Antonín Dvořák

Mgr. Petr Pitra: Antonín Dvořák v Karlových Varech v letech 1879-1894

Úvod

Je mým milým úkolem provést vás po pomyslných stopách, které zde při svých návštěvách zanechal význačný hudební skladatel a zakladatel české národní hudby Antonín Dvořák. Z historických pramenů - knih hostí lázeňských domů, z místního tisku a z jeho korespondence lze vyčíst, že Karlovy Vary navštívil nejméně pětkrát.

Na konci 19. století prožívaly tyto lázně největší rozkvět a svůj „Zlatý věk“. Mnoho význačných osobností vyhledávalo Karlovy Vary jako místo svého léčebného pobytu a rekreace a dalo by se předpokládat, že i A. Dvořák zde bude využívat tehdy moderních léčebných metod a účinků horkých minerálních pramenů. Ale pro něho byly světové lázně místem setkávání s význačnými a vlivnými osobnosti v hudebním světě. Pro Dvořáka měl největší význam pobyt dvou pánů - berlínského hudebního nakladatele a vydavatele - Fritze Simrocka a vídeňského hudebního kritika - Dr. Eduarda Hanslicka. 

Dalším důvodem proč přijet do Karlových Varů bylo uvádění jeho skladeb Lázeňským symfonickým orchestrem a pár přátel, které ho zde vždy rádi uvítali.

1. návštěva 22.8.1879

První, kdo otevřel cestu A. Dvořákovi do Karlových Varů byl karlovarský varhaník, sbormistr, nadšený klavírista a pedagog Alois Janeček (1850-1917). Byl to člověk, který značnou měrou zasáhl do kulturního života v tomto městě. Zasloužil se o rozvoj chrámové hudby v kostele sv. Máří Magdalény. Roku 1870 založil hudební školu a mimo jiné předsedal Karlovarskému hudebnímu spolku. Za svých studií na pražské varhanické škole v letech 1878-79 se seznámil s A. Dvořákem a přivedl ho k myšlence uvádět jeho skladby právě v Karlových Varech. Sám později vypráví o oboustranných zábranách, které provázely realizaci tohoto záměru:

„Dvořák neměl důvěru k umělecké úrovni lázeňského orchestru. Jeho dirigent August Labitzký naopak k jemu neznámému skladateli“ 

Nakonec se hráz nedůvěry prolomila, došlo k dohodě a na zahajovacím koncertu letní lázeňské sezóny v Poštovním dvoře 1. 5. 1879 zazněl Dvořákův Slavnostní pochod. Bylo to devět dnů po jeho premiéře v Praze. 

Spontánního přijetí mezinárodního publika se dočkal o několik dní později Slovanský tanec č. 1, který byl na programu koncertu Vojenské kapely dělostřelců prince Jiřího Saského pod taktovkou kapelníka Karla Komzáka. Tak se Dvořákovým skladbám otevřela ve Varech náruč a ještě 30. 5. 1879 hrál lázeňský orchestr Serenádu E-dur pro smyčcové nástroje (viz. příloha č. 2). Publikum ji přijalo příznivě, ale kritika byla rozporná. Karlsbader Badeblatt dne 3. 6. (viz příloha č. 3) uvádí:

“Serenáda má krásné myšlenky, které jsou správně stylově zpracovány. Jeví se v nich určitá originální instrumentace a rytmus. Pro mladého umělce může být toto dílo vhodnou studií. Posluchači je ocenili dlouhotrvajícím potleskem “. 

Ale v témže listu (viz příloha č. 4) 29. 6. :

“Serenáda od Dvořáka: první věta – Moderato-sladká melodie ala Gounod nezajímavý doprovod nástrojů, jako bychom doprovázeli italskou operu. Druhá věta Valse ne nová a ne objevná v koncepci. Skladatel myslel na Chopinův valčík cis moll, op. 64. Ve větě nalézáme sladké blouznění našich nejlepších mužů, Heineho, Lenaua a Eichendorfa. Třetí věta Scherzo-vkusná svou formou, skromná však v myšlenkovém obsahu. Když není co říci, musí se mlčet.... Rádi mu promineme půjčení námětu z 6. a 4. symfonie Beethovena. Čtvrtá věta-Larghetto-zde nalezneme aspoň lehkou píseň beze slov. . . ne bez hudebního nervu. Pátá věta má velmi pěkný začátek má však bezvýznamná hudební témata, která jsou na skladbě nejdůležitější. Je obtížné zde mluvit o tématu. Nevíme v jakém spojení byl náš skladatel k Schumannovi, zda měl stát u jeho lože jako ošetřovatel, když onen génius propadl právě noci šílenství. . . . “

I přes tuto ostrou kritiku zařadil Labitzký (též Labický) na přání posluchačů Serenádu znovu. Repríza se konala 22. srpna 1879 a na ni A. Janeček pozval i A. Dvořáka. 

