August Labitzký
*1832 †1903

August Labitzký

český houslista, skladatel, dirigent
1968-1902:  dirigent Městského lázeňského orchestru
v Karlových Varech 1868-1903

Orchestr pod vedením Augusta Labického

Po skončení lázeňské sezony v roce 1868 Josef Labický 8. října napsal městské radě, že se již necítí dobře, a proto považuje za nutné rezignovat na své místo. S odvoláním na smlouvu s ním uzavřenou požádal, aby byl řízením orchestru pověřen jeho syn August. Žádost byla adresována městské radě, avšak vyjádřili se k ní členové ještě existující lázeňské komise (zákon o jejím zrušení vyšel až o tři týdny později). Okresní hejtman Zeileisen a lázeňský lékař Hochberger souhlasili, starosta Knoll sice nesouhlasil, podřídil se však většině, takže předání funkce bylo jednohlasně odsouhlaseno. 18 ledna 1869 August Labický napsal dopis starostovi Knollovi. Vyslovil názor, že když už patnáct let zastupuje otce v řízení orchestru, a tak de facto vykonává funkci dirigenta a když již léta hraje první housle, tak si zaslouží, aby funkce hudebního ředitele byla přenesena na něho. Orchestr měl v té době 36 členů. Současně přednesl návrhy na zlepšení hudby. V prvé řadě navrhoval zavedení zvonkohry. Zvonkohra je v oblibě u německých orchestrů a mnohé skladby ji přímo vyžadují.

4. dubna 1869 August Labický požádal o přidělení místnosti, v níž by orchestr mohl konat své zkoušky. Dosud se zkoušky konaly v divadle, což však záviselo na blahovůli současného ředitele divadla, a ten se často střídal. Divadlo navíc ke zkouškám nebylo moc vhodné, divadelní personál během zkoušek stavěl kulisy, čímž zkoušky rušil. Orchestr dostal ke zkouškám k dispozici velký sál v Lázních III. Ani tam však nebylo vhodné prostředí, protože prostory v Lázních III byly pronajaty pro restaurační účely. Proto orchestr v létě zkoušel v městské tělocvičně, kde pro něj bylo postaveno provizorní podium.

Když město převzalo orchestr do své správy, zaslali 29. září 1869 muzikanti městu petici s požadavkem, aby převzalo všechny dosavadní muzikanty, čemuž bylo vyhověno.

V nové smlouvě, uzavřené roku 1870, se objevily některé novinky. Předně bylo stanoveno, že v zimě polovina orchestru musí zůstat v Karlových Varech. Důvodem byla okolnost, že přibývalo lázeňských hostů, kteří přijížděli již mimo letní sezonu. I oni se chtěli bavit, za což platili lázeňský a hudební poplatek. Tato polovina, zvaná zimní orchestr, hrála v zimě vždy úterý a v pátek v Lázních III od 19 do 22 hodin. Zimní orchestr dostával poloviční gáži. I zimní orchestr spoluúčinkoval při bohoslužbách. Plánovala se stavba nového divadla, pro něž v budoucnu měl být rovněž zapotřebí orchestr. Tím tedy skončila možnost pořádání zájezdů do zahraničí v zimním období. Další novinkou bylo, že hudebnímu řediteli bylo přiděleno 200 zl., které mohl využít na cesty. Ke zlepšení sociální situace členů orchestru mělo sloužit vytvoření penzijního fondu, do něhož se odváděly příspěvky z koncertů a který sloužil k zajištění ve stáří, resp. k zajištění vdov po muzikantech.

V době těchto reforem roku 1872 orchestr začal užívat nový název. Nenazýval se již Brunnenorchester, nýbrž Kurkapelle. Tato formální změna naznačovala, že činnost orchestru se již neomezovala jen na hraní u pramenů, nýbrž že se stala vůbec součástí lázeňského života., tedy že orchestr hrál i při jiných příležitostech tak, jak město určilo. Zatímco Josef Labický hrál symfonickou hudbu jen výjimečně, od sedmdesátých let se vážná hudba stala trvalou součástí repertoáru orchestru. To dokumentuje např. i sblížení s Antonínem Dvořákem v této době, jenž lázeňské orchestry podceňoval právě proto, že byl zvyklý, že hrají jen lehčí hudbu. Augustu Labickému a Dvořákovu příteli regenschorimu sv. Maří Magdaleny Janetschkovi se podařilo Dvořáka přesvědčit, že karlovarský orchestr dokáže hrát i vážnou hudbu, a od té doby mu Dvořák častěji svěřil svá díla. Na zkvalitnění hudby měl jistě vliv i výběr muzikantů. Zatímco v dobách začátků orchestru většina muzikantů pocházela z okolí Bečova, August Labický si vybíral muzikanty z předních evropských orchestrů. Např. v roce 1872 Labický najal 21 letého prvního houslistu koncertní kapely v Mnichově Josefa Schneidera, (jeho otec byl prvním houslistou v Karlových Varech), jednadvacetiletého houslistu českého divadla v Praze Paula Wilda a prvního houslistu lázeňské kapely v Baden-Badenu Franze Brandensteina, roku 1873 získal, prý po velkém úsilí, tři nové muzikanty ze Schwerinu, Norimberku a Lipska, roku 1874 se významnou posilou stal C. Kolmus z Berlína, další tři muzikanti přišli ze Schwalbachu, z Teplic a z Mozartea v Salcburku atd. Někteří nově přijatí hudebníci časem vynikli jako koncertní mistři karlovarského Lázeňského orchestru, Ludwig Pleier současně s hrou v Lázeňském orchestru řídil vlastní orchestr. V roce 1875 August Labický zavedl pravidelné symfonické koncerty každý pátek v hotelu Pošta. Roku 1876 byly tyto koncerty vystřídány pátečními koncerty v Poštovním dvoře, které se staly trvalou karlovarskou hudební tradicí. Patrně nejslavnější z nich byl ten, při němž 20. července 1894 zazněla poprvé na evropském kontinentě Dvořákova Novosvětská.

August Labický byl ustanoven hudebním ředitelem pouze provizorně. V říjnu 1879 požádal o definitivu. Městská rada s tím souhlasila a navrhla vyhotovit dekret o ustanovení. Avšak 16. prosince 1879 žádost projednala lázeňská sekce kolegia městských poslanců a rozhodla se žádosti nevyhovět. Smlouva s ním byla uzavírána na šest let (od roku 1894 na tři roky jako dříve).

Smlouva kodifikovala povinnosti hudebního ředitele Augusta Labického a orchestru. Samozřejmě kontinuálně navazovaly na povinnosti, k nimž byl zavázán již jeho otec Josef, smlouvy uzavírané s Augustem Labickým je pouze upřesňovaly a doplňovaly tak , jak to časem bylo třeba. Také v době Augusta Labického orchestr hrál v létě denně od šesté do osmé hodiny ranní na Mlýnské a Vřídelní kolonádě lázeňským hostům při pití vody. Na každé z těchto kolonád hrála polovina orchestru. Dále třikrát týdně hrál celý orchestr na určených místech od čtvrté do šesté hodiny odpolední. Konečně třikrát týdně hrál poloviční orchestr večer na stanovených místech. Hudební ředitel byl povinen řídit koncerty osobně. Pokud se orchestr dělil na poloviny, pak ředitel řídil jednu z nich a jeden z koncertních mistrů jako jeho zástupce druhou polovinu.

Protože městským zařízením bylo i divadlo, byl Lázeňský orchestr i nadále povinen hrát i v divadle při operách a operetách. Zde ovšem určoval ředitel divadla, kdy a co se bude hrát. Ředitel divadla však měl právo najmout si vlastní orchestr. V tom případě členové Lázeňské kapely zůstali bez výdělku. Proto Labický žádal, aby ředitel divadla hlásil tuto okolnost do 31. prosince, aby orchestr měl dostatek času si zajistit jiný výdělek. Divadelnímu řediteli se však tato lhůta zdála příliš krátká, poněvadž 31. prosince ještě neměl vypracován repertoár na příští sezonu (bylo třeba nasmlouvat pohostinská představení), proto byl stanoven termín do 15. března.

Další povinnosti se vztahovaly ke kostelu. Orchestr byl povinen hrát na kůru děkanského chrámu sv. Maří Magdaleny každou neděli a o svátcích. Tím, že městská rada vysílala orchestr hrát do kostela, dávala najevo, že považuje kostel za zařízení města. O patronát se ovšem dělila s řádem křižovníků. Podobně jako v divadle ředitel divadla zase v kostele regenschori oznamoval, kolik kterých hudebníků bude potřebovat a určoval jim, co se bude hrát.

Posléze na pokyn městské rady byl orchestr povinen hrát v Karlových Varech nebo blízkém okolí při zvláštních příležitostech, zejména při oslavě císařových narozenin.

Programy koncertů sestavoval hudební ředitel. Kromě těchto koncertů, k nimž orchestr zavazovala smlouva a za něž hudebníci dostávali plat od města, mohli členové orchestru a hudební ředitel vystupovat i na jiných, soukromých koncertech, bálech, večírcích a jiných představeních, pokud ovšem tato představení nenarušovala koncerty, k nimž byli hudebníci zavázáni smlouvou. Příjmy z těchto představení se považovaly za vedlejší příjmy a dělily se mezi hudebního ředitele a muzikanty, přičemž ředitel měl právo na dva podíly.

Největší část vedlejších příjmů tvořily koncerty v restauracích, na které je angažovali soukromí podnikatelé. Tyto koncerty se konaly buď odpoledne od 16.00 do 18.00, nebo večer od 19.30 do 21.00. Např. v roce 1886 Lázeňská kapela hrála každé pondělí odpoledne v Poštovním dvoře, večer v Sanssouci, v úterý odpoledne v Puppu, ve středu odpoledne v parku u Schönbrunnu (pozdější Richmond) a večer v Saském sále, ve čtvrtek odpoledne v Puppu, v pátek odpoledne v Poštovním dvoře a večer v restauraci Stadtpark, v neděli odpoledne v v restauraci Stadtpark. Podobně byly koncerty v restauracích rozvrženy i v dalších letech. Zde je uvádím jmenovitě z toho důvodu, že i tyto koncerty tvořily neopakovatelný kolorit Karlových Varů. Kromě Lázeňské kapely však hrály v restauracích i jiné orchestry. Byly to především Pleierova koncertní kapela, kterou založil člen Lázeňské kapely Ludwig Pleier v roce 1886, a Vojenská kapela. Tyto kapely sídlily v Karlových Varech. Kromě nich během sezony přijížděly i různé kapely odjinud, především z Uher, z Tyrolska, dále cikánské kapely. Uvedené kapely po celý týden hrály v Sálu přátelství, v Puppu, v Saském sále, Švýcarském dvoře, v Imperiálu (který se nacházel v dnešní Bezručově ulici; nynější Imperiál převzal po jeho demolici jeho jméno), v Městském parku, v Sanssouci, ve Zlatém štítě, případně v dalších podnicích. Povolení k těmto koncertům vydávalo okresní hejtmanství a podmiňovalo je dodržením zavírací hodiny; rovněž se snažilo zajistit, patrně ne vždy s úspěchem, aby se jednotlivé kapely nerušily, pokud hrály ve stejnou dobu v blízkých podnicích. Z koncertů se odváděla daň ve prospěch chudinského fondu.

