Josef Labitzký

První léta orchestru

Velkolepý rozvoj, jímž procházely Karlovy Vary v druhé polovině 19. století a který vrcholil na přelomu století, se nutně musel projevit i v hudebním životě. Lázeňský orchestr nemohl zůstat v té podobě, v jaké jej roku 1835 založil Josef Labický. I v něm muselo dojít ke změnám. Tomu musela odpovídat i organizace orchestru.

V roce 1806 muzikanti z okolí Karlových Varů vytvořili kapelu (Badekapelle), která hrála u pramenů. Hudebníci se shromaždovali jen příležitostně, jinak hráli samostatně na různých místech. Trvalou kapelu vytvořil roku 1820 učitel hudby a výrobce hudebních nástrojů Johann Schmidt z Pily. V následujícím roce získal od zemského prezidia povolení vybírat od lázeňských hostů dobrovolné příspěvky, a tak si muzikanti na sebe vydělávali. Tyto příspěvky byly zapisovány do tzv. subskripční knihy. Když se Schmidt pro nemoc musel vzdát místa hudebního ředitele, město je 17. dubna 1835 předalo dosavadnímu prvnímu houslistovi Josefu Labickému (Labitzky). Dne 23. května 1835 byla posléze uzavřena smlouva mezi ním a městem. Tato smlouva měla pouze šest paragrafů a je to v podstatě zakládací listina orchestru. V dalších letech byla postupně upravována a zpřesňována. Kapela měla tehdy 17 členů a ředitele. Labický ji přetvořil v lázeňský orchestr, jehož posláním bylo hrát u pramenů při pití léčivé vody, a tak se svým způsobem podílet po duchovní stránce na léčení lázeňských hostů, neboť i psychická pohoda má vliv na lázeňskou léčbu. Proto se nazýval Brunnenorchester. Toto poslání jej předurčovalo k tomu, aby hrál lehčí zábavnou hudbu. Nicméně už Josef Labický hrál občas i náročnější symfonická díla. Poprvé se tak stalo v roce 1846 v Poštovním dvoře.

Orchestr byl ještě soukromý, město jej neřídilo. Ustanovování muzikantů a dirigenta bylo z velké části soukromou záležitostí, členy orchestru přijímal a propouštěl hudební ředitel. Městská rada ještě neměla právo mu do toho zasahovat. Orchestr se sám musel postarat o svůj plat. Peníze od posluchačů vybíral hudební ředitel, který je každou neděli rozděloval muzikantům. Nebyl tedy stanoven pevný plat a ani být nemohl, protože výše příjmů závisela na dobrovolných příspěvcích od lázeňských hostů. Hudební ředitel měl právo na dva podíly. Notový materiál si museli zajistit hudebníci sami, proto byl jejich společným majetkem. Hudební nástroje si rovněž muzikanti kupovali sami. Jen z malé části muzikanti pocházeli z Karlových Varů. Z roku 1854 je dochován seznam muzikantů, kteří přispěli na národní půjčku. Bylo jich osmnáct, tj. asi dvě třetiny orchestru. Z těchto osmnácti byli jen čtyři z Karlových Varů, ostatní byli z Krásného Údolí, Útviny, Stanovic, Pily, Pramenů, Bečova nad Teplou, Přílez u Toužimi, Bražce a jeden byl až z Aše. Okolí Bečova a Toužimi tehdy bylo oblastí, z níž pocházelo mnoho dobrých muzikantů. Na jiném seznamu z roku 1862 se vyskytuje jeden hudebník z Olomouce, to však byla zřejmě jen výjimka.

Orchestr hrál u Vřídla a u Nového pramene. Z toho důvodu se dělil na dvě poloviny. U Vřídla hrály dva klarinety, dva hoboje, dva fagoty a dva rohy, u Nového pramene převládaly smyčcové nástroje: dvoje housle, dvě violy, violoncello, flétna, klarinet a dva rohy.

V roce 1854 nejvyšší policejní úřad vznesl dotaz, zda by bylo možno zrušit dobrovolné příspěvky. Na základě odpovědi městského úřadu pak byla zavedena pevná hudební taxa, která byla vybírána od lázeňských hostů současně s lázeňskou taxou a z níž byl orchestr placen. Její vybírání mělo na starosti město. Lázeňská taxa činila 5 zl, z toho 1 zl. byla hudební taxa. Subskripční knihy byly zrušeny, místo nich se zapisovalo na přihlašovacích lístcích lázeňských hostů, kolik bylo zaplaceno za lázeňskou a hudební taxu. Toto opatření bylo zavedeno provizorně na dva roky, a protože se osvědčilo, stalo se trvalým. Tím, že město přebíralo na sebe placení orchestru z hudební taxy, získávalo větší vliv na řízení orchestru.

Hudební taxu platili návštěvníci v období lázeňské sezony, tj. od 1. května do 15. září, kteří se tu zdrželi aspoň osm dní. Teprve později bylo zavedeno její vybírání i v zimním období, ovšem v poloviční míře. Hudební taxu platila celá partaj, kterou tvořil lázeňský host, jeho rodinní příslušníci a služebnictvo. Nevybírala se tedy od každé osoby. Osoby, osvobozené od lázeňské taxy, byly osvobozeny i od hudební taxy. Vojenští důstojníci, nižší státní úředníci a lékaři platili jen hudební taxu. Hudební taxa se vybírala současně s lázeňskou taxou, předávala se městskému důchodnímu úřadu, který vedl její účty a na konci každého měsíce předal peníze hudebnímu řediteli. Ten je pak rozdělil mezi muzikanty. Orchestr byl tedy zbaven nedůstojného vybírání peněz od lázeňských hostů. Ještě však nedostával pevný plat, neboť výše platu závisela na výši vybraného poplatku a ten na množství lázeňských hostů. V letech prosperity měl tedy orchestr příjmy větší, ve válečných letech 1858 – 1859 počet návštěvníků města klesl a tím klesly příjmy orchestru.

Protože lázeňští hosté přijížděli během lázeňské sezony, musel si orchestr v zimě hledat jinou obživu. Proto podnikal zájezdy po Čechách a sklízel úspěchy i v cizině (v Německu, Polsku, v zimě 1838/1839 v Petrohradě, v roce 1852 v Londýně).

Ve Františkových Lázních i v Teplicích orchestr bral pevně stanovený plat. Po vzoru Františkových Lázní byla v Karlových Varech na základě místodržitelského výnosu z 5. března 1862 provedena tzv. paušalizace, tj. stanovení pevných příspěvků na orchestr. Na jejím základě bylo ve smlouvě s orchestrem, uzavřené roku 1862 na období 1862 – 1864 zakotveno, že platy budou odváděny v pevně stanovené výši nezávisle na tom, kolik se vybere od lázeňských hostů. Tím nastala otázka, co bude s penězi, které zbudou z hudební taxy po vyplacení muzikantů. Město si je chtělo ponechat, místodržitelství však rozhodlo, že s ohledem na to, že peníze byly vybrány od lázeňských hostů, mohou být využity pouze na lázeňské účely, stejně jako lázeňská taxa. Disponovalo jimi tedy město, ale nemohlo je použít např. na chudé, na špitál a jiné účely, týkající se místních občanů, ale např. na stavbu kolonád, na údržbu pramenů, na vycházkové cesty apod., tedy na zařízení, která měla sloužit především lázeňským hostům.

Současně s paušalizací platů byl stanoven i příspěvek na nově zakoupené muzikálie. Ty pak již nebyly majetkem muzikantů, nýbrž obce. Dosavadní muzikálie město od muzikantů odkoupilo a peníze byly rozděleny jednotlivým hráčům; hudební ředitel dostal dva podíly. Tyto i nově zakoupené muzikálie se pak staly součástí knihovny orchestru. Labický každoročně vyhotovoval seznamy nově koupených muzikálií a tyto seznamy byly opatřeny městským razítkem a předány městskému účetnímu.

Zvažovala se též možnost zavedení intendantury, která by měla na orchestr dozor. Dle dobrozdání znalců však nebyla zavedena, neboť řízení orchestru hudebním ředitelem a vrchní dozor kolegiem městských poslanců bylo považováno za dostatečné.

Smlouva byla uzavírána s hudebním ředitelem vždy na tři roky a po třech letech byla mutatis mutandi uzavírána nová smlouva. Dle smlouvy na léta 1862 – 1864 měl orchestr i s hudebním ředitelem 29 členů. V roce 1865 Labický žádal zvýšení stavu na 44 osob, aby při rozdělených koncertech měla jedna polovina orchestru alespoň 22 členů. Tento návrh neprošel s odůvodněním, že výnos hudební taxy na to nestačí. Muzikanty přijímal a propouštěl hudební ředitel, k propuštění však byl nutný souhlas obecní správy. Smlouva zakotvila povinnost hrát denně od šesti do osmi hodin ráno u Vřídla a na Mlýnské kolonádě, dále celý orchestr hrál od 16 do 18 hodin třikrát týdně na určených místech. Byla stanovena povinnost hrát v neděli a o svátcích v kostele, na pokyn městské rady orchestr hrál při veřejných představeních, koncertech a divadelních představeních k dobročinným účelům. Hudební ředitel dbal na to, aby muzikanti měli dobré nástroje, aby se slušně chovali a chodili náležitě oblečeni. Hudební ředitel dostával plat 880 zl., muzikanti 420 z l, ale houslista, bubeník, trumpetista a dva pomocní trumpetisté jen 100 zl. Tady je zřejmě počátek pozdějšího dělení muzikantů do platových tříd. Ve smlouvě z roku 1868 se muzikanti již dělí do tří platových tříd: 23 muzikantů dostávalo 460 zl., 7 muzikantů 370 zl. a 6 muzikantů 300 zl. Dále ředitel dostával 400 zl. na pořízení nových muzikálií a na plat uniformovanému sluhovi, jehož povinností bylo především přenášení materiálu. Plat se vyplácel od května do září, tedy pouze během letní sezony. Z přebytku hudební taxy se vytvořil rezervní fond a z něho se hradily výdaje orchestru v letech, kdy výnos hudební taxy nestačil k jejich pokrytí. Kromě koncertů, k nimž orchestr zavazovala smlouva a za který dostával plat z hudební taxy, měli muzikanti právo hrát i na soukromých bálech, koncertech a při stolních hudbách a příjmy z těchto vystoupení vykázali jako vedlejší příjmy.