První návštěva je doložena dopisem, který píše Dvořák příteli Aloisu Göblovi do Sychrova z Mariánských Lázní 21. 8. 1879. Odsud hodlá příštího dne uskutečnit výlet do Karlových Varů se svým přítelem Josefem Srbem-Debrnovem). 

S provedením své skladby byl velmi spokojen, čímž se rozplynula poslední oblaka nedůvěry i z jeho strany. Ještě v témže roce se zařazují do orchestrálního repertoáru Slovanské tance č. 1- 4 a 2. Slovanská rapsódie g-moll, o rok později předehra k opeře „Šelma sedlák “ a v roce 1881 Česká suita a další Slovanská rapsódie. 

2. návštěva 28.5.1881

Koncem května 1881 navštívi1 Dvořák Karlovy Vary podruhé. 20.5.1881 posílá Simrock Dvořákovi dopis z Karlových Varů. 

Bcrlínský nakladatel v něm mimojiné píše: “Es väre sehr nctt, wenn Sie mal hicrhcr kämen für ein paar Tage; schreiben Sie mir‘s aber vorhcr, damit ich ein Zimmcr für Sie im Hotel reservieren kann (. . . . ) Und dann bringen Sie die Symphonie mit, vielleicht finden wir ein Klavier, wo wir‘s spielen können; und auch den Klavierauszug der oper bringen Sie mit und wir besprechen alles weitere. . . 

Ještě z Prahy 21.5.1881 Dvořák odpovídá Simrockovi:

Milý příteli Simrocku! Do Karlových Varů přijedu tedy v pondělí dopoledne, mám tam velmi dobrého přítele, který mně určitě obstará ubytování. Symfonii v každém případě vezmu s sebou, klavírní výtah opery však nemám. Partituru však rovněž nemohu přivézt neboť se právě opisuje pro ředitele Jaunera, také nemohu zdržovat opisovače. Zatím srdečně zdraví Dvořák. “ 5)

28. května jednal se Simrockem v lázeňském domě Columbus v Sadové třídě o vydání Symfonie D dur a klavírních legend. V té době pobýval ve Varech i profesor vídeňské university Dr. E. Hanslick, který o tomto historickém setkání učinil záznam:

“ Jednoho rána mne navštívili dva muži velmi dobře známí v hudebním světě, přesto mezi nimi byl rozdíl. Jeden štíhlý elegantní, ostré modré oči, po vojensku střižené krátké vlasy, hudební nakladatel Friedrich Simrock. Druhý vzezření zvláště divokého, trochu neotesaný, rozpačitý, pod nízkým čelem plály černé oči Antonín Dvořák z Prahy. Jeden z nejsilnějších talentů doby. Simrock ho pozval do Karlových Varů, aby projednali jisté obchodní záležitosti. Dvořák přinesl s sebou rukopis své Symfonie a svých Legend. Obě skladby jsme hráli čtyřručně mnohokrát za sebou a radovali jsme se z jejich svěžesti a myšlenkového bohatství. Dětsky vděčný Dvořák mi tyto Legendy věnoval. Legendy, které patří mezi nejkrásnější klavírní skladby“

3. návštěva 30.5.1882

O rok později, kdy Labický s lázeňským orchestrem nastudoval první řadu Legend, přijíždí Dvořák potřetí. Tento pobyt dokazuje dopis, který mistr píše 30. května 1882 A. Göblovi do Sychrova:

“ Jsem opět jednou v Karlových Varech i nemohu jinak, než jak obyčejně Vám nějakou tu zprávu o sobě dát. Se Simrockem bydlíme pohromadě a máme se zde “výtečně“. Přivezl jsem s sebou ouverturu “Tyla“, a ty smíšené sbory “V přírodě“, Quartett C dur. Zítra u Hanslicka budeme muzicírovat v pensionu Columbus. Ouartett se mu prý moc líbí, až na ty synkopy v Andante. Než jsem sem přišel, hráli zde Labický 1. sešit “Legend“. Dnes hrajou zase ouverturu “Šelma sedlák“. Zkrátka mnoho, mnoho zde hrají mých kompozic a líbí se. Nevím co dál. Buďte zdráv! Brzké shledání na Sychrově! Váš Dvořák. “ 7)

Tato návštěva měla podobný charakter jako minulá. Tentokrát bydlel Dvořák společně se Simrockem v hotelu “Goldenes Schild“. Ten zde pobýval od 22. května do 15. června. Je pravděpodobné, že zde došlo i k Jiným schůzkám. Nabízí se totiž setkání s norským skladatelem E. H. Griegem, který byl ve Varech přítomen se svou ženou Ninou od 26. května do 21. června. 

V dalších letech jsou programy na karlovarských pódiích obohaceny o Suitu D dur, Serenádu d moll pro dechové nástroje, předehru Můj domov a Symfonii č. 6, D-dur. O té píše Dr. Hanslick:

“. . . . . Při svých odpoledních koncertech v Poštovním dvoře odvádí orchestr koncerty vysoké úrovně. Největším vkladem j e bohatý, při tom stále obměňovaný repertoár, včetně vynikajících děl soudobých autorů. Pro nejbližší koncerty jsou hlášeny Brahmsova druhá a Dvořákova šestá symfonie, ve Vídni dosud nehraná, ale provedená v Londýně s velkým úspěchem. . . . . “ 9)

4. návštěva 4.6.1885

Následující setkání A. Dvořáka se svým nakladatelem mělo míti zvláštní význam. Točilo se kolem nové symfonie d moll, op 71. Předcházela mu ostrá a místy až ironická korespondence, neboť došlo ke konfliktu mezi uměleckým pohledem na věc jednoho a ekonomickým pohledem druhého. 25. března 1885 píše Dvořák Simrockovi:

„Pokud se symfonie týče, jest Bohu díky hotova, poprvé budu jí dávati v Londýně 22. dubna a jsem zvědav na úspěch. Nevím, co bych ještě řekl. Jen to Vás snad bude ještě zajímat, že v naší rodině jest opět o jedno opus (kluk) více! Nuže hleďte nová symfonie a kluk k tomu! Co říkáte této tvůrčí síle? “ 10)

Simrock odepřel Dvořákovi za tuto symfonii honorář a stěžoval si na špatný odbyt velkých skladeb. Přál si od něho raději nové Slovanské tance‚ u kterých si byl úspěchem jistý. Dvořák však stál na svém požadavku a takto ho odůvodňoval:

(18. 5. 1885) 1. . . . . mám od jiné firmy větší nabídku, 2. myslím, že i když tak velká díla nepřinesou očekávaný materiální úspěch, může přijíti čas, který opět vše nahradí

3. prosím, byste uvážil, že jste v mých Slovanských tancích nalezl důl, který nelze tak lehce podceňovati 4. když všechno, co jste mi v posledním dopise naznačil, se zdravým rozumem vezmeme a uvážíme, dospějeme k jednoduchému výsledku. Nepsati symfonií, velkých děl vokálních, vydati jen tu a tam snad několik písní, klavírních skladeb nebo tanců a nevím, všechno to jako umělec, který chce něco znamenati, nedovedu! Ano, vizte, milý příteli, tak na to pohlížím ze svého uměleckého stanoviska. . . . . Prosím, pomněte, že jsem chudý umělec a otec rodiny. . . . . . . . . . 11)

Přesto Simrock od své myšlenky nových Slovanských tanců neupouští a stále Dvořáka upomíná. Ten se zřejmě nechtěl zatěžovat takovouto prací před plánovanou cestou do Anglie. Navíc se mezi nimi začaly tehdy objevovat určité národnostní nesrovnalosti

Poté, co se Dvořák vrátil z této úspěšné, ale i náročné cesty začíná opravdu přemýšlet nad druhou radou “ tanců “. V klidném prostředí na Vysoké píše 26. 5. 1335 Simrockovi, který Je už od 13. 5. ubytován v karlovarském lázeňském domě “ Madrid“. 

“Do Karlových Varů sotva přijedu, čehož opravdu lituji. Byl bych Vás a pana prof. Hanslicka přece Jen rád viděl. (. . . . . ) Vaše psaní zastihlo mne teprve zde na Vysoké, kde zůstanu s rodinou celé léto a kde se zaměstnávám méně hudbou, avšak tím více svým malým hospodářstvím. Pokud se týče “Slovanských tanců “(sešit 3. )‚ mohu Vám něco podobného napsat, avšak do října nemohu se zavázati, přece však Vám chci dáti slib, že Vám je udělám tento rok nebo začátkem příštího. . . . “12)

Své rozhodnutí brzy změnil a v dopise Dr. Zubatému, který pracoval na klavírním výtahu VIl. symfonie se dovídáme:

“ Jak daleko jest se symfonií? Potřebuji nevyhnutelně klavírní výtah, neb mám jet do Karlových Var. Je tam Hanslick a Simrock, chtějí něco slyšet. . . . . A. D. “13)

Tak údajně 4. června již Antonín Dvořák spolu s Eduardem Hanslickem čtyřručně přehrávají F. Simrockovi novou Symfonii d-moll, která se nakladateli velice líbila a “obchodní věc se Simrockem přišla zde šťastně ku konci. . . . . “14)

Došlo zde už konečně ke konkrétní dohodě v otázce II. řady Slovanských tanců. Tím však příběh kolem jejich vzniku zdaleka nekončil. Simrock stále naléhal a Dvořák objasňoval a vysvětloval. Z dopisu za dne 4. 1. 1886:

“Ujednali Jsme přeci v Karlových Varech, že Vám dodám “Slovanské tance teprve v létě t. r. a nepochopuji proto, proč jste již teď tak rozhorlen (. . . . . ). Vy si představujete komponování příliš lehké, lze přece teprve tehdy začít, když cítíte nadšení. Ba, o tom je těžko mluvit můj milý příteli!“15)

Pan Simrock se dočkal konečné instrumentální úpravy 18. ledna 1887. 

Novosvětská

Ve Dvořákově životopise nyní následuje doba plná intenzivní práce, dlouhých cest do Anglie, Německa, Ruska, jejichž vyvrcholením byl tříletý pobyt v Americe. Je to také doba vrcholného uznání a poct. Do Karlových Varů deset let nezavítá a jeho vztah k tomuto místu se omezí jen na chladnoucí korespondenci s nakladatelem Simrockem. Je tady však jeho hudba, která působí tím nejúčinnějším způsobem. V repertoáru orchestru se objevují další Slovanské tance (1888), Scherzo capriccioso (1889), Symfonie F dur (1891), předehra Husitská (1892), další předehry V přírodě, Othello a konečně roku 1894 Symfonie, tehdy značená č. 5, e moll „Z Nového světa “. 

Poprvé zazněla 20. července 1894 na pravidelném pátečním odpoledním koncertu v Poštovním dvoře shodou okolností v kontinentální premiéře. Z Karlsbader Badeblatt č. 164 (viz příloha č. 5):

„ Dnešní symfonický koncert lázeňského orchestru v Poštovním dvoře, jehož zajímavý program zveřejňujeme v “Vergnügungs-Anzeiger“, přináší jako novinku pátou symfonii od Dvořáka. Tato skladba se ještě v Evropě neuváděla a náš lázeňský orchestr je prvním orchestrem, který přináší toto dílo na „ kontinent “. Americe dosáhla tato symfonie pod Dvořákovým osobním vedením senzačního úspěchu. “ 17)

Koncert se konal pod vedením stálého dirigenta orchestru Augusta Labického (*1822-+1903). (viz příloha č. 6)

K této události vyšel článek v místních novinách Karlsbader Badeblatt und Wochenblatt“ č. 166 ( viz příloha č. 7):

“ Na 12. symfonickém koncertu lázeňského orchestru v Poštovním dvoře byla provedena jako novinka Dvořákova 5. symfonie e-moll, op. 95. Slovanský mistr, který nyní působí jako pedagog za oceánem, dospěl tímto dílem k impozantnímu vrcholu svého tvůrčího úsilí. Vyzvedl národní americký moment, který naznačuje ji název, vtiskl jej do výrazu základních témat, pozvedl do sféry skutečného umění a spojil nevyčerpatelné bohatství melodií s půvabným, svou jemností na Griega upomínajícím zpracováním. Svému temperamentu, který jej v minulých dílech tu a tam strhl za hranici dobrého vkusu, uložil obezřetně míru a čtyři věty naplnil blahodárnou životní vřelostí. Mimořádně je třeba vyzvednout Largo. Sladký spodní slovanský proud, lehký a příležitostní náznak autorovy národnosti, přispívá k originalitě díla. Umělci lze ze srdce přát štěstí z úspěchů, s kterými bude symfonie jistě přijata na celém světě. Tomuto Čechu v Americe patří naše uznání! Lázeňský orchestr se zhostil těžké úlohy přesně a publikum sledovalo krásy symfonie s trvale vzrušenou pozorností. 

Program obsahoval ještě Wagnerovu Faustovskou předehru, Jadassonovu Serenádu D dur a Variace ze Schubertova kvartetu a moll “Smrt a dívka“. Brzy poté (3. srpna) byla reprizována s opětným úspěchem. 

Nad vchodem do Poštovního dvora připomíná nyní tuto událost pamětní deska V. Relicha, na které čteme:

Zde se konala 20. července 1894

evropská premiéra

Dvořákovy symfonie

Z NOVÉHO SVĚTA

pod vedením Augusta Labitzkého

za přítomnosti autora

Je třeba k tomu dodat malé vysvětlení. Nápis je poněkud chybně formulován, neboť “evropská “ premiéra se konala už o měsíc dříve, 21. června v Queen‘s Hall v Londýně. Ani Dvořákova přítomnost není přesně doložena. Německé noviny Neue Freie Presse poznamenávají po premiéře:

. . . . . “Četné mezinárodní publikum přijalo Dvořákovo dílo s neobyčejným projevem vřelosti, zvlášť Largo se líbilo a muselo se dokonce opakovat (. . . . ) 19)

O jeho přítomnosti nejsou dochovány zmínky ani v jeho korespondenci ani ve zprávách z novin či v knihách lázeňských hostů. Někteří regionální badatelé jsou o ní přesvědčeni a dokládají ji zatím jen výpovědí někdejšího člena Karlovarského lázeňského orchestru. 20) 

Je však zřejmé, že i tuto sezónu se měl do K. Varů podívat, protože v Simrockově dopise z 3. 6. 1994 nakladatel lituje, že ho Dvořák nenavštívil v Karlových Varech. Z Vysoké, kam odjel po návratu z Ameriky 4. 6. 1994, píše Dvořák Simrockovi do Berlína:

Milý příteli Simrocku! Po tak dlouhé cestě se všemi svými dětmi jsem nemohl přijet do Karlových Varů, čehož velmi lituji; snad Vás během léta uvidím. . . “21)

Proti jeho přítomnosti svědčí též korespondence. Sice přímo z 20. 7. 1994 není znám žádný dopis, ale 19. 7. píše opět z Vysoké příteli Göblovi do Sychrova a Hanuši Wihanovi do Brandýsa nad Orlicí. Podle dat dopisů zůstává ve svém letním sídle minimálně do 5. 9. 1994. 

Není to tak podstatný problém a v ničem neubírá dopadu skladatelova díla v Karlových Varech. Úspěšné provedení své skladby si A. Dvořák vychutnal na prknech Národního divadla 13. října 1994 za nekonečných ovací nadšeného obecenstva. 22)

5. návštěva 18.5.1895

Poslední doložená návštěva A. Dvořáka v Karlových Varech se úzce týkala nového díla -violoncellového koncertu h moll. Šel-li někdo posledního květnového dne roku 1895 po Zámeckém vrchu, mohl tady poprvé zaslechnout tóny tohoto slavného díla. Tehdy A. Dvořák přijel, aby opět jednal s F. Simrockem, se kterým se usmířil již v létě roku 1893, a aby mu společně s Hanušem Wihanem přehrál tuto skladbu. Svědčí o tom Dvořákův záznam do památníku paní M. Fleischingerové, jedné ze zakladatelek Českého spolku pro komorní hudbu v Praze. Ta o svém setkání vypráví:

“Vyjeli jsme společně z Prahy-já se svou matkou, která tam bývala na léčení a Dvořák, který tam jel za svým berlínským nakladatelem Simrockem, aby mu s Wihanem zahrál svůj nádherný cellový koncert, krátce před tím dokončený. Již druhý den po příjezdu jsme se sešli ve starém domě u pana muzikdirektora Janečka k prvnímu provedeni koncertu, při němž Wihana na klavír doprovázel sám Dvořák. Malou společnost posluchačů tvořili vedle domácího pána nakladatel Simrock s paní, vídeňský kritik Eduard Hanslick s chotí, moje matka a já. Při hře byly časté přestávky, ale i tak působilo ovzduší na všechny úchvatně. Dvořák byl stále vážný, přímo starostlivý, Wihana však neopouštěla jeho obvyklá veselá letora. Po přehrávce zazpívala ještě paní Hanslicková několik českých písní. 

K dalšímu setkání došlo u oběda a večeře v bývalém hotelu “Zum goldenen Schild“. Na promenádě bylo pak vidět Dvořáka zavěšeného do Simrocka a vážně s ním rozprávějícího. Dohoda nezdála se vždy lehká - Simrock, štíhlý, elegantně vyhlížející pán s dlouhým bílým vousem, měl své zásady, na nichž rád setrval. Ale k posledu se přece jen sešli k plné Dvořákově spokojenosti. Na odpoledne byl pak projektován výlet. Jelo se ve dvou velkých “landaurech“ za krásné pohody ve svěží přírodě a při dobré náladě celé společnosti. Však mi z toho zůstala upomínka v motivu z cellového koncertu kterou mi Dvořák zapsal do památníku s datem 18. -31. 5. 1895“

Dohoda s panem Simrockem byla zřejmě více než úspěšná, neboť později dílo odkoupil ještě společně s Te Deum za 6. 000 Mk a o rok později vyšlo v partituře, hlasech i klavírní úpravě. 

Na koncertu začal pracovat 8. listopadu 1894 ještě v době amerického pobytu a dokončil jej až po návratu z Ameriky začátkem června 1895 pod dojmem smrti své švagrové Josefíny Kounicové-Čermákové (+ 27. 5. 1895). Na tomto vlastním definitivním závěru si mnoho zak1ádal. Dostává se proto do konfliktu s Wihanem (dílo mu bylo dedikováno), který se při vlastním studiu rozhodl provést nějaké úpravy. S mistrovým zásadním nesouhlasem se setkala zvláště úprava závěru poslední věty, pro který zkomponoval violoncellovou kadenci méně závažného hudebního obsahu. K podobnému setkání jako v Karlových Varech do koncem září 1895 u Hlávků na zámku v Lužanech u Přeštic, kde vyvrcholila jejich neshoda a 3. října píše Dvořák Simrockovi:

„. . . . . . . . . . V některých místech s přítelem Wihanem nesouhlasím. Mnohé pasáže se mi nelíbí a musím na tom státi, aby mé dílo bylo tak vytištěno, jak jsem napsal. Ona místa mohou býti tištěno ve dvou systémech, lehčím a těžším. Vůbec dílo to dám Vám jen tehdy, když se mi zaručíte, že nikdo, také vážený můj přítel Wihan, neučiní žádných změn bez mého vědomí a svolení-tedy také žádné kadence, kterou Wihan provedl v poslední větě-vůbec musí to býti v podobě, jak jsem to cítil a myslil. Kadence v poslední větě není v partituře ani v klavírním výtahu, řekl jsem Wihanovi, když mi ji ukázal, že je nemožno skladbu tak příštipkovati (einzuflicken). Finále končí znenáhla diminuendo-jako dech-s reminiscencemi z 1. a 2. věty. Sólo vyzní a k pp, pak náběh-a poslední takt převezme orchestr a bouřlivě skončí, To byla má myšlenka, a od té nemohu upustiti. . . . !“

Možná kvůli tornu nedorozuměni a možná s rostoucí Wihanovou nervozitou při sólovém hraní a také vlivem jeho přílišné zaměstnanosti v Českém kvartetu se prvního veřejného provedení chopil anglický violoncellista, žák Alfréda Piattiho v Londýně a Julia Klengela v Lipsku, Leo Stern. Bylo to při Dvořákově zájezdu do Anglie na koncertě v Londýně 19. března 1896. 

Karlovarské publikum tleskalo poprvé tomuto koncertu v roce 1905 v podáni italské sólistky G. Suggiové. Brzy poté se stal jedním z nejvyhledávanějších a nejčastěji hraných koncertů po dalších městech i v Karlových Varech - Pablo Casals (1911), Enrico Mainardi (1922) Ludwig Hoelscher (1930,1939).

Karlovy Vary, dne 1.10.2006