V roce 1876 Labický požádal o navýšení počtu hráčů na smyčcové nástroje, aby tyto nebyly přehlušeny dechovými nástroji. Tím celkový počet muzikantů stoupl na 46. Dělili se do dvou tříd. Do první třídy náleželo 25 hráčů, do druhé 21. Hráči první třídy dostávali vyšší plat než hráči druhé třídy. Harfeník dostával ještě zvláštní příplatek. Plat byl muzikantům vyplácen vždy na konci měsíce. Labický si přál, aby všem muzikantům byla přiznána první třída, ale v tom neuspěl. V roce 1882 Labický požádal o posílení dechových nástrojů o čtvrtého trumpetistu, aby hra trubky vynikla nad smyčcové nástroje s odůvodněním, že všechny větší orchestry mají čtyři trumpety. Městská rada však nevyhověla, protože před šesti lety ze stejného důvodu žádal o posílení smyčců. Od konce osmdesátých let byl na letní sezonu přijímán ještě tzv. aspirant (flétnista). Od roku 1882 byl kromě stálého úředního sluhy přijímán na letní sezonu ještě pomocný sluha. Když v roce 1894 uplynulo šestileté období a bylo třeba uzavřít novou smlouvu, pokusil se Labický znovu dosáhnout zvýšení počtu členů orchestru. Aby dosáhl svého cíle, bylo třeba zanotovat městské radě na notu, na kterou ráda slyšela – na kladení důrazu na světovost karlovarských lázní. Proto připomínal, že světové lázně Karlovy Vary, které během dvacíti let učinily tak významný pokrok, musí se i v hudebním směru vyrovnat ostatním lázním. Poznamenávám, píše Labický, že Baden-Baden, Wiesbaden, dokonce i malý Homburg mají celoroční lázeňské kapely. Svého účelu dosáhl, počet muzikantů byl zvýšen na 55 (25 hráčů první třídy, 22 hráčů druhé třídy a osm tzv. aspirantů). To umožnilo další zkvalitnění repertoáru. Zimní orchestr měl 28 členů (13 hráčů 1. třídy, 11 hráčů druhé třídy a čtyři aspiranti).

Při obnově smlouvy v roce 1882 byli dva houslisté povýšeni do kategorie koncertních mistrů. Jeden z koncertních mistrů řídil polovinu orchestru v případě rozdělení orchestru nebo zastupoval nepřítomného hudebního ředitele, takže se vlastně stal druhým kapelníkem.

Ve smlouvě bylo pravidelně pamatováno i na příspěvek na roční nákup nových hudebnin. Péče o knihovnu náležela tak jako dosud řediteli, který na konci roku vždy vyhotovoval inventář.

Smlouva se uzavírala na celé období, hudebníci mohli dát i dostat jednoměsíční výpověď i v průběhu období, na které byli přijati, ne však během lázeňské sezony. Jen z počátku se ještě připouštělo, že při slabé návštěvnosti lze výjimečně dát výpověď i během letní sezony. Protože však bylo dosti obtížné sehnat větší počet kvalitních hudebníků těsně před začátkem sezony, pokud podalo výpověď více hráčů, na žádost hudebního ředitele byla při obnově smlouvy v roce 1882 možnost podání výpovědi se strany muzikantů zkrácena na dobu do 31. prosince. Samozřejmě v případě hrubého porušení kázně nebo při opakovaném přestupku bylo možno muzikanta propustit ihned. Výpověď podávalo kolegium městských poslanců na návrh hudebního ředitele. Ředitel měl nad hudebníky disciplinární pravomoc. Výpovědní lhůta pro hudebního ředitele byla šest měsíců a nesměla skončit v průběhu lázeňské sezony.

Hudebníci měli povinnost zajistit za sebe v případě nemoci náhradu. Pokud ovšem někdo byl tak nemocný, že nemohl hrát, těžko mohl shánět jiného hudebníka. Proto byla při obnově smlouvy v roce 1882 tato povinnost přenesena na hudebního ředitele. Tito náhradníci byli placeni z hudebního fondu.

Veškerou písemnou agendu vedl až do roku 1882 hudební ředitel. Od roku 1874 mu s ní bezplatně vypomáhal fagotista Fritz Lawiczka. V důsledku jejího nárůstu však bylo nutno systemizovat místo tajemníka orchestru, na něhož bylo přeneseno vyřizování písemností. Po dlouhá léta až do roku 1903 tuto funkci vykonával Lawiczka, který za tuto práci od tohoto roku dostával zvláštní odměnu. Později byl ještě violista Eduard Richter pověřen funkcí knihovníka.

Smlouvy s jednotlivými muzikanty uzavíral hudební ředitel. Povinnosti muzikanta určoval služební řád. Ředitel měl právo přikázat hudebníkovi zůstat v Karlových Varech v období mimo sezonu jako součást tzv. zimního orchestru. Povinností muzikanta bylo mít dobře naladěný nástroj. Při ranních koncertech hrál v tmavém obleku s cylindrem, při odpoledním a večerním koncertu v černém obleku s černou kravatou, při mimořádných příležitostech s bílou kravatou, při symfonických koncertech museli mít frak a bílou kravatu. Každý člen orchestru byl přihlášen nemocniční pokladně a měl nárok na nemocenskou z hudebního fondu. V případě delší nemoci byl příspěvek z nemocenské využit na plat náhradníkovi. Hudebník nesměl bez souhlasu hudebního ředitele opustit město. Bez souhlasu ředitele muzikant nesměl hrát na žádném, ani soukromém, koncertu. Později bylo zakázáno pouze vystupování na veřejných koncertech, tedy takových, které se nekonaly pro uzavřenou společnost. Služební řád zakazoval muzikantům brát na zkoušky děti i jiné osoby. Bylo zakázáno v prostorách orchestru kouřit a nosit si tam nápoje nebo jídlo, číst noviny nebo knihy nebo tam nechat kolovat obrázky a fotografie. Porušení služebního řádu se trestalo pokutou od jedné do desíti korun ve prospěch penzijního fondu muzikantů.


Na prahu 20. století

K zásadním změnám došlo na přelomu století. 7. srpna 1900 muzikanti, ustanovení jen na letní sezonu, žádali o angažmá po celý rok. Odvolávali se na jiná, i méně významná, lázeňská města, v nichž orchestr hrál po celý rok. Jejich žádost projednalo kolegium městských poslanců 27. září 1900. Starosta konstatoval, že celoroční angažmá by zvýšilo počet večerních koncertů v zimě. Protože v zimě se nehrálo na kolonádách, musel se upravit repertoár. Místo valčíků, polek, operetních melodií a jiných lehčích skladeb, vhodných k promenádám u pramenů, by se hrály symfonické skladby. Protože hudební taxa se v zimním období vybírala jen v poloviční výši, bylo by nutno ji zdvojnásobit, aby bylo možno v zimě platit celý orchestr, takže by se po celý rok vybírala v plné výši. Starostův návrh podpořili radní Felix Knoll a Alfred Schwalbe, kteří vyjádřili současně přání, aby orchestr v zimě nastudovával nejen klasická, ale i moderní díla současných autorů. Návrh byl schválen a od roku 1901 orchestr setrvával v Karlových Varech v zimě v plném počtu. Současně byl počet hráčů navýšen o 18 muzikantů. Proto ve zprávě okresnímu hejtmanství v roce 1900 bylo možno ocenit, že Labický povznesl orchestr na novou úroveň, která odpovídá světovému postavení Karlových Varů.

Obdobná situace byla i v městském divadle. Také divadlo bylo pronajímáno na tři roky a hrálo jen v letním období, zatímco v zimním období se ansámbl stěhoval do jiného města (např. společnost Emanuela Raula se koncem devadesátých let pravidelně stěhovala na zimu do Temešváru v Maďarsku, na počátku století pak do Teplic). V letech 1897 – 1899 probíhala jednání o možnosti celoročního provozu divadla. Ten byl zaveden v roce 1904 Obě instituce, divadlo i orchestr, byly jako spojené nádoby: s řediteli obou uzavíralo město smlouvu na tři roky, obě byly spravovány městem a obě byly považovány za lázeňské zařízení, sloužící především k povznesení lázní a zpříjemňující pobyt lázeňským hostům.

V roce 1902 Labický odešel do důchodu.

Výňatek z textu: Antonín Mařík: Proměny Lázeňského orchestru v období tzv. „zlatého věku“ Karlových Varů.

Celý text viz. Klasické Vary - Text

Youtube