TanečníVARY

Mgr. Eva Hanková: Lidový tanec v Karlových Varech

Širší okolí Karlových Varů je území, kde vedle sebe po celá staletí žili Češi a Němci, české a německé vlivy se tu navzájem prostupovaly, mísily a slučovaly, přičemž české vlivy jsou zde patrné někdy méně a někdy více.
Lázeňské město Karlovy Vary se svým městským způsobem života se silně odlišovalo od přilehlých vesnic ( Tuhnice, Dvory, Rybáře, Drahovice atd. ), kde až do poloviny 19. století silně převládal venkovský způsob života. Teprve rozvoj průmyslu, techniky, vědy a vzdělanosti vůbec vedl k stále silnějšímu vlivu městské kultury.Více informací...

Karlovarsko, stejně jako některé další pohraniční oblasti naší republiky, zažilo po 2. světové válce naprosto zvláštní a neobvyklý stav, kdy bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, a celá oblast byla nově dosídlena. Tím byly přerušeny tradice, které často vznikaly po staletí.  Naštěstí se však mezi novými obyvateli Karlovarska objevili i takoví lidé, jako například manželé Aleša a Miroslav Balounovi. Tito neprofesionální badatelé v oblasti lidové kultury, hudby a tance prováděli v okolí našeho města rozsáhlou sběratelskou činnost. Navštěvovali pamětníky, Čechy i Němce, a zapisovali lidové písně a tance, které si tito lidé většinou pamatovali z dob svého mládí a dětství. Tím vznikly nesmírně cenné sbírky, z nichž dodnes čerpají mnohé folklorní soubory. Balounovi svými sběry potvrdili názor, že do Karlových Varů a jejich okolí odnepaměti silně zasahovaly české vlivy, a to hlavně ze středních Čech. Proto jsou také výroