KlasickéVARY

V roce 1819 naslouchá v lázeňském městě devítiletý Robert Šchumann hře klavíristy Ignáce Moschelese a svůj dětský dojem si uchovává po celý život. V roce 1828 se v Karlových Varech léčí a koncertuje Nicolo Paganini a pravidelně sem zajíždí (od 1826) Václav Jan Tomášek. Rok 1835 je na hudební události zvlášť bohatý: Fryderyk Chopin se tu naposledy setkává se svými rodiči, Richard Wagner, který později navštíví Karlovy Vary ještě několikrát, tu hledá pěvce pro svoji operní společnost a Josef Labický zakládá Karlovarský lázeňský orchestr, zaujímající v hudebním dění města dominantní postavení a působící do dnešních dnů. V roce 1844 umírá v Karlových Varech Mozartův syn Franz Xaver, pohřbený pod jménem svého slavného otce na Ondřejském hřbitově. O devět let později lze potkat na kolonádách Ference Liszta a v osmdesátých letech opakovaně Edwarda Griega a Johanese Brahmse, spokojeného i s hrou orchestru. V srpnu roku 1895 tu krátce pobýval Zdeněk Fibich s milovanou Anežkou Schulzovou a své dojmy vyjádřil v klavírní Noveletě. Mimořádný význam pro Karlovy Vary měly návštěvy Antonína Dvořáka v letech 1879, 81, 82, 85 a 95. Setkával se tu s nakladatelem Simrockem, kritikem dr. Hanslickem a dirigentem Augustem Labickým, který se stal horlivým interpretem skladatelova díla. Kontinentální premiera symfonie „Z Nového světa“ 20.7.1894 se stala základním kamenem dvořákovské tradice trvající v podobě festivalu Dvořákův karlovarský podzim od roku 1959 a Mezinárodní pěvecké soutěže A.Dvořáka od roku 1966 do dnešních dnů. Dvořákovo jméno nese sál v Lázních III, ZUŠ ve Šmeralově ulici i park, v jehož středu byl v roce 1974 odhalen umělcův pomník od karlovarského akademického sochaře Karla Kuneše.

Další osobnosti světa hudby objevujeme v předválečných programech orchestru. Jmenujme namátkou legendárního violoncellistu Pablo Casalse jako sólistu Dvořákova koncertu pod taktovkou Roberta Manzeta či Richarda Strausse, dirigujícího své vlastní skladby v roce 1926. Také v poválečné době se umělecky náročný hudební život soustřeďoval v okruhu orchestru od roku 1945 českého. Mezi jeho dirigenty čteme jména Václava Neumanna (1951-1954), Radomila Elišky (1970-1989), Douglase Bostocka (1991-1998) či Jiřího Stárka (2003-2010). S orchestrem spoluúčinkovali všichni významní čeští instrumentalisté (namátkou Josef Suk, Václav Hudeček, Ivan Moravec), pěvci (Eduard Haken, Marta Krásová, Eva Urbanová) či pěvecké sbory z amerických univerzit stejně jako Pražský filharmonický sbor. Pozvání orchestru přijali v době svého léčení ruští hudebníci světové pověsti. Skladatel Aram Chačaturjan (1955), violoncellista Mstislav Rostropovič (1958), houslista Igor Oistrach a klavírista Emil Gilels (oba 1961). Karlovarský symfonický orchestr ovšem není jediným garantem vážné hudby v lázeňském městě. Od roku 1960 tu působí Karlovarský pěvecký sbor, založený 1960 a tři desítiletí vedený dirigentem Josefem Herclem. Mezinárodní uznání získal Karlovarský dívčí sbor vedený od roku 1966 Jiřím Štruncem. V lapidárním přehledu nelze pominout činnost Mezinárodního pěveckého centra A. Dvořáka, pečujícího s ředitelem Aloisem Ježkem o rozvoj již zmíněné pěvecké soutěže i o uplatnění jejich laureátů v operním studiu. Hudba není jen záležitostí minulosti a tradic. O její dobrou pověst se přičiňují i karlovarští rodáci, jejíchž působení přesáhlo hranice regionů i České republiky. Uveďme na závěr tři jména: klarinetistky Ludmily Peterkové, houslisty Vítězslava Černocha a dirigenta Jiřího Štrunce.

Červen 2005

Doplňující texty

PhDr. Antonín Mařík: Z karlovarského hudebního života druhé poloviny 19. století.

K napsání tohoto textu mne vedla snaha o připomenutí některých ve své době známých, ale dnes již zapomenutých karlovarských hudebních skladatelů.

Prvním z nich byl Friedrich Knoll, syn karlovarského starosty Johana Petera Knolla (1) Narodil se v Karlových Varech 13. prosince 1825 v rodině obchodníka. Se svým otcem sváděl tuhé diskuze, neboť tento z něj chtěl mít obchodníka, jako byl on sám, zatímco Friedricha od dětství vábila hudba. Ta sice přitahovala i jeho otce (Karlovarský mužský pěvecký spolek jej později pro zásluhy o tento spolek jmenoval čestným členem), avšak hudbu pěstoval jen jako svého koníčka. Friedrich Knoll se přání otce musel podřídit, hudby se ale nevzdal. Naučil se hrát na klavír a v osmnácti letech poprvé vystoupil veřejně na koncertu ve Vřídelní hale 30. října 1842 ve prospěch stavby pomníku Davida Bechera. Když téhož roku vznikl z iniciativy dr. Rudolfa Mannla Karlovarský hudební spolek (Karlsbader Musikverein), stal se jeho aktivním členem. 13. března 1859 spolu s ředitelem živnostenské školy Maxem Rudolfem vyzval mládence, aby utvořili stolní společnost – Liedertafel. Ta vznikla v hostinci „Zum Haberer“ 14. března 1859 a měla 28 členů. Dala si název „Männerchor des Karlsbader Musikvereines“ – měla to být součást již existujícího Hudebního spolku, a proto nepotřebovala úřední schválení. Friedrich Knoll se stal vedoucím sboru. První jeho prací bylo nastudování mše od Hassingera, která byla provedena s úspěchem 10. dubna 1859. Začal též skládat – vyznačoval se důkladností, vše chtěl mít propracováno a nerad dával díla veřejnosti. První píseň složil roku 1861 a jmenovala se Der Frühling (Jaro). Jeho dílo bylo velmi všestranné a skládal též pro kostel. V karlovarském kostele byly často od něho prováděny tři mše, Ave maris stella pro alt, mužský sbor a orchestr, pastorální graduále (2) Viderunt omnes i další skladby.Roku 1861 byl založen Mužský pěvecký spolek (Karlsbader Männergesangverein) a Knoll byl zvolen jeho předsedou, který měl nárok na titul ředitel. Postupně přibývalo dalších Knollových skladeb. V roce 1876 složil předehru k velké opeře Kirmeß,(Posvícení). Předehru často hrál s úspěchem Lázeňský orchestr, ovšem o opeře samotné není nic známo. Tiskem totiž vyšlo jen málo jeho skladeb a rukopisy po jeho smrti zdědili příbuzní, neznalí jejich ceny, kteří je používali jako papír pro různé poznámky. Mnohostrannost Fritze Knolla dokazuje, že skládal i díla pro jevištní provedení – opera Liebe am See (Láska na jezeře) byla provedena v olomouckém a karlovarském divadle a opereta Fräulein Frau (Slečna paní) byla rovněž hrána v divadle. Knoll zemřel 25. května 1894 ve věku 69 let.

Pilným skladatelem byl Carl Stark, regenschori chrámu sv. Maří Magdaleny v letech 1848 – 1866. Z jeho četných děl se v karlovarském kostele hrálo Ave Maria pro soprán, Ave Maria pro soprán a lesní roh, O Maria virgo v F-Dur pro soprán, graduále Delixit, ofertorium Filae regnum, Benedictus a Sei gegrüßt (Zdráva buď) pro soprán a varhany. Také jeho nástupce ve funkci sbormistra Proksch se pokoušel skládat, byť po něm mnoho skladeb nezůstalo. Hudební archiv děkanského sboru obohatil o dvě skladby, a sice oVater unser (Otče náš) pro tenor a smíšený sbor a o sborovou skladbu Wer wird aufsteigen (Kdo povstane).

Dalším karlovarským skladatelem byl kapelník městských střelců Franz Stark. (3) Jako kapelník městských střelců skládal především pro vojenské a střelecké kapely, složil však také Ave Maria, které jeho vnučka Marianne často zpívala v karlovarském kostele. Narodil se 30. srpna 1814. Když v roce 1844 Josef Labický rezignoval na místo kapelníka městských střelců, zvolili si muzikanti za jeho nástupce Franze Starka. Stark jako většina členů kapely byl současně od roku 1842 členem Lázeňského orchestru, v němž hrál na kontrabas. Kromě kontrabasu ovládal i hru na varhany. housle, kytaru, flétnu a pikolu. Od roku 1846 měla střelecká kapela 23 členů a v tomto počtu se již odvážila i koncertní hudby. Když pak v roce 1860 proběhla reorganizace dle vzoru rakouských vojenských kapel, mohla zahrát i velká díla. Stark sám složil pro střeleckou kapelu celou řadu pochodů, polek, valčíků a dalších skladeb. Zemřel 2. června 1903.

K učitelskému stavu náležel Wenzl Rank. (4) Jeho působení bylo dlouhá léta spojeno s karlovarskou 1. obecnou školou a též s Karlovarským hudebním spolkem a Karlovarským mužským pěveckým spolkem. Pro kostel napsal jednu mši, jedno ofertorium a Ave Maria. Ve své době byly tyto skladby v Karlových Varech často hrávány.

Wenzl Rank se narodil v Pastuchovicích v bývalém Žateckém kraji. Později jeho otec ve službách hraběte Černína přesídlil do Albeřic u Petrohradu a pak do Petrohradu samotného. V osmi letech se syn Wenzl učil zpěvu, znát noty a hrát na flétnu. Snem jeho matky bylo, aby se stal knězem, on by raději volil konzervatoř, ale nedostatek finančních prostředků jej donutil věnovat se učitelskému stavu a v něm dále rozvíjet své hudební nadání. Naučil se hře na klavír, varhany a housle, pokoušel se o komponování. Když mu bylo patnáct let, studoval v Litoměřicích na nižší reálce a pak na učitelském ústavu. Tam ho učil Dionysius Manzer, dědeček Roberta Manzera. Wenzl Rank byl vynikajícím žákem. Na podzim 1851 se stal podučitelem v Krásné Lípě. Ve třídě měl 156 žáků, které učil on a současně ještě druhý učitel – oba v jediné místnosti. Moc se mu tam nelíbilo a po půl roce se ucházel o místo ve Varnsdorfu. Zemský školní inspektor však rozhodl jinak – 9. 10. 1852 musel nastoupit v nově otevřené hlavní škole v Karlových Varech jako provizorní a později definitivní podučitel. Zde získal mnohé možnosti uplatnit hudební talent. Postupně se stal učitelem třetí kategorie, pak druhé, od roku 1882 provizorním řídícím učitelem obecné školy v dolní části města. V roce 1888 došlo k oddělení 1. obecné školy a měšťanské školy a Rank se stal řídícím 1. obecné školy a tím zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1895. Ve škole byl nejen učitelem, ale i dobrým přítelem svých žáků. Zemřel 5. 7. 1903. Byl také zástupcem sbormistra Karlovarského hudebního spolku a též Karlovarského mužského pěveckého spolku (prvním sbormistrem byl Friedrich Knoll). Rank složil na šedesát skladeb pro klavír, četné písně, 28 sborových skladeb, 16 partitur pro velký orchestr, 18 pro dechový orchestr, velmi ceněné byly jeho písně pro děti.

Známým skladatelem byl také evangelický pastor Camillo Feller, který řídil karlovarskou evangelickou obec celé půlstoletí. Pocházel z Drážďan, kde se narodil 26. května 1862 v rodině řídícího učitele ústavu hluchoněmých. Oženil se, dvě dcery se mu narodily v jeho prvním působišti v Langenbachu ve Foitlandsku, druhé dvě děti již v Karlových Varech, kde působil od března 1893. Od roku 1899 byl konseniorem pro západní Čechy (což by se dalo přirovnat k funkci světícího biskupa v katolické církvi), od roku 1901 členem generálního synodu. Poté byl seniorát rozpuštěn a Feller se stal zástupcem superintendenta.

První, ještě nedokonalé skladby, složil v době studií, avšak záhy se vypracoval na výborného skladatele a do Karlových Varů přišel již jako známá osobnost. Již při svém nastoupení se karlovarskému publiku představil i jako hudebník, když si sám oddirigoval předehru ke své opeře David. Za svého dlouholetého působení v Karlových Varech složil množství dalších děl. Jejich úplný soupis až do roku 1932 podává známý karlovarský hudební teoretik Moritz Kaufmann v Deutsche Tageszeitung 15. května 1932. Za všechny uveďme alespoň tři zpěvy Indické balady, Píseň Odysea, Zpěv divoženky, Dechový kvartet F dur, melodram Dcera Inky a Slavnostní píseň Gustava Adolfa pro smíšený sbor. Karlovarské divadlo provedlo jeho operu Mateřská láska. Sestavil zpěvník evangelických písní, který pod názvem Deutsches Evangelische Gemeindegesangbuch für Deutsch-Böhmen byl vydán roku 1920 v Lipsku a v roce 1930 i v Karlových Varech. Psal rovněž hudební teoretická díla, zejména o církevní hudbě. Ostatně, lázeňské město mu poskytlo dostatek příležitosti uplatnit se i v této oblasti. Camillo Feller zemřel v roce 1942.

(Upravený text referátu, předneseného 24. 11. 2013 na 23. Historickém semináři Karla Nejdla, konaném ve společenském sále Alžbětiných lázní v Karlových Varech)

(1)  DTZ 70, 1929, Num. 252 (3. 11.), s. 17–18.

(2)  Graduál nebo graduále je zpěv nahrazující žalm po prvním čtení při mši sv., ofertorium je zpěv při obětním průvodu

(3)  Kaufmann, Moritz. Karlsbader Musikerporträts. Der Karlsbader Schützenkapellmeister Franz Stark. DTZ 73, 1932, Num. 170 (24. 7.), s. 2–3. KBB 43, 1903, Num. 124 (3. 6.), s. 3.

(4)  Zur 100. Wiederkehr von Oberlehrer Wenzl Ranks Geburtstag. DTZ 73, 1932, Num. 23 (28. 1.), s. 2–3. Kaufmann, Moritz. Wenzel Rank. Zu seinem 100. Geburtstage am 28. Jänner 1932. DTZ 73, 1932, Num. 1 (1. 1.), s. 2–3.

PhDr. Antonín Mařík: Proměny Lázeňského orchestru v období tzv. „zlatého věku“ Karlových Varů.

První léta orchestru

Velkolepý rozvoj, jímž procházely Karlovy Vary v druhé polovině 19. století a který vrcholil na přelomu století, se nutně musel projevit i v hudebním životě. Lázeňský orchestr nemohl zůstat v té podobě, v jaké jej roku 1835 založil Josef Labický. I v něm muselo dojít ke změnám. Tomu musela odpovídat i organizace orchestru. (1)

V roce 1806 muzikanti z okolí Karlových Varů vytvořili kapelu (Badekapelle), která hrála u pramenů. Hudebníci se shromaždovali jen příležitostně, jinak hráli samostatně na různých místech. Trvalou kapelu vytvořil roku 1820 učitel hudby a výrobce hudebních nástrojů Johann Schmidt z Pily. V následujícím roce získal od zemského prezidia povolení vybírat od lázeňských hostů dobrovolné příspěvky, a tak si muzikanti na sebe vydělávali. (2) Tyto příspěvky byly zapisovány do tzv. subskripční knihy. Když se Schmidt pro nemoc musel vzdát místa hudebního ředitele, město je 17. dubna 1835 předalo dosavadnímu prvnímu houslistovi Josefu Labickému (Labitzky). Dne 23. května 1835 byla posléze uzavřena smlouva mezi ním a městem. (3) Tato smlouva měla pouze šest paragrafů a je to v podstatě zakládací listina orchestru. V dalších letech byla postupně upravována a zpřesňována. Kapela měla tehdy 17 členů a ředitele. Labický ji přetvořil v lázeňský orchestr, jehož posláním bylo hrát u pramenů při pití léčivé vody, a tak se svým způsobem podílet po duchovní stránce na léčení lázeňských hostů, neboť i psychická pohoda má vliv na lázeňskou léčbu. Proto se nazýval Brunnenorchester. Toto poslání jej předurčovalo k tomu, aby hrál lehčí zábavnou hudbu. Nicméně už Josef Labický hrál občas i náročnější symfonická díla. Poprvé se tak stalo v roce 1846 v Poštovním dvoře.

