Naděžda Kohoutová

Naďa Kohoutová

4. 8. 1953, Kladno

Paní Naďa Kohoutová vloni oslavila významné životní jubileum. A letos pak také profesní, souborové. Je tomu čtyřicet let, co začala v Karlových Varech pracovat s tanečním souborem. Dovolil jsem si k této dvakrát významné příležitosti jí oslovit a položit jí několik všetečných otázek. Protože je to velmi energická a přímá žena, kterou nelze neposlechnout, bylo zcela přirozené, že jsme si od počátku našeho rozhovoru tykali. Rozhovoru byly přítomny i dvě její žačky-pokračovatelky a to Pavla Šemberová a Petra Blau. Jejich přítomnost příjemně osvěžovala žitou paměť. Zde je tedy výsledek našeho rozmlouvání.

Kde se vzal u tebe tanec?

Vůbec na začátku? Začínala jsem v pěti letech na Kladně u paní Hany Bokrové. Nejprve jsem chodila do kulturního domu Poldi Kladno, kde učila a posléze jsem ji v 60. letech následovala do nově vzniklé „lidušky“(LŠU, dnešní ZUŠ). Tam jsem také hrála na piáno. Ve svých počátcích si uvědomuji, že jsme se hodně věnovali stylizaci lidových tanců. Díky tomu, že sama paní Bokrová hodně inklinovala k moderně, zažily jsme později i hodiny jazzbaletu a různé modernější postupy než jenom klasický balet. Ona sama v té době spolupracovala s osobnostmi, jako byl František Pokorný, Dušan Konečný, Loreta Hrdinová, Pinka (Josefa) Šimsová a další... jeden čas i hodně stepovala...a ta její spolupráce se okamžitě přenášela i do pedagogických postupů na „lidušce“. Patřili jsme v té době k těm „pokrokovějším“ uměleckým školám. Později, když mi bylo 15 let, jsem několikrát i za paní Bokrovou zaskakovala ve výuce. Studovala jsem tehdy na Kladně Střední zdravotní školu a „liduška“ byla v přízemí stejné budovy. Takže když bylo nejhůř, zavolali si mě a já jsem jenom seběhla dolů do přízemí. To byly moje pedagogické začátky. Bavilo mě to a tak jsem začala studovat Lidovou konzervatoř v Praze, kde tehdy vyučovala Eva Kröschlová. Do Prahy to bylo z Kladna kousek, psal se rok 1968 a hodně se toho dělo, jak v tanci, tak i v divadle. A na Kladně tehdy bylo divadlo a tanec hodně spolu spjato. Možná právě díky Bokrovým. Paní Bokrová byla tanečnice, ale často účinkovala v divadelních kusech a pan Bokr byl z herecké rodiny.

A kudy vedla cesta do Karlových Varů?

Když jsem v roce 1972 dokončila maturitu na Střední zdravotní škole, nastoupila jsem do nemocnice v Plzni a po roce do nemocnice v Karlových Varech. Do Varů jsem se přestěhovala i se svým přítelem (později mým mužem). Společně jsme bydleli u mé neteře, takže to bylo v rodině. Psal se rok 1974, bylo mi dvacet, tanec mi scházel a tak jsem se „vetřela“ na zdejší DDM (tehdy dům pionýrů a mládeže, dnes dům dětí a mládeže), který sídlil v Becherově vile. Z vrstevníků mé neteře, u které jsme bydleli, se uskupil první soubor, se kterým jsem zde začala pracovat. Na počátku nás bylo asi 10-15. Putovali jsme po všech možných tělocvičnách s magneťákem v ruce, zkoušeli jsme mnohdy v hrozných podmínkách, ale byli jsme rádi, že můžeme. Do té doby tady byl jenom folklór, tohle bylo najednou něco nového, co přitahovalo mnoho mladých lidí. Stala se populární jazzgymnastika. Tak se postupně začali přidávat přátelé, známí, jejich děti... Moje neteř byla výtvarně nadaná a tak bylo přirozené, že nám začala zpracovávat návrhy a šít kostýmy.