Vzhledem k pokročilému věku Josefa Labického bylo ve smlouvě z roku 1868 stanoveno, že v případě dlouhodobé nemoci nebo úmrtí hudebního ředitele bude orchestr řídit jeho syn August Labický. Tím si již Josef Labický připravoval půdu k předání funkce svému synu.

V roce 1866 byla vytvořena lázeňská komise, která převzala péči o prameny, o lázeňství a též o lázeňskou a hudební taxu a tím na ni přešla i správa lázeňského orchestru. Smlouvu na léta 1868 – 1870 s orchestrem již neuzavíralo město, ale lázeňská komise. Lázeňské komisi předsedal představený okresního úřadu, tedy okresní hejtman Zeileisen, dále zeměpanský lázeňský lékař, jímž byl dr. Gallus von Hochberger, a konečně starosta J. P. Knoll. Prostřednictvím předsedy komise, okresního hejtmana, se komise stala státním orgánem a lázeňství bylo podřízeno státu. Vliv města byl značně omezený, neboť starosta byl pouhým členem komise, ale rozhodující slovo měl okresní hejtman. Současně byla zrušena civilní lázeňská inspekce. Komise se scházela vždy před začátkem lázeňské sezony a pak na jejím konci, aby zhodnotila sezonu a poradila se o vhodných opatřeních k rozvoji lázeňství. Své návrhy předkládala místodržitelství ke schválení.

S tímto stavem se město nehodlalo smířit. 3. března 1868 zaslalo petici ministerstvu vnitra, v níž poukázalo na to, že stále platí stav, který má svůj původ ještě v dobách Bachova absolutismu. V lázeňském statutu, zavedeném ministrem Bachem v roce 1852, bylo stanoveno, že příjmy z lázeňské taxy, obchodní taxy, taxy podomních obchodníků a pokut za přestupky lázeňského statutu budou tvořit zvláštní lázeňský fond, který bude vyňat z pravomoci města. Město poukázalo na to, že Bachův statut byl zamýšlen jen jako provizorium. Po pádu absolutismu se poměry změnily a městská správa se stala svobodnou, tudíž i správa lázeňství by měla náležet městu. Na základě petice z 3. března pak byl 7. září 1868 pověřen radní Hugo Göttl cestou do Prahy, aby tam vedl u místodržitelství jednání. Výsledek byl příznivý: Bachův lázeňský statut byl zrušen, zrušena byla i lázeňská komise a zemským zákonem ze dne 27. října 1868 lázeňství zcela přešlo do kompetence města jako jeho přenesená působnost. Do majetku města přešly prameny, kolonády a ostatní lázeňská zařízení, dále správa lázeňské a hudební taxy a s tím i záležitosti orchestru, do nichž již stát nemohl zasahovat. Taxa mohla tak jako dosud být využita jen k hudebním a lázeňským účelům, o jejím využití město každoročně vyhotovovalo výkaz. Ke zvýšení taxy byl nutný zemský zákon. K lázeňským účelům město zřídilo lázeňskou sekci, tvořenou všemi lékaři, kteří byli členy kolegia městských poslanců a další poslanci; předsedal jí některý radní.

Okresní hejtman Zeileisen se ovšem nechtěl své pravomoci vzdát. Sdělil městské radě, že sice lázeňská komise byla zrušena, ale okresní hejtman se bude zúčastňovat všech schůzí městské rady a kolegia městských poslanců, na kterých se budou projednávat záležitosti lázeňského a hudebního fondu a bude mít právo tam přednášet připomínky. Rozpočet a účty lázeňského fondu bude obec předkládat prostřednictvím okresního hejtmanství. Jinými slovy, hejtman si vyhrazoval právo kontroly rozpočtu a účtů. Ostatní věci se prý nezměnily a to, co dříve okresní hejtman vykonával jako předseda lázeňské komise, bude nyní vykonávat jako zástupce státu. Kdyby si to představitelé města nechali líbit, pak by celá reforma byla zvrácena a lázeňství by i nadále zůstalo pod státní kontrolou. Je přirozené, že město zareagovalo novým protestem u místodržitelství a žádalo je, aby dalo okresnímu hetmanovi pokyn nezasahovat do lázeňských záležitostí poté, co tyto byly zemským zákonem z 27. října 1868 přeneseny na město.

Po skončení lázeňské sezony v roce 1868 Josef Labický 8. října napsal městské radě, že se již necítí dobře, a proto považuje za nutné rezignovat na své místo. S odvoláním na smlouvu s ním uzavřenou požádal, aby byl řízením orchestru pověřen jeho syn August.

Výňatek z textu:

Antonín Mařík: Proměny Lázeňského orchestru v období tzv. „zlatého věku“ Karlových Varů.

Celý text viz. Klasické VARY - Text