Orchestr byl ještě soukromý, město jej neřídilo. Ustanovování muzikantů a dirigenta bylo z velké části soukromou záležitostí, členy orchestru přijímal a propouštěl hudební ředitel. Městská rada ještě neměla právo mu do toho zasahovat. Orchestr se sám musel postarat o svůj plat. Peníze od posluchačů vybíral hudební ředitel, který je každou neděli rozděloval muzikantům. Nebyl tedy stanoven pevný plat a ani být nemohl, protože výše příjmů závisela na dobrovolných příspěvcích od lázeňských hostů. Hudební ředitel měl právo na dva podíly. Notový materiál si museli zajistit hudebníci sami, proto byl jejich společným majetkem. Hudební nástroje si rovněž muzikanti kupovali sami. Jen z malé části muzikanti pocházeli z Karlových Varů. Z roku 1854 je dochován seznam muzikantů, kteří přispěli na národní půjčku. Bylo jich osmnáct, tj. asi dvě třetiny orchestru. Z těchto osmnácti byli jen čtyři z Karlových Varů, ostatní byli z Krásného Údolí, Útviny, Stanovic, Pily, Pramenů, Bečova nad Teplou, Přílez u Toužimi, Bražce a jeden byl až z Aše. Okolí Bečova a Toužimi tehdy bylo oblastí, z níž pocházelo mnoho dobrých muzikantů. Na jiném seznamu z roku 1862 se vyskytuje jeden hudebník z Olomouce, to však byla zřejmě jen výjimka. (4)

Orchestr hrál u Vřídla a u Nového pramene. Z toho důvodu se dělil na dvě poloviny. U Vřídla hrály dva klarinety, dva hoboje, dva fagoty a dva rohy, u Nového pramene převládaly smyčcové nástroje: dvoje housle, dvě violy, violoncello, flétna, klarinet a dva rohy.

V roce 1854 nejvyšší policejní úřad vznesl dotaz, zda by bylo možno zrušit dobrovolné příspěvky. (5) Na základě odpovědi městského úřadu pak byla zavedena pevná hudební taxa, která byla vybírána od lázeňských hostů současně s lázeňskou taxou a z níž byl orchestr placen. Její vybírání mělo na starosti město. Lázeňská taxa činila 5 zl, z toho 1 zl. byla hudební taxa. (6) Subskripční knihy byly zrušeny, místo nich se zapisovalo na přihlašovacích lístcích lázeňských hostů, kolik bylo zaplaceno za lázeňskou a hudební taxu. Toto opatření bylo zavedeno provizorně na dva roky, a protože se osvědčilo, stalo se trvalým. Tím, že město přebíralo na sebe placení orchestru z hudební taxy, získávalo větší vliv na řízení orchestru.

Hudební taxu platili návštěvníci v období lázeňské sezony, tj. od 1. května do 15. září, kteří se tu zdrželi aspoň osm dní. Teprve později bylo zavedeno její vybírání i v zimním období, ovšem v poloviční míře. Hudební taxu platila celá partaj, kterou tvořil lázeňský host, jeho rodinní příslušníci a služebnictvo. Nevybírala se tedy od každé osoby. Osoby, osvobozené od lázeňské taxy, byly osvobozeny i od hudební taxy. Vojenští důstojníci, nižší státní úředníci a lékaři platili jen hudební taxu. Hudební taxa se vybírala současně s lázeňskou taxou, předávala se městskému důchodnímu úřadu, který vedl její účty a na konci každého měsíce předal peníze hudebnímu řediteli. Ten je pak rozdělil mezi muzikanty. Orchestr byl tedy zbaven nedůstojného vybírání peněz od lázeňských hostů. Ještě však nedostával pevný plat, neboť výše platu závisela na výši vybraného poplatku a ten na množství lázeňských hostů. V letech prosperity měl tedy orchestr příjmy větší, ve válečných letech 1858 – 1859 počet návštěvníků města klesl a tím klesly příjmy orchestru.

Protože lázeňští hosté přijížděli během lázeňské sezony, musel si orchestr v zimě hledat jinou obživu. Proto podnikal zájezdy po Čechách a sklízel úspěchy i v cizině (v Německu, Polsku, v zimě 1838/1839 v Petrohradě, v roce 1852 v Londýně).

Ve Františkových Lázních i v Teplicích orchestr bral pevně stanovený plat. Po vzoru Františkových Lázní byla v Karlových Varech na základě místodržitelského výnosu z 5. března 1862 provedena tzv. paušalizace, tj. stanovení pevných příspěvků na orchestr. Na jejím základě bylo ve smlouvě s orchestrem, uzavřené roku 1862 na období 1862 – 1864 zakotveno, že platy budou odváděny v pevně stanovené výši nezávisle na tom, kolik se vybere od lázeňských hostů. Tím nastala otázka, co bude s penězi, které zbudou z hudební taxy po vyplacení muzikantů. Město si je chtělo ponechat, místodržitelství však rozhodlo, že s ohledem na to, že peníze byly vybrány od lázeňských hostů, mohou být využity pouze na lázeňské účely, stejně jako lázeňská taxa. Disponovalo jimi tedy město, ale nemohlo je použít např. na chudé, na špitál a jiné účely, týkající se místních občanů, ale např. na stavbu kolonád, na údržbu pramenů, na vycházkové cesty apod., tedy na zařízení, která měla sloužit především lázeňským hostům.

Současně s paušalizací platů byl stanoven i příspěvek na nově zakoupené muzikálie. Ty pak již nebyly majetkem muzikantů, nýbrž obce. Dosavadní muzikálie město od muzikantů odkoupilo a peníze byly rozděleny jednotlivým hráčům; hudební ředitel dostal dva podíly. Tyto i nově zakoupené muzikálie se pak staly součástí knihovny orchestru. (7) Labický každoročně vyhotovoval seznamy nově koupených muzikálií a tyto seznamy byly opatřeny městským razítkem a předány městskému účetnímu. (8)

Zvažovala se též možnost zavedení intendantury, která by měla na orchestr dozor. Dle dobrozdání znalců však nebyla zavedena, neboť řízení orchestru hudebním ředitelem a vrchní dozor kolegiem městských poslanců bylo považováno za dostatečné.

Smlouva byla uzavírána s hudebním ředitelem vždy na tři roky a po třech letech byla mutatis mutandi uzavírána nová smlouva. Dle smlouvy na léta 1862 – 1864 měl orchestr i s hudebním ředitelem 29 členů. V roce 1865 Labický žádal zvýšení stavu na 44 osob, aby při rozdělených koncertech měla jedna polovina orchestru alespoň 22 členů. Tento návrh neprošel s odůvodněním, že výnos hudební taxy na to nestačí. Muzikanty přijímal a propouštěl hudební ředitel, k propuštění však byl nutný souhlas obecní správy. Smlouva zakotvila povinnost hrát denně od šesti do osmi hodin ráno u Vřídla a na Mlýnské kolonádě, dále celý orchestr hrál od 16 do 18 hodin třikrát týdně na určených místech. Byla stanovena povinnost hrát v neděli a o svátcích v kostele, na pokyn městské rady orchestr hrál při veřejných představeních, koncertech a divadelních představeních k dobročinným účelům. Hudební ředitel dbal na to, aby muzikanti měli dobré nástroje, aby se slušně chovali a chodili náležitě oblečeni. Hudební ředitel dostával plat 880 zl., muzikanti 420 z l, ale houslista, bubeník, trumpetista a dva pomocní trumpetisté jen 100 zl. Tady je zřejmě počátek pozdějšího dělení muzikantů do platových tříd. Ve smlouvě z roku 1868 se muzikanti již dělí do tří platových tříd: 23 muzikantů dostávalo 460 zl., 7 muzikantů 370 zl. a 6 muzikantů 300 zl. Dále ředitel dostával 400 zl. na pořízení nových muzikálií a na plat uniformovanému sluhovi, jehož povinností bylo především přenášení materiálu. Plat se vyplácel od května do září, tedy pouze během letní sezony. Z přebytku hudební taxy se vytvořil rezervní fond a z něho se hradily výdaje orchestru v letech, kdy výnos hudební taxy nestačil k jejich pokrytí. Kromě koncertů, k nimž orchestr zavazovala smlouva a za který dostával plat z hudební taxy, měli muzikanti právo hrát i na soukromých bálech, koncertech a při stolních hudbách a příjmy z těchto vystoupení vykázali jako vedlejší příjmy.

Vzhledem k pokročilému věku Josefa Labického bylo ve smlouvě z roku 1868 stanoveno, že v případě dlouhodobé nemoci nebo úmrtí hudebního ředitele bude orchestr řídit jeho syn August Labický. Tím si již Josef Labický připravoval půdu k předání funkce svému synu.

V roce 1866 byla vytvořena lázeňská komise, která převzala péči o prameny, o lázeňství a též o lázeňskou a hudební taxu a tím na ni přešla i správa lázeňského orchestru. Smlouvu na léta 1868 – 1870 s orchestrem již neuzavíralo město, ale lázeňská komise. Lázeňské komisi předsedal představený okresního úřadu, tedy okresní hejtman Zeileisen, dále zeměpanský lázeňský lékař, jímž byl dr. Gallus von Hochberger, a konečně starosta J. P. Knoll. Prostřednictvím předsedy komise, okresního hejtmana, se komise stala státním orgánem a lázeňství bylo podřízeno státu. Vliv města byl značně omezený, neboť starosta byl pouhým členem komise, ale rozhodující slovo měl okresní hejtman. Současně byla zrušena civilní lázeňská inspekce. Komise se scházela vždy před začátkem lázeňské sezony a pak na jejím konci, aby zhodnotila sezonu a poradila se o vhodných opatřeních k rozvoji lázeňství. Své návrhy předkládala místodržitelství ke schválení.

S tímto stavem se město nehodlalo smířit. 3. března 1868 zaslalo petici ministerstvu vnitra, v níž poukázalo na to, že stále platí stav, který má svůj původ ještě v dobách Bachova absolutismu. V lázeňském statutu, zavedeném ministrem Bachem v roce 1852, bylo stanoveno, že příjmy z lázeňské taxy, obchodní taxy, taxy podomních obchodníků a pokut za přestupky lázeňského statutu budou tvořit zvláštní lázeňský fond, který bude vyňat z pravomoci města. Město poukázalo na to, že Bachův statut byl zamýšlen jen jako provizorium. Po pádu absolutismu se poměry změnily a městská správa se stala svobodnou, tudíž i správa lázeňství by měla náležet městu. Na základě petice z 3. března pak byl 7. září 1868 pověřen radní Hugo Göttl cestou do Prahy, aby tam vedl u místodržitelství jednání. Výsledek byl příznivý: Bachův lázeňský statut byl zrušen, zrušena byla i lázeňská komise a zemským zákonem ze dne 27. října 1868 lázeňství zcela přešlo do kompetence města jako jeho přenesená působnost. Do majetku města přešly prameny, kolonády a ostatní lázeňská zařízení, dále správa lázeňské a hudební taxy a s tím i záležitosti orchestru, do nichž již stát nemohl zasahovat. Taxa mohla tak jako dosud být využita jen k hudebním a lázeňským účelům, o jejím využití město každoročně vyhotovovalo výkaz. Ke zvýšení taxy byl nutný zemský zákon. K lázeňským účelům město zřídilo lázeňskou sekci, tvořenou všemi lékaři, kteří byli členy kolegia městských poslanců a další poslanci; předsedal jí některý radní.

Okresní hejtman Zeileisen se ovšem nechtěl své pravomoci vzdát. Sdělil městské radě, že sice lázeňská komise byla zrušena, ale okresní hejtman se bude zúčastňovat všech schůzí městské rady a kolegia městských poslanců, na kterých se budou projednávat záležitosti lázeňského a hudebního fondu a bude mít právo tam přednášet připomínky. Rozpočet a účty lázeňského fondu bude obec předkládat prostřednictvím okresního hejtmanství. Jinými slovy, hejtman si vyhrazoval právo kontroly rozpočtu a účtů. Ostatní věci se prý nezměnily a to, co dříve okresní hejtman vykonával jako předseda lázeňské komise, bude nyní vykonávat jako zástupce státu. Kdyby si to představitelé města nechali líbit, pak by celá reforma byla zvrácena a lázeňství by i nadále zůstalo pod státní kontrolou. Je přirozené, že město zareagovalo novým protestem u místodržitelství a žádalo je, aby dalo okresnímu hetmanovi pokyn nezasahovat do lázeňských záležitostí poté, co tyto byly zemským zákonem z 27. října 1868 přeneseny na město.

Orchestr pod vedením Augusta Labického

Po skončení lázeňské sezony v roce 1868 Josef Labický 8. října napsal městské radě, že se již necítí dobře, a proto považuje za nutné rezignovat na své místo. (9) S odvoláním na smlouvu s ním uzavřenou požádal, aby byl řízením orchestru pověřen jeho syn August. Žádost byla adresována městské radě, avšak vyjádřili se k ní členové ještě existující lázeňské komise (zákon o jejím zrušení vyšel až o tři týdny později). Okresní hejtman Zeileisen a lázeňský lékař Hochberger souhlasili, starosta Knoll sice nesouhlasil, podřídil se však většině, takže předání funkce bylo jednohlasně odsouhlaseno. 18 ledna 1869 August Labický napsal dopis starostovi Knollovi. Vyslovil názor, že když už patnáct let zastupuje otce v řízení orchestru, a tak de facto vykonává funkci dirigenta a když již léta hraje první housle, tak si zaslouží, aby funkce hudebního ředitele byla přenesena na něho. Orchestr měl v té době 36 členů. Současně přednesl návrhy na zlepšení hudby. V prvé řadě navrhoval zavedení zvonkohry. Zvonkohra je v oblibě u německých orchestrů a mnohé skladby ji přímo vyžadují.

4. dubna 1869 August Labický požádal o přidělení místnosti, v níž by orchestr mohl konat své zkoušky. Dosud se zkoušky konaly v divadle, což však záviselo na blahovůli současného ředitele divadla, a ten se často střídal. Divadlo navíc ke zkouškám nebylo moc vhodné, divadelní personál během zkoušek stavěl kulisy, čímž zkoušky rušil. Orchestr dostal ke zkouškám k dispozici velký sál v Lázních III. Ani tam však nebylo vhodné prostředí, protože prostory v Lázních III byly pronajaty pro restaurační účely. Proto orchestr v létě zkoušel v městské tělocvičně, kde pro něj bylo postaveno provizorní podium. (10)

Když město převzalo orchestr do své správy, zaslali 29. září 1869 muzikanti městu petici s požadavkem, aby převzalo všechny dosavadní muzikanty, čemuž bylo vyhověno.

V nové smlouvě, uzavřené roku 1870, se objevily některé novinky. (11) Předně bylo stanoveno, že v zimě polovina orchestru musí zůstat v Karlových Varech. Důvodem byla okolnost, že přibývalo lázeňských hostů, kteří přijížděli již mimo letní sezonu. I oni se chtěli bavit, za což platili lázeňský a hudební poplatek. Tato polovina, zvaná zimní orchestr, hrála v zimě vždy úterý a v pátek v Lázních III od 19 do 22 hodin. Zimní orchestr dostával poloviční gáži. I zimní orchestr spoluúčinkoval při bohoslužbách. Plánovala se stavba nového divadla, pro něž v budoucnu měl být rovněž zapotřebí orchestr. Tím tedy skončila možnost pořádání zájezdů do zahraničí v zimním období. (12) Další novinkou bylo, že hudebnímu řediteli bylo přiděleno 200 zl., které mohl využít na cesty. (13) Ke zlepšení sociální situace členů orchestru mělo sloužit vytvoření penzijního fondu, do něhož se odváděly příspěvky z koncertů a který sloužil k zajištění ve stáří, resp. k zajištění vdov po muzikantech.

V době těchto reforem roku 1872 orchestr začal užívat nový název. Nenazýval se již Brunnenorchester, nýbrž Kurkapelle. (14) Tato formální změna naznačovala, že činnost orchestru se již neomezovala jen na hraní u pramenů, nýbrž že se stala vůbec součástí lázeňského života., tedy že orchestr hrál i při jiných příležitostech tak, jak město určilo. Zatímco Josef Labický hrál symfonickou hudbu jen výjimečně, od sedmdesátých let se vážná hudba stala trvalou součástí repertoáru orchestru. To dokumentuje např. i sblížení s Antonínem Dvořákem v této době, jenž lázeňské orchestry podceňoval právě proto, že byl zvyklý, že hrají jen lehčí hudbu. Augustu Labickému a Dvořákovu příteli regenschorimu sv. Maří Magdaleny Janetschkovi se podařilo Dvořáka přesvědčit, že karlovarský orchestr dokáže hrát i vážnou hudbu, a od té doby mu Dvořák častěji svěřil svá díla. Na zkvalitnění hudby měl jistě vliv i výběr muzikantů. Zatímco v dobách začátků orchestru většina muzikantů pocházela z okolí Bečova, August Labický si vybíral muzikanty z předních evropských orchestrů. Např. v roce 1872 Labický najal 21 letého prvního houslistu koncertní kapely v Mnichově Josefa Schneidera, (jeho otec byl prvním houslistou v Karlových Varech), jednadvacetiletého houslistu českého divadla v Praze Paula Wilda a prvního houslistu lázeňské kapely v Baden-Badenu Franze Brandensteina, roku 1873 získal, prý po velkém úsilí, tři nové muzikanty ze Schwerinu, Norimberku a Lipska, roku 1874 se významnou posilou stal C. Kolmus z Berlína, další tři muzikanti přišli ze Schwalbachu, z Teplic a z Mozartea v Salcburku atd. Někteří nově přijatí hudebníci časem vynikli jako koncertní mistři karlovarského Lázeňského orchestru, Ludwig Pleier současně s hrou v Lázeňském orchestru řídil vlastní orchestr. V roce 1875 August Labický zavedl pravidelné symfonické koncerty každý pátek v hotelu Pošta. Roku 1876 byly tyto koncerty vystřídány pátečními koncerty v Poštovním dvoře, které se staly trvalou karlovarskou hudební tradicí. Patrně nejslavnější z nich byl ten, při němž 20. července 1894 zazněla poprvé na evropském kontinentě Dvořákova Novosvětská.

August Labický byl ustanoven hudebním ředitelem pouze provizorně. V říjnu 1879 požádal o definitivu. (15) Městská rada s tím souhlasila a navrhla vyhotovit dekret o ustanovení. Avšak 16. prosince 1879 žádost projednala lázeňská sekce kolegia městských poslanců a rozhodla se žádosti nevyhovět. Smlouva s ním byla uzavírána na šest let (od roku 1894 na tři roky jako dříve).

Smlouva kodifikovala povinnosti hudebního ředitele Augusta Labického a orchestru. Samozřejmě kontinuálně navazovaly na povinnosti, k nimž byl zavázán již jeho otec Josef, smlouvy uzavírané s Augustem Labickým je pouze upřesňovaly a doplňovaly tak , jak to časem bylo třeba. Také v době Augusta Labického orchestr hrál v létě denně od šesté do osmé hodiny ranní na Mlýnské a Vřídelní kolonádě lázeňským hostům při pití vody. Na každé z těchto kolonád hrála polovina orchestru. Dále třikrát týdně hrál celý orchestr na určených místech od čtvrté do šesté hodiny odpolední. Konečně třikrát týdně hrál poloviční orchestr večer na stanovených místech. Hudební ředitel byl povinen řídit koncerty osobně. Pokud se orchestr dělil na poloviny, pak ředitel řídil jednu z nich a jeden z koncertních mistrů jako jeho zástupce druhou polovinu.

Protože městským zařízením bylo i divadlo, byl Lázeňský orchestr i nadále povinen hrát i v divadle při operách a operetách. Zde ovšem určoval ředitel divadla, kdy a co se bude hrát. Ředitel divadla však měl právo najmout si vlastní orchestr. V tom případě členové Lázeňské kapely zůstali bez výdělku. Proto Labický žádal, aby ředitel divadla hlásil tuto okolnost do 31. prosince, aby orchestr měl dostatek času si zajistit jiný výdělek. (16) Divadelnímu řediteli se však tato lhůta zdála příliš krátká, poněvadž 31. prosince ještě neměl vypracován repertoár na příští sezonu (bylo třeba nasmlouvat pohostinská představení), proto byl stanoven termín do 15. března.

Další povinnosti se vztahovaly ke kostelu. Orchestr byl povinen hrát na kůru děkanského chrámu sv. Maří Magdaleny každou neděli a o svátcích. Tím, že městská rada vysílala orchestr hrát do kostela, dávala najevo, že považuje kostel za zařízení města. O patronát se ovšem dělila s řádem křižovníků. Podobně jako v divadle ředitel divadla zase v kostele regenschori oznamoval, kolik kterých hudebníků bude potřebovat a určoval jim, co se bude hrát. (17)

Posléze na pokyn městské rady byl orchestr povinen hrát v Karlových Varech nebo blízkém okolí při zvláštních příležitostech, zejména při oslavě císařových narozenin.

Programy koncertů sestavoval hudební ředitel. (18) Kromě těchto koncertů, k nimž orchestr zavazovala smlouva a za něž hudebníci dostávali plat od města, mohli členové orchestru a hudební ředitel vystupovat i na jiných, soukromých koncertech, bálech, večírcích a jiných představeních, pokud ovšem tato představení nenarušovala koncerty, k nimž byli hudebníci zavázáni smlouvou. Příjmy z těchto představení se považovaly za vedlejší příjmy a dělily se mezi hudebního ředitele a muzikanty, přičemž ředitel měl právo na dva podíly.

Největší část vedlejších příjmů tvořily koncerty v restauracích, na které je angažovali soukromí podnikatelé. (19) Tyto koncerty se konaly buď odpoledne od 16.00 do 18.00, nebo večer od 19.30 do 21.00. Např. v roce 1886 Lázeňská kapela hrála každé pondělí odpoledne v Poštovním dvoře, večer v Sanssouci, v úterý odpoledne v Puppu, ve středu odpoledne v parku u Schönbrunnu (pozdější Richmond) a večer v Saském sále, ve čtvrtek odpoledne v Puppu, v pátek odpoledne v Poštovním dvoře a večer v restauraci Stadtpark, v neděli odpoledne v v restauraci Stadtpark. Podobně byly koncerty v restauracích rozvrženy i v dalších letech. Zde je uvádím jmenovitě z toho důvodu, že i tyto koncerty tvořily neopakovatelný kolorit Karlových Varů. Kromě Lázeňské kapely však hrály v restauracích i jiné orchestry. Byly to především Pleierova koncertní kapela, kterou založil člen Lázeňské kapely Ludwig Pleier v roce 1886, a Vojenská kapela. Tyto kapely sídlily v Karlových Varech. Kromě nich během sezony přijížděly i různé kapely odjinud, především z Uher, z Tyrolska, dále cikánské kapely. (20) Uvedené kapely po celý týden hrály v Sálu přátelství, v Puppu, v Saském sále, Švýcarském dvoře, v Imperiálu (který se nacházel v dnešní Bezručově ulici; nynější Imperiál převzal po jeho demolici jeho jméno), v Městském parku, v Sanssouci, ve Zlatém štítě, případně v dalších podnicích. Povolení k těmto koncertům vydávalo okresní hejtmanství a podmiňovalo je dodržením zavírací hodiny; rovněž se snažilo zajistit, patrně ne vždy s úspěchem, aby se jednotlivé kapely nerušily, pokud hrály ve stejnou dobu v blízkých podnicích. Z koncertů se odváděla daň ve prospěch chudinského fondu.

