaštítěna jménem Antonína Dvořáka a osobnostmi českého hudebního života Prof. Marie Budíkovou Jeremiášovou a Dr. Václavem Holzknechtem, kteří jí spolu s některými nadšenci v Karlových Varech a s podporou oddělení vysokých škol ministerstva školství na vysoké úrovni každoročně. Ocenění v dalších letech získali například Maďaři Otvos Csaba, Píl Kovács, Ibolya Verebicsová, Bulharky Valerie Mirčeva a Alexandrina Pendečanská, Němci Susane Stahlová a Olaf Bär, ze Slovenska Lubica Orgonášová, Peter Mikuláš, Dalibor Jenis, pěvci z Polska, tehdejšího Sovětského svazu a samozřejmě řada soutěžících z Čech - v období do roku 1990, kdy zvítězila v kategorii starších Eva Urbanová.

V roce 1990 jsem se po 17 letech vrátil do Karlových Varů, z počátku jako ředitel Městského kulturního střediska. Jedna z první činností, bylo převzetí Pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a vytvořit předpoklady pro její další rozvoj a přiblížení k jiným evropským pěveckým soutěžím. Soutěž, dosud dvoukolová, přestala být určena pouze pro posluchače uměleckých škol a rovněž se plnohodnotně stala otevřenou tříkolovou ( třetí kolo árie s orchestrem) soutěží mezinárodní. Přestaly existovat kategorie A a B a spolu s okruhem odborníků sympatizantů karlovarské soutěže byly stanoveny kategorie JUNIOR (z počátku do 23, dnes do 25 let) a OPERA ( z počátku do 32, dnes do 35 let). Soutěž se zakrátko proměnila ve skutečné profesionální pěvecké klání mladých pěvců z celého světa.

V roce 1991 byl uskutečněn první interpretační seminář, který vyhledávají mladcí pěvci pro získání nových zkušeností a názorů na jejich odborný růst. Pro mnohé je také dobrou přípravou na účast v pěvecké soutěži A. Dvořáka. První semináře vedli osobnosti pěvectví a pedagogiky Jindřich Jindrák a Andrej Kucharský, v dalších letech mnoho našich i zahraničních osobností. Letos se uskutečnil 19. ročník semináře s profesory Magdalénou Blahušiakovou a Antoniem Carangelem. Ve stejném roce 1991 jsem soustředil kolem soutěže řadu vynikajících pěvců a pedagogů. Jejich kolegium bylo vlastně základem budoucího Mezinárodního pěveckého centra A. Dvořáka. Do roku dva tisíce, jako součásti Kulturního centra Amethyst později Karlovarského symfonického orchestru a od roku jako samostatná právnická osoba - obecně prospěšná společnost se zakladateli Antonínem Dvořákem, vnukem skladatele, pěvcem Peterem Dvorským a dirigentem Liborem Peškem. Od roku 1995 obohatila kategorie JUNIOR a PÍSEŇ kategorie PÍSEŇ.

Kdo soutěž hodnotí: V čele jedenáctičlenné mezinárodní poroty nebo v jejích řadách v posledních téměř dvaceti letech zasedli další významné osobnosti mj. Eva Randová, Walter Berry, František Vajnar, Andrej Kucharský, Ivo Žídek, Jindřich Jindrák, Śarah Meredith, Jürhgen Hartfiel, Eva Blahová, Serge Baudo, v posledních letech podnes Antonio Carangelo, Gabriela Beňačková a Peter Dvorský, který bude letos po desáté jejím předsedou. Vítězové soutěže se stali často velkými operními hvězdami našich i zahraničních scén. Od roku 1990 Marina Vyskvorkina a Marina Domašenko, Roman Janál, Jana Sýkoreová, Dana Burešová, Pavel Bršlík, Karla Bytnatrová, v posledních letech především Adam Plachetka a mnoho dalších. Soutěž provázeli i významným podílem na jejich budoucím úspěchu dirigenti většinou s Karlovarským symfonickým orchestrem. Zpočátku s nesoutěžními koncerty hvězd Josef Hercl, od devadesátých let s třetím soutěžním kolem a koncertem vítězů Josef Chaloupka, po dva roky Oscar Danon, v posledních letech František Drs.

Připomeňme si co o soutěži napsali : Dr. Václav Holzknecht v době počátků soutěže: „V žádném nástrojovém oboru se nevyskytuje tolik subjektivních názorů a metod jako ve zpěvu ... V Karlových Varech máme příležitost a možnost zkoumat stav a rozvoj mladých pěvců. Dříve se prodírali mladí pěvci k uznání individuální a obtížnou cestou. Dnešní stav je jiný a znamená velký pokrok. Důkazem jsou výsledky, jež dosavadní karlovarská soutěž přinesla."

Václav Klaus v roce 2001, jako předseda Poslanecké sněmovny: „...Jsem rád, že tato soutěž nese jméno Antonína Dvořáka. Nevím, jestli se najde v naší zemi umělec, který byl natolik světový a současně natolik český...Jsem rád, že se touto pěveckou soutěží obohacuje rozměr Karlových varů, které tak nejsou spojeny jen s lázněmi, filmem, sklem a porcelánem....“

PhDr. Milan Uhde, v roce 1995, kdy byl předsedou Poslanecké sněmovny: „V mladém hlase je podle mě skryto závratné kouzlo. Tajemství, které obestírá každý umělecký výkon, provází sice i zralý zpěv, ale zralost je přítomná, kdežto mladý hlas je zároveň podnětem k velkému očekávání, co přijde.“

Významnou osobností je Dr. Jan Králík, který s Mezinárodním pěveckým centrem spolupracuje jako autor nebo člen odborné poroty. Na zajímavé téma pěveckých hvězd, které v soutěži neuspěli, ale v další umělecké kariéře dosáhli maxima, často i světového úspěchu napsal: „Jubileum soutěže je příležitost k přípitkům i k úvahám. Také zdánlivě záludným. Kolik že má čtyřicetiletá pěvecká soutěž absolutních vítězů, jejichž jména zcela zapadla do jiných světů, a kolik má poražených, jejichž jména vítězně hýří nejvyšším hvězdným leskem? Jak se mohlo stát, že na jedné straně zůstala pěveckému světu zasuta vítězná jména Libuše Hošťálkové či Juraje Filase – a proti nim bez zlatých soutěžních vavřínů, ale s vavříny proslulosti září Edita Grúberová, Ivan Kusnjer, Magdalena Hajóssyová, Roman Trekel, Magdalena Kožená, Dalibor Jenis? Mohlo by se zdát, že jde o fatální omyly poroty, ale skutečnost je jiná. Jsou přece i vítězové osudem nezrazení, kteří na sobě nepřestali pracovat. Magdalena Kožená přišla ještě s mnoha rezervami ve výrazu, ale již s pozoruhodně vyrovnaným, jemným hlasem. Ještě nebylo jisté, zda a jak mnoho bude pilně pracovat, ale způsob, jakým pak sama sebe dokonale ovládla, přesvědčivě zněl už v prvních nahrávkách.“ Na jiném místě Dr. Králík uvádí: „Talenty a vlohy představují ohromný životní dar. V bráně soutěže není podstatný okamžitý úspěch. Podstatné je zacílení do směru, jímž mohou vlohy nejjistěji zrát, poznání směru, v němž je třeba největšího úsilí. Nástrahy tkví pro každého v něčem jiném. Rovněž tak schopnosti a síly. Vlastní poznání o nehotovosti, o potřebě cíleného směřování je cennější, než sebevábivější soutěžní vavřín. Pokud se i vavřín poštěstí, je třeba vědět, že s jeho závazností se vyrovnají jen ti nejpracovitější, ti skutečně předurčení. Kéž by takovýchto poznání přinášela Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v příštích – nejen v dalších čtyřech desetiletích – co nejvíce. Kéž by měla štěstí nejen na absolutní vítěze, jejichž jména budou dlouho odrážet lesk zlatých vavřínů s hlubokou tradicí, ale také štěstí na neporazitelné poražené, kteří by na své dráze právě v Karlových Varech poznali, jak nejlépe po své vlastní cestě dál.“ Tolik Dr. Králík v jednom ze svých literárních příspěvků, s nímž se plně ztotožňuji.

Dovolte, abych se v závěru zmínil o současnosti, co Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka čeká letos a příští rok 2015. Naprosto odvážnou novinkou je nová soutěžní kategorie nazvaná OPERNÍ NADĚJE. Podnět přišel při rozhovorech s profesorkami konzervatoří Brigitou Šulcovou, Blankou Morávkovou a Jarmilou Chaloupkovou, se kterými jsem se setkal jako s porotkyněmi dětské soutěže v sólovém zpěvu Karlovarský skřivánek.

Několikaletý problém vznikl rozdílem náročnosti kategorie JUNIOR – mladých pěvců do 25 let s možnostmi 15 – 20letých studentů konzervatoří, soukromých studií ev. hudebních gymnázií. Vytvořil jsem tedy návrh modelu soutěže OPERNÍ NADĚJE právě pro pěvce této věkové kategorie. Návrh byl s příznivým ohlasem přijat a tak jsme již pro letošní rok vyhlásili první ročník nové kategorie. Bude určena pro mladé 16 – 20leté pěvce z oboru klasického zpěvu. Soutěž bude jednodenní a jednokolová, jako prolog a součást Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka. Proběhne dopoledne a odpoledne v pátek 14. listopadu 2014. Ještě tentýž den večer budou výsledky soutěže OPERNÍ NADĚJE vyhlášeny na Slavnostním zahájení a rozlosování MPSAD v 19.30 hodin v hotelu Kriváň. Vítězové získají symbolické finanční ceny nebo možnost sledovat soutěž určený počet na ubytovací náklady pořadatele. Soutěž Operní naděje je vyhlášena v roce 2014 pouze pro soutěžící z České a Slovenské republiky. V případě úspěchu je pravděpodobné, že bude od příštího roku otevřena jako soutěž mezinárodní.

Mezinárodní pěvecká soutěž s kategoriemi JUNIOR a OPERA se uskuteční tradičně se soutěžním kláním v Alžbětiných lázních a Karlovarském městském divadle od následujícího dne 15. listopadu po Závěrečný koncert vítězů s Karlovarským symfonickým orchestrem a dirigentem Františkem Drsem v pátek 21. listopadu. 

Příští rok 2015 bude pro MPS AD rokem jubilujícím, neboť se uskuteční její padesátý ročník. Mezi téměř dvěma tisíci mladých pěvců bylo mnoho těch, kteří právě v Karlových Varech zahájili svoji uměleckou kariéru a staly se hvězdami koncertních a operních scén. Jubileum, které bude předpokládat vyšší náklady než je tomu každý rok, začínáme připravovat s mimořádným nasazením. Jednáme o mimořádné mezinárodní účasti, pozvání významných osobností, které se v průběhu let o soutěž zasloužily, pamětní list a odpovídající propagaci. Také obsáhlý katalog, který bude dokumentem a současně sdělením tohoto činu příštím generacím, činu, který svým významem přesáhl hranice regionu, státu a kontinentu. Doufám, že soutěž bude současně dokumentem o mimořádném významu, který ve skladbě kulturních aktivit města má i její budoucnosti v příštích letech

Poznámka editora: Tento text byl jeho autorem přednesen na muzikologické konferenci o tradici a přítomnosti hudby v Karlovarském kraji, kterou prostřednictvím Mezinárodního pěveckého centra Antonína Dvořáka ve dnech 10. a 11. května 2014 s podporou statutárního města Karlovy Vary v Roce české hudby 2014 uspořádal Karlovarský kraj.

Alois Ježek: Vzpomínky na karlovarskou Malou scénu

Je několik minut před půl osmou. U šatny se tísní ještě několik opozdilců. V předsálí a na chodbě se tlumeně ozývá reprodukovaná hudby. Sedmdesát míst divadla je teď obsazeno, v uličkách sedí ještě další diváci na přistavených židlích. Světlo zhaslo, hudby umlkla. Rozevírá se opona a objevuje se nejprve titulek. Možno, že my vsje skulptory“, ozvalo se polohlasně z hlediště. „Jeder von uns ist aigentlich ain Bildhauer“, říká jiný hlas patřící dalšímu tlumočníkovi. Vida, dnes jsme tedy zastihli představení s mezinárodní diváckou účastí. A to se vám může v karlovarské Malé scéně stát dost často, protože cizinci rádi navštěvují představení pantomimického souboru a jazzové večery. Dnes mimové hovoří beze slov, a to, co říkají, je srozumitelné všem. Jsme na představení pořadu „Každý z nás je vlastně sochař“. To byla slova, která před padesáti lety napsala v Karlovarském lázeňském časopise jeho redaktorka Eva Hanyková. Ano, je to již více než padesát let, kdy kulturní aktivity a hudební či divadelní soubory a stánky obohatila v Karlových Varech scéna na konci města v tehdejší Stalingradské, později Volgogradské dnes Mariánskolázeňské ulici. Z počátku šlo o skromný záměr, který následně během dvou let se stal tento malý umělecký stánek důležitým hudebním a divadelním centrem, který obohatil kulturní dění v lázeňském městě. Vzhledem k tomu, že šlo o projekt, který jsem si vymyslel a posléze realizoval, bude znít řada připomínek pro někoho příliš osobně, za což se omlouvám. V roce 1958 jsem ukončil studia na pražské konzervatoři.Studoval jsem obor operního zpěvu, navštěvoval hodiny kompozice, klavíru a se starším bratrem jsem občas chodil na přednášky filozofické fakulty. Po absolutoriu bez angažmá a po rozchodu z krátkého studentského manželství jsem se vrátil do Karlových Varů, do města, kde jsem vyrůstal a které dodnes mám ze všech míst nejraději. Pracoval jsem v Kulturním a společenském středisku jako metodik a snažil jsem se naplnit svůj dávný sen, vytvořit vlastní scénu, divadlo nebo alespoň divadélko. Na konzervatoři jsem to zkusil založením operního studia, v němž jsme s budoucími renomovanými pěvci nastudovali Pucciniho Bohému. První nápad vytvořit v Karlových Varech Divadlo hudby se zdál reálný. Spojil jsem se s Jiřím Šrámkem, ředitelem Divadla hudby v Praze a podle jeho rad jsem začal. Najít prostory byl problém, který jsme vyřešili získáním promítací prostory tehdejšího Filmexportu za Lázněmi I s kvalitním vybavením promítacích přístrojů. Problém byl s přilehlými prostory přízemí domu, které měly být vstupem, šatnou, předsálím s malým barem, šatnou a podobně. Zchátralé a promáčené zdi bez oken sousedních místností na chvíli zabrzdily moje nadšení. Pozval jsem však svoje přátele. Nejdříve karlovarského architekta Adolfa Petra, který vytvořil pracovní studii a později významného architekta z Prahy Jaroslava Šustu. Ten plány dokončil a nakonec navrhnul řešení sálu s valivými stropními vlnami ze sklolaminátu. Zpracovali je u truhláře MSP pana Palečka, kterému jsme zajistili dodávky materiálu. Snad je zajímavostí že Jaroslav Šusta navrhnul v té době i tvar sedadel pro Letní kino, které se rovněž v truhlářských dílnách vyráběly nátěry laminátu na připravená truhlářská kopyta. Ač jsem byl amatér a ve stavebních pracích diletant, posouval jsem k realizaci v podstatě obojí, tedy včetně toho Letního kina. S divadélkem v tehdejším domě, který se nazýval Krym jsem mohl začít. Bez velkých zkušeností s mladickou nerozvážností jsem se pustil do budování tzv. hlava nehlava. Zakrátko vznikla při stavebních úpravách dokonce havarijní situace. Špatně zajištěné vybourání zdi způsobilo prasklinu v domě až do 4. patra. Situaci zachránili tehdejší náměstek ředitele lázní pan Procházka a ředitel Městského stavebního podniku pan Hrotek. Díky jejich pomoci bylo zakrátko dílo dokončeno a v létě roku 1960 bylo Divadlo hudby slavnostně otevřeno. Bylo to 14. května roku 1960 k výročí osvobození naší vlasti v roce 1945 pořadem hudby České písně B. Smetany, Husitské A. Dvořáka, Májové symfonie V. Nováka s verši F. Halase Já se tam vrátím. Zpočátku jsme měli v záhlaví název Divadlo hudby a poezie. Hned v následujících dnech, týdnech a měsících jsme uváděli programy několikrát týdne. Byly to například Procházka operetami Mam´selle Nitouche, Veselá vdova aj. pořady z oblasti jazzové hudby Georg Gershwin a jazz, z antologie jazzové hudby Píseň Mississippi, pořad Pavla Chmelaře To hraje Armstrong, k výročí géniů pořad o Robertu Schumannovi, Paulu Rubensovi, Rusalku A. Dvořáka se scénickou úpravou Milana Čecha, medailon Jiřího Štěpánka o Václavu Neumannovi, Čarovné struny Jaroslava Tvrdého o slavných kytaristech, s amatérským souborem Trojúhelník Hrubínovu Jobovu noc nebo leporello o mládí, lásce a věcech nadmíru lidských Byl jeden modrý balonek aj. Profesionální promítací přístroje Filmexportu Praha jsme využili k nedělním promítáním filmů z archivu Filmotéky dávných let. To už se kolem nového kulturního stánku začali setkávat a uvádět svá představení spolupracující herci z Divadla V. Nezvala. Jiří Samek, Daša Neblechová, Zdeněk X. Štěpánek, Bohumnír Ličman a klavírista Ramund Elleder uvedli scény z melodramu J. Vrchlického a Z. Fibicha Námluvy Pelopovy, nebo jiná skupina herců Ivan Holub a Jindra Reháková s režisérem Vítkem Bartošem, výtvarníkem Milanem Čechem s inscenací Dostojevského Bílých nocí, o rok později s Jiosefem Hajdučíkem, tanečními kreacemi v choreografii A. F. Stuchlého . Divadlo hudby se stávalo postupně příležitostí pro několik různorodých souborů včetně pantomimy Antonína Neumayera, Metronomu Ivana Šendery nebo malého činoherního souboru talentovaných divadelních nadšenců herců i zpěváků, kteří připravili úspěšný kabaret Dobrý večer. Téměř nenápadně se Divadlo hudby stalo scénou, která přijala název Malá scéna, což odpovídalo velikosti jeviště i hlediště. Přišel však rok 1961 a s ním spolupráce karlovarského jazzového Studio klubu Jaromíra Šostoka a Ing. Jana Spiry. Pro jeho večery Jam session jsem získal zpěvačku Vlastu Průchovou, dávného kontrabasistu a vibrafonistu MUDr. Jana Hammera, kteří přijížděli na večery s třináctiletým improvizujícím synkem, dnes světovou osobností Janem Hammerem. Spolu s Pavlem Chmelařem, Ing. Zbyňkem Máchou jsme začali spřádat sen o jazzovém festivalu. Realizovali jsme jej v květnu 1962 jako Jazzovou přehlídku s mezinárodní účastí, první svého druhu v tehdejším Československu. Každodenní jam sessions v Malé scéně do ranního rozednění byly svědky nádherné hudby a nezapomenutelné atmosféry. Rok 1961 byl však pro karlovarské milovníky nových divadelních forem i dalšími svátky. Byl to večery, krátký čas i několik dnů za sebou v týdnu, kdy na jeviště přicházeli vyprávěli, hráli a především zpívali Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Ubytování v Grandhotelu Pupp, tehdy Moskva strávil celé dny u piana a připravovali premiéry nových písní. Z Prahy přijížděli na tyto pořady nadšenci okolo Semaforu. Poprvé zde mj. zazněla v předvánoční čas Purpura. To však nebylo vše. V průběhu roku 1961 se mi podařilo získat Miroslava Horníčka pro malé improvizované večery, pozdější Hovory H. Přemýšleli jsme spolu jak se budou tato setkání jmenovat. V té době se hrál v Semaforu Člověk z půdy, v němž alternovali hlavní roli Miroslav Horníček s Milošem Kopeckým. Nad schody při cestě do sálu byla velká černá tabule s nápisem - Dnes hraji já - Miroslav Horníček a pod čarou slova - Žádejte snížené vstupné - Miloš Kopecký. První uvedení na Malé scéně jsem tedy nazval Dnes hraju já, Miroslav Horníček. Hrálo se odpoledne a ve- čer, někdy i pět dnů po sobě a vždy samozřejmě vyprodáno. Podvečery a večery byly fantastické. Jen ten název neseděl. Proto jsme další měsíce nazvali pořady Hovory přes rampu. Miroslav Horníček sebou vozil často hosta a téměř vždy pianistu Ivo Moravuse. Při prvním setkání s ním došlo na otázku honoráře. Tehdy měli umělci tzv. třídy a podle nich 200, 400, 600, výjimečně 900.- Kč. Řekl jsem 200.- Kč a Ivo Moravus opověděl: Tak to budu hrát v C dur a pouze přes dvě oktávy. Se všemi těmito významnými hosty - účinkujícími na Malé scéně jsme prožili mnoho krásných dnů a nezapomenutelných večerů. Ani jsme netušili, že se blíží konec této krátké éry. Ještě se nám s herci karlovarského divadla podařilo uvést s Jiřím Samkem, Jindrou Rehákovou, Antonínem Zacpalem a Bohumírem Ličmanem absurdní komedii Ivana Reháka Smrt zvoní dvakrát, s talentovanými amatérskými herci Arnoštem Veličkou, Helenou Štěpánkovou, Egonem Siránim a dalšími Shakespearův příběh o lásce veronských milenců Romeo a Julie a s hudebními nadšenci kolem Františka Vitáska hudební férii S twistem na zelenou. Divadla malých forem dělala stranickému vedení tehdejšího Československa starosti a tak na počátku roku 1963 přišel impulz k pozvolnému omezení jejich činnosti. V Plzni Alfa a v Karlových Varech Malá scéna měnily pozvolna svá vedení, dramaturgii a zaměření. Bylo to znát i v tlaku ma mě. Malá scéna stále patřila jako odbor činnosti Kulturnímu a společenskému středisku. Omezení a změna byly nevyhnutelné. Shodou okolností častými návštěvníky Malé scény s mnoha společnými setkáními u kávy byli spisovatelé a osobnosti Adolf Branald a Emil Vachek. V létě 1963 jsem uzavřel svoje působení v Karlových Varech. Snad ještě za zmínku stoji otevření letní scény Pod Zámeckou věží s reprízami pořadů Malé scény, hudebních koncertů Vlasty Průchové a Jana Hammera se Studio klubem, posledního koncertu Oty Čermáka před jeho tragickým návratem do Brna., nebo Milostných rozhovorů Aleny Vránové s Vladimírem Rážem a pianistkou Marii Knotkovou. V říjnu 1963 jsem přijal nabídku Emila Vachka k pražskému pobytu v jeho vile s literární praxí a asistencí režie v Městských divadlech pražských. Bohužel, Emil Vachek po roce zemřel a to byl impulz pro mne k novému návratu do Karlových Varů. Nikoliv však k Malé scéně, ale k řadě jiných zajímavých pokusů a činů, z nichž některé jsou zajímavou vzpomínkou a některé se staly v našem městě tradicí.