Od počátku roku 1974 začala v Karlových Varech pracovat pod tvým vedením a pod hlavičkou DDM nová skupina. Co bylo dál? Kde jsi brala inspiraci, kde ses vzdělávala?

Od paní Bokrové jsem byla naučená, že je třeba se neustále vzdělávat, neustále se pídit po znalostech, nabírat inspiraci. Bylo pro mě tedy samozřejmé, že jsem stále jezdila do Prahy na nejrůznější semináře. Od roku 1976 jsem celých deset let dojížděla pravidelně k Franku Towenovi na jazz a step. Tehdy měl své studio pod kulturním střediskem v pražských Kobylisích a tam jsme za ním jezdili mnohdy i s celým souborem. Ta spolupráce trvala de facto až do jeho smrti. Za tu dobu se mi podařilo jej dvakrát získat i pro semináře zde ve Varech. V roce 1979 jsem začala studovat druhý cyklus Lidové konzervatoře u Jiřího Rebce v Paláci Metro a ve Štupartské. Tady jsem se setkala s osobnostmi, jako byli Pavel Šmok, Vladimír Vašut, Michaela Černá, Jaroslav Slavický, a další. Jejich přístup k nám, frekventantům, byl neuvěřitelně vstřícný a s naprostou samozřejmostí se s námi dělili o své vědění. Tehdy se mnou v semináři byla např. Nina Vangeli... Dlouhá léta byla pro region západních Čech (a možná celých Čech) centrem dění a tedy i možnosti získat informaci, vzdělání, inspiraci Praha. Až teprve v letech 1987-1988 otevřela studium Lidové konzervatoře v Plzni Jena Janovská. Tam už pak jezdily studovat moje žačky.

A jak jste zkoušeli a vystupovali; byla pro to vůbec příležitost, prezentovat se?

Se skupinou jsem od samého počátku (poprvé v březnu 1974) jezdila na nejrůznější soutěže a přehlídky ZUČ (zájmová umělecká činnost). Na počátku to nebylo vůbec jednoduché. Pro řadu porot to bylo něco úplně nového, mnohdy zcela nepřijatelného, s čím si v tomto regionu, kde byl do té doby jen folklor a později společenský tanec, nevěděli rady. To nás ale rozhodně neodradilo od další činnosti. Tak jak přibývalo zájemců o tanec, přibývalo i učení. Nejprve byl jeden soubor složený z vrstevníků mé neteře, který se jmenoval Jitřenka. Vzápětí byly soubory dva, dětský soubor Berušky a pokračující Jitřenka. Od roku 1975 už jsme měli cca 150 členů a tak postupně vznikala „cvičení“, které vedly nejstarší a nejtalentovanější členky souboru po všech možných tělocvičnách po celých Varech a z toho se vybíraly děti do dvou stabilních souborů – staršího a mladšího. Dostat se do souboru, to byla v té době skutečná prestiž. Samozřejmostí bylo, že vedle zkoušek souboru byly ještě i další tréninky, které vedly k pohybové kultivaci členů. Kromě zájemců z našich cvičení přicházeli i zájemci zvenčí, kterým jsme se nikdy neuzavírali. Tak přišla třeba Petra Hauerová. Bylo tedy z čeho vybírat a byla skutečná chuť se něco naučit. Všechny bez rozdílu jsem vedla k vědomí toho, co skutečně umí, a že nestačí jenom talent, ale je třeba i píle. V průběhu roku se zavedla pravidelná cvičení a zkoušky skupiny. Záhy jsme začali pravidelně připravovat hodinový program, který moderoval můj muž a tančili jsme v Thermálu. Velmi oblíbené se staly naše předtančení při nejrůznějších příležitostech, protože se odlišovaly od společenského nebo lidového tance. Začala jsem vést členky souboru k tomu, aby byly schopny samy nejenom učit, ale i tvořit choreografie. Brzy se začaly organizovat i letní soustředění skupiny. Často s námi jezdila i řada nečlenů, kterým tanec učaroval. Vůbec první naše soustředění bylo na Staňkově ve stanovém táboře, kde jsme tančili na palouku uprostřed lesa. Celá léta jsme pak jezdili do Boltenhagenu v Německu, kde jsme zkoušeli v místní škole a součástí našeho pobytu bylo i vystoupení pro lázeňské hosty. Od vzniku souboru v roce 1974 jsem jako externistka DDM vedla kurzy, vedla soubor a vedle toho jsem měla svoje civilní zaměstnání v nemocnici, později na internátě, vychovávala jsem syna a jezdila se vzdělávat do Prahy. Svoje žačky jsem vedla k samostatnému učení a tvorbě. Připravovala letní soustředění a vystoupení.

Co se pro tebe, pro soubor změnilo po revoluci?

Vlastně nic, a všechno. V letech 1988-1989 jsem se s vedením DDM neshodla a tak soubor vedla moje žačka Markéta Odvodyová. Já jsem odešla pracovat na internát do Drahovic, kde jsem vedla, jak jinak, taneční kroužek. Tam za mnou přijížděla i řada bývalých členek souboru a dál jsme zkoušeli. V té době jsem také učila dvouletý záskok za mateřskou na ZUŠ A. Dvořáka. Po dvou letech jsem zde učení předala své další žačce Petře Blau. Až teprve v roce 1990, kdy se DDM přestěhovalo do nových stávajících prostor, mě přesvědčili, abych se vrátila. Přijali mě do interního úvazku a začala jsem pracovat na vzniku tanečního oddělení. Začínala jsem znovu a úplně od začátku a sama. Po roce se mi podařilo přesvědčit svoji další bývalou žačku Pavlu Šemberovou, která již měla zkušenosti s učením v kurzech z dřívějšího působení v souboru, aby nastoupila po mateřské. V té době se základní soubor jmenoval Komorní soubor. Tak, jak znovu přibývaly děti, přibývaly i skupiny, kterým Pavla vtiskla jednotlivé názvy. Mladší soubor byl MLS, dětský soubor MLSÍK a nejmenší soubor MLSÍČEK. Zcela přirozeně tak starší soubor přijal název SMLS, a tak jej dnes můžete potkávat na tanečních přehlídkách. Dnes učím děti od 4 let a někde na pomezí páté třídy, tedy v 11 letech, je předávám Pavle, která s nimi pracuje dál. Nejtalentovanější z nich často odcházejí na ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary, kde učí Petra Blau, Markéta Odvodyová, Lenka Sušaninová, Pavla Šemberová. Je to dobře zvláště u dětí, které mají v úmyslu se dál věnovat umělecké profesi, protože se jejich talent může rozvíjet podstatně rychleji a šířeji, než tady u nás v DDM. Co je mi však trochu líto, že se snižováním věkové hranice dětí se snižuje i jejich počet. Dnešní děti jsou zvyklé spíše pohyb opakovat, příliš o něm nepřemýšlet, ale u tance se musí myslet.

Kdyby ses teď měla ohlédnout zpět, kdo tě nejvíc pedagogicky ovlivnil?

V první řadě to byla Hanka Bokrová, pak Pinka Šimsová a Eva Kröschlová. To bylo to „gró“, ten základ, nutný pro taneční život... a potom Frank Towen, to byla moje srdeční záležitost...

A teď se zeptám přísedících pokračovatelek, co dala Naďa vám?

Pavla Šemberová: Naďa mi dala tanec! 

Petra Blau: Naďa mi otevřela dveře do světa tance, naučila mě lásce k pohybu a tanci a nasměrovala mě dál k Evě Blažíčkové, abych se pedagogicky rozvíjela a já ji poslechla.

Pavla Šemberová: Naďa vůbec přinesla tanec do tohoto regionu, bez ní by tu nebyl.

Děkuji za rozhovor a za celou redakci připojuji srdečnou gratulaci k oběma výročím.

časopis Pam-Pam, Jiří Lössl, 2014