V roce 1876 Labický požádal o navýšení počtu hráčů na smyčcové nástroje, aby tyto nebyly přehlušeny dechovými nástroji. Tím celkový počet muzikantů stoupl na 46. Dělili se do dvou tříd. Do první třídy náleželo 25 hráčů, do druhé 21. Hráči první třídy dostávali vyšší plat než hráči druhé třídy. Harfeník dostával ještě zvláštní příplatek. Plat byl muzikantům vyplácen vždy na konci měsíce. Labický si přál, aby všem muzikantům byla přiznána první třída, ale v tom neuspěl. V roce 1882 Labický požádal o posílení dechových nástrojů o čtvrtého trumpetistu, aby hra trubky vynikla nad smyčcové nástroje s odůvodněním, že všechny větší orchestry mají čtyři trumpety. (21) Městská rada však nevyhověla, protože před šesti lety ze stejného důvodu žádal o posílení smyčců. Od konce osmdesátých let byl na letní sezonu přijímán ještě tzv. aspirant (flétnista). Od roku 1882 byl kromě stálého úředního sluhy přijímán na letní sezonu ještě pomocný sluha. Když v roce 1894 uplynulo šestileté období a bylo třeba uzavřít novou smlouvu, pokusil se Labický znovu dosáhnout zvýšení počtu členů orchestru. (22) Aby dosáhl svého cíle, bylo třeba zanotovat městské radě na notu, na kterou ráda slyšela – na kladení důrazu na světovost karlovarských lázní. Proto připomínal, že světové lázně Karlovy Vary, které během dvacíti let učinily tak významný pokrok, musí se i v hudebním směru vyrovnat ostatním lázním. Poznamenávám, píše Labický, že Baden-Baden, Wiesbaden, dokonce i malý Homburg mají celoroční lázeňské kapely. Svého účelu dosáhl, počet muzikantů byl zvýšen na 55 (25 hráčů první třídy, 22 hráčů druhé třídy a osm tzv. aspirantů). To umožnilo další zkvalitnění repertoáru. Zimní orchestr měl 28 členů (13 hráčů 1. třídy, 11 hráčů druhé třídy a čtyři aspiranti).

Při obnově smlouvy v roce 1882 byli dva houslisté povýšeni do kategorie koncertních mistrů. Jeden z koncertních mistrů řídil polovinu orchestru v případě rozdělení orchestru nebo zastupoval nepřítomného hudebního ředitele, takže se vlastně stal druhým kapelníkem. (23)

Ve smlouvě bylo pravidelně pamatováno i na příspěvek na roční nákup nových hudebnin. Péče o knihovnu náležela tak jako dosud řediteli, který na konci roku vždy vyhotovoval inventář.

Smlouva se uzavírala na celé období, hudebníci mohli dát i dostat jednoměsíční výpověď i v průběhu období, na které byli přijati, ne však během lázeňské sezony. Jen z počátku se ještě připouštělo, že při slabé návštěvnosti lze výjimečně dát výpověď i během letní sezony. Protože však bylo dosti obtížné sehnat větší počet kvalitních hudebníků těsně před začátkem sezony, pokud podalo výpověď více hráčů, na žádost hudebního ředitele byla při obnově smlouvy v roce 1882 možnost podání výpovědi se strany muzikantů zkrácena na dobu do 31. prosince. (24) Samozřejmě v případě hrubého porušení kázně nebo při opakovaném přestupku bylo možno muzikanta propustit ihned. Výpověď podávalo kolegium městských poslanců na návrh hudebního ředitele. Ředitel měl nad hudebníky disciplinární pravomoc. Výpovědní lhůta pro hudebního ředitele byla šest měsíců a nesměla skončit v průběhu lázeňské sezony.

Hudebníci měli povinnost zajistit za sebe v případě nemoci náhradu. Pokud ovšem někdo byl tak nemocný, že nemohl hrát, těžko mohl shánět jiného hudebníka. Proto byla při obnově smlouvy v roce 1882 tato povinnost přenesena na hudebního ředitele. Tito náhradníci byli placeni z hudebního fondu. (25)

Veškerou písemnou agendu vedl až do roku 1882 hudební ředitel. Od roku 1874 mu s ní bezplatně vypomáhal fagotista Fritz Lawiczka. V důsledku jejího nárůstu však bylo nutno systemizovat místo tajemníka orchestru, na něhož bylo přeneseno vyřizování písemností. Po dlouhá léta až do roku 1903 tuto funkci vykonával Lawiczka, který za tuto práci od tohoto roku dostával zvláštní odměnu. Později byl ještě violista Eduard Richter pověřen funkcí knihovníka.

Smlouvy s jednotlivými muzikanty uzavíral hudební ředitel. Povinnosti muzikanta určoval služební řád. (26) Ředitel měl právo přikázat hudebníkovi zůstat v Karlových Varech v období mimo sezonu jako součást tzv. zimního orchestru. Povinností muzikanta bylo mít dobře naladěný nástroj. Při ranních koncertech hrál v tmavém obleku s cylindrem, při odpoledním a večerním koncertu v černém obleku s černou kravatou, při mimořádných příležitostech s bílou kravatou, při symfonických koncertech museli mít frak a bílou kravatu. Každý člen orchestru byl přihlášen nemocniční pokladně a měl nárok na nemocenskou z hudebního fondu. V případě delší nemoci byl příspěvek z nemocenské využit na plat náhradníkovi. Hudebník nesměl bez souhlasu hudebního ředitele opustit město. Bez souhlasu ředitele muzikant nesměl hrát na žádném, ani soukromém, koncertu. Později bylo zakázáno pouze vystupování na veřejných koncertech, tedy takových, které se nekonaly pro uzavřenou společnost. Služební řád zakazoval muzikantům brát na zkoušky děti i jiné osoby. Bylo zakázáno v prostorách orchestru kouřit a nosit si tam nápoje nebo jídlo, číst noviny nebo knihy nebo tam nechat kolovat obrázky a fotografie. Porušení služebního řádu se trestalo pokutou od jedné do desíti korun ve prospěch penzijního fondu muzikantů.

Na prahu 20. století

K zásadním změnám došlo na přelomu století. 7. srpna 1900 muzikanti, ustanovení jen na letní sezonu, žádali o angažmá po celý rok. Odvolávali se na jiná, i méně významná, lázeňská města, v nichž orchestr hrál po celý rok. (27) Jejich žádost projednalo kolegium městských poslanců 27. září 1900. Starosta konstatoval, že celoroční angažmá by zvýšilo počet večerních koncertů v zimě. Protože v zimě se nehrálo na kolonádách, musel se upravit repertoár. Místo valčíků, polek, operetních melodií a jiných lehčích skladeb, vhodných k promenádám u pramenů, by se hrály symfonické skladby. Protože hudební taxa se v zimním období vybírala jen v poloviční výši, bylo by nutno ji zdvojnásobit, aby bylo možno v zimě platit celý orchestr, takže by se po celý rok vybírala v plné výši. Starostův návrh podpořili radní Felix Knoll a Alfred Schwalbe, kteří vyjádřili současně přání, aby orchestr v zimě nastudovával nejen klasická, ale i moderní díla současných autorů. (28) Návrh byl schválen a od roku 1901 orchestr setrvával v Karlových Varech v zimě v plném počtu. Současně byl počet hráčů navýšen o 18 muzikantů. Proto ve zprávě okresnímu hejtmanství v roce 1900 bylo možno ocenit, že Labický povznesl orchestr na novou úroveň, která odpovídá světovému postavení Karlových Varů. (29)

Obdobná situace byla i v městském divadle. Také divadlo bylo pronajímáno na tři roky a hrálo jen v letním období, zatímco v zimním období se ansámbl stěhoval do jiného města (např. společnost Emanuela Raula se koncem devadesátých let pravidelně stěhovala na zimu do Temešváru v Maďarsku, na počátku století pak do Teplic). V letech 1897 – 1899 probíhala jednání o možnosti celoročního provozu divadla. Ten byl zaveden v roce 1904. (30) Obě instituce, divadlo i orchestr, byly jako spojené nádoby: s řediteli obou uzavíralo město smlouvu na tři roky, obě byly spravovány městem a obě byly považovány za lázeňské zařízení, sloužící především k povznesení lázní a zpříjemňující pobyt lázeňským hostům.

V roce 1902 Labický odešel do důchodu. Jeho nástupcem se stal následujícího roku Martin Spörr, jehož působení v Karlových Varech bylo sice krátké, neboť po dvou sezonách odešel do Vídně, nicméně pro Lázeňský orchestr významné. Když při odchodu z města podával zprávu o své činnosti, (31) právem se pochválil, že upevnil a vylepšil světovou pověst orchestru, zejména uváděním klasiků. Poukázal na nastudování všech devíti symfonií Beethovena. Zprostředkoval publiku poznání moderních mistrů jednak při filharmonických koncertech, které zavedl, jednak prosazením večerů komorní hudby. Pro filharmonické koncerty zajistil vynikající sólisty. Orchestr pod jeho vedením sklidil úspěch v Pražském Rudolfinu.

V roce 1903, tedy ještě v době působení Martina Spörra, byly provedeny další změny. (32) Kolegium městských poslanců se orchestrem zabývalo na schůzi 29. září 1903. Bylo usneseno rozmnožit orchestr o prvního koncertního mistra a sólového houslistu a o sólového hornistu. Orchestr již hrál i v zimě v plném počtu, ale tzv. aspiranti, jichž bylo osm, hráli jen v létě. Městští poslanci navrhli, aby od října 1903 hráli celoročně, neboť v zimě těžko shánějí práci a protože se i v zimě do programu měla zařazovat taková díla, k jejichž provedení jich bylo zapotřebí. Byly nově stanoveny platy muzikantů. Dělení hráčů do dvou tříd pocházelo z doby, kdy se orchestr dělil na celoroční a zimní. Tento systém se stal překonaným, když začal působit celoročně celý orchestr. Proto byly zavedeny čtyři platové třídy. Bývalá 1. třída nově odpovídala 1. a 2. třídě, bývalá 2. třída pak 3. a 4. třídě. Tyto návrhy byly předloženy okresnímu úřadu a po jejich schválení se staly platnými.

Rovněž byly podrobněji rozpracovány služební předpisy. Muzikanti měli nárok na měsíční dovolenou, z níž polovinu si museli vybrat před zahájením sezony a druhou polovinu po skončení sezony. V období od května do září včetně si dovolenou vybírat nemohli. Muzikanti byli povinni bydlet v Karlových Varech a ty nesměli opustit bez souhlasu ředitele. Podobně ředitel nesměl opustit město bez souhlasu městské rady. Tento závazek byl dán povinností hrát denně ráno i odpoledne, která by se za tehdejšího stavu dopravních prostředků dala při opuštění města těžko plnit. Hudební ředitel byl povinen využít polovinu dovolené k návštěvě významných hudebních míst, na což dostal od městské rady příspěvek 1000 korun. (33)

Na konci sezony hudební ředitel předkládal městské radě zprávu s návrhy na nová opatření. Jeho povinností bylo též sledovat nejnovější díla v oblasti hudební literatury a dle možnosti je provádět. To hudební ředitel dělal už dříve, nyní to však bylo zakotveno v předpisech jako jeho povinnost.

Změny nastaly též při přijímání nových členů. Smlouva již nebyla uzavírána na určité období, ale nově přijatí muzikanti nejprve absolvovali zkušební rok a po dalších dvou letech byla smlouva prodloužena na neurčitou dobu. O přijetí muzikantů rozhodoval ředitel po předchozím souhlasu městské rady, nově mu však bylo uloženo, aby dával předost uchazečům z Karlových Varů a okolí a aby měli přednost uchazeči s německou národností. I s těmito omezeními tedy byla v tomto směru posílena pravomoc ředitele. Pokud měl totiž ředitel odpovídat za uměleckou úroveň orchestru, měl mít také pravomoc v rozhodování o přijímání a eventuelně propuštění hudebníků v případě jejich nižších výkonů, jakož i v udělování trestů. Nově přijímaní hráči museli zahrát něco na zkoušku před ředitelem a čtyřmi členy orchestru, z nichž dva jmenoval ředitel a dva zvolil orchestr. Ředitel rozhodoval o zařazení hráčů do tříd. Muzikant mohl být propuštěn jen při penzionování nebo při absolutní neschopnosti. Tím skončila nejistota, kdy bylo třeba stále znovu obnovovat smlouvy. Podobně při obsazení místa hudebního ředitele v roce 1903 dlouholetý regenschori v děkanském chrámu Alois Janetschek doporučil obsadit místo ředitele co nejdříve, aby delší vakancí neutrpěla pověst orchestru. Pro případ, že by při rychlém rozhodování ukázalo, že nový ředitel nemá dostatečné vlastnosti, Janetschek navrhl přijetí dirigenta na zkušební dobu. Janetschek jako odborník současně vyslovil požadavky na nově přijatého hudebního ředitele. Uchazeč měl složit zkoušku ze znalostí o instrumentaci, měl by mít zkušenosti s operou, operetou a s divadlem, měl by být dobrým klavíristou, aby mohl doprovázet na klavír sólisty, měl by mít znalosti o zpěvu, bylo by dobré, kdyby byl současně skladatelem. Co se týče jazykových znalostí, byl by ovládat aspoň francouzštinu a angličtinu. (Do těchto požadavků Janetschek promítl své vlastní priority – on sám totiž právě v těchto uvedených požadavcích vynikal, takže mluvil z osobních zkušeností).

Jedním z prvních, kdo si vyzkoušel nový způsob odchodu, byl nový hudební ředitel August Püringer, který vystřídal Spörra po jeho odchodu v roce 1905. Püringer totiž zcela nezvládl situaci. Hned po svém nastoupení do funkce se mu podařilo dostat se do ostrých konfliktů jak s většinou členů orchestru, tak s vedením města i s většinou všech osob, které ve městě něco znamenaly. O jeho schopnostech většina hudebních odborníků vyslovila negativní soudy. Není proto divu, že po ukončení zkušebního roku s ním nebyla smlouva prodloužena a Püringer raději odešel dobrovolně. Nové naděje byly vkládány do sedmatřicetiletého Franze Zeischky, který málem vyhrál konkurz již v roce 1903. V Karlových Varech nastoupil v roce 1906 po osmileté činnosti v Teplicích. Jeho působení však skončilo po pouhých třech letech nešťastným úmrtím. A tak novou tvář vtiskl hudebnímu životu v Karlových Varech až Robert Manzer, jenž řídil Lázeňský orchestr od roku 1910 po celé tři desítky let. Pod jeho vedením orchestr přešel z období, které se stalo zvykem nazývat zlatý věk Karlových Varů, do období tzv. první republiky, v němž pak orchestr zaznamenával další rozvoj své umělecké činnosti.

MAŘÍK, Antonín. Proměny Lázeňského orchestru v Karlových Varech do 1. světové války. Západočeské archivy 2011. Plzeň: Státní oblastní archiv v Plzni, 2011, s. 105–112.

(1)  Festschrift zum 100jährigen Jubiläum des Karlsbader Kurorchester 1835–1935. Karlsbad: Weltbäderreklame und Verlagsunternehme K. Ullmann & Co[1835].

Karlovarský symfonický orchestr 1835–1945–1975, Karlovy Vary: Karlovarský symfonický orchestr, 1974.

PACHOVSKÝ, Zdeněk: Karlovarský symfonický orchestr 1835-1945-1985. Praha: Panorama, 1985.

Karlovarský symfonický orchestr 1835-1995 . Karlovy Vary: Karlovarský symfonický orchestr, 1995.

(2)  Státní okresní archiv Karlovy Vary, fond Archiv města Karlovy Vary, spisy městského úřadu, nezpracovaná část (dále jen AM Karlovy Vary), sign. L 179 z období 1852 – 1867.

(3)  AM Karlovy Vary, sign. L 179 z období 1852 – 1867. Bohužel tento exemplář není originál, ale jen pozdější opis.

(4)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4204/nemanipulované spisy Seznam členů orchestru kteří přispěli na národní půjčku, karton N 1720, dále AM Karlovy Vary, sign. L 973 z období 1852 – 1867.

(5)  AM Karlovy Vary, sign. L 179 z období 1852 – 1867.

(6)  Lázeňská a hudební taxa byla stanovena výnosem místodržitelství ze dne 9. dubna 1859. Lázeňští hosté se podle zámožnosti dělili do dvou tříd. První třída platila lázeňskou taxu 6 zl, 2. třída 3 zl. 25 kr. za každou osobu, děti do 15 let služebnictvo 50 kr. Hudební taxu platila celá partaj, ale její výše závisela na tom, kolik osob partaj tvoří. V 1 třídě platila jednočlenná partaj hudební taxu 2 zl. 10 kr., partaj, která měla dva až tři členy, platila hudební taxu 3 zl. 15 kr., čtyřčlenná partaj platila 4 zl. 20 kr., pěti- a vícečlenná partaj platila 6 zl. 30 kr. Ve druhé třídě činila hudební taxa 1 zl. 5 kr. u jednočlenné partaje, 2 zl. 10 kr. za dvě až tři osoby, 3 zl. 15 kr. za čtyři osoby a 4 zl. 20 kr., pokud měla partaj pět a oce osob. Osoby osvobozené od lázeňské taxy platily: c. k. rytmistři a hejtmani 2 zl. 10 kr., nižší důstojníci 1 zl. 5 kr., státní úředníci nižších hodností 1 zl. 5 kr., lékaři 2 zl 1 kr., ranhojiči 1 zl. 5 kr.

(7)  5. října 1869 se město usneslo, že muzikálie budou věnovány hudebnímu spoku s podmínkou, že i Lázeňský orchestr bude možno je využívat. Patrně to však bylo jen dočasné. AM Karlovy Vary, sign. L 346 z roku 1869.

(8)  AM Karlovy Vary, sign. L 973 z období 1852 – 1867. Z těchto seznamů lze tedy poznat, které skladby měl orchestr v repertoáru a jaká díla Labický kupoval. Převládají zde lehčí díla, zejména oblíbeny byly skladby členů rodiny Straussů, Lannera a samozřejmě Labický hrál vlastní díla. Byly to polky, valčíky, kvapíky, čtverylky apod. Objevují se i první skladby jeho syna Augusta. Jsou zde však i díla vážné hudby a to i současných autorů, zejména Verdiho. Čeští autoři se zde téměř neobjevují, především z toho důvodu, že jsme tehdy skutečně světových skladatelů měli nedostatek (Smetana byl teprve na počátku své dráhy).

(9)  AM Karlovy Vary, L 125 z období 1868 – 1871.

(10)  AM Karlovy Vary, L 125 z období 1868 – 1871, spis č. L 425 z roku 1874.

(11)  AM Karlovy Vary, L 125 z období 1868 – 1871.

(12)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4226, sign. K, karton N 1728, spis č. 49. Protože fond AM KV se právě zpracovává, jsou zde uváděná inventární čísla prozatímní a o jejich platnosti bude rozhodnuto při schvalování inventáře.

(13)   AM Karlovy Vary, spisy L z roku 1872. Doklad pro využití cestovního paušálu máme z roku 1872, kdy August Labický požádal o proplacení své studijní cesty do Saské Kamenice, Lipska, Frankfurtu nad Mohanem, Homburgu von der Höhe, Wiesbadenu, Mnichova a Vídně. Náklady na cestu odpovídaly přesně 200 zl., přislíbeným ve smlouvě.

(14)  V roce 1872 byl již užíván název Curkapelle, v roce 1877 byl ještě použit název Brunnenorchester.

(15)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4229, sign. A, karton N 1728, spis č. 400

(16)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4232, sign. K, N 1730, spis č. 46.

(17)  V roce 1886 muzikanti odmítli hrát při půlnoční mši o vánocích s odůvodněním, že jsou povinni hrát v kostele jen v neděli a o svátcích. Regenschori Ferdinand Beuer si stěžoval městské radě a ta upozornila Labického, že kromě nedělí a svátků jsou členové povinni hrát i při jiných příležitostech, k nimž patří i církevní svátky, jako jsou Vánoce, Vzkříšení apod. V roce 1888 bylo v nové smlouvě zdůrazněno, že muzikanti jsou povinni hrát na kůru o nedělích a svátcích, jakož i při jiných církevních příležitostech, které stanoví městská rada. AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4238, sign. A, spis č. 108, N 1731, sign. L 469 v nezpracované části období 1886 - 1890.

(18)  AM Karlovy Vary, spisy, nezpracovaná část, sign. L 641 z období 1886 – 1890. Programy ranních koncertů u pramenů byly vyvěšeny v místě konání koncertu, na ostatní koncerty se programy tiskly a lázeňští hosté je dostávali zdarma, ať už se jednalo koncerty s volným vstupem nebo za vstupné. Náklady na tisk nesl pořadatel, tj. buď orchestr samotný, nebo majitel restaurace, v níž se koncert konal. Programy roznášeli číšníci. Výše nákladu činila od 200 ks do 2000 ks dle velikosti restaurace. Krom toho se programy otiskovaly v místním tisku.

(19)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5052, sign. G 74, karton N 1987.

(20)  Např. roku 1889 tu během letní sezony hrála maďarská kapela Vörös Miska a tyrolská taneční hudba Hinterwaldner. AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5052, sign. G 74, karton N 1987.

(21)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4232, karton N 1730, spis č. 46.

(22)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5878, sign. K 7/1, karton N 2178.

(23)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4232, sign. K, karton N 1730, spis č. 46.

(24)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4232, sign. K, karton N 1730, spis č. 46.

(25)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 4232, sign. K, karton N 1730, spis č. 46.

(26)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5877, sign. K, karton N 2178, spis č. 28.

(27)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5877, sign. K, karton N 2178, spis č. 28.

(28)  Je třeba ovšem konstatovat, že už před touto reformou August Labický kupoval i díla současných autorů. Dokládají to např. seznamy muzikálií, zakoupených v letech 1894 a 1896, uložené ve fondu AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5879, sign. K 7/13, karton N 2178. V roce 1894 bylo zakoupeno celkem 74 děl, v roce 1896 89 skladeb. Tak jako v dobách Josefa Labického i nyní převládala díla lehčího charakteru, stále byl oblíbený zejména Johann Strauss, od něhož se každoročně kupovalo hned několik děl, vedle toho však byla zakoupena např. Patetická symfonie Čajkovského, symfonická báseň Tasso od Liszta, dva z Uherských tanců Brahmse aj. I klasika se nastudovávala, zejména díla Mozarta, Schuberta aj. Zajímat nás může, že Labický kupoval již i díla českých autorů. V roce 1894 to byla Ukolébavka z opery Hubička, Fantazie z opery Prodaná nevěsta, kvartet Z mého života rovněž od Smetany, předehry Othello a V přírodě od Antonína Dvořáka a symfonie Z nového světa, v roce 1896 Smetanova předehra Valdštejnův tábor. Z českých autorů lehčí hudby byl oblíben Karel Komzák, v pozdějších letech pak Oskar Nedbal.

(29)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5880, sign. K 7/17, N 2178.

(30)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5884, sign. K 8/66, spis č. 41, karton N 2179.

(31)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5935, sign. K 7, spis č. 58, N 2212.

(32)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5940, sign. K 7, N 2215, spis č. 20.

(33)  AM Karlovy Vary, spisy městského úřadu, inv. č. 5941, sign. K 7, N 2216, spis č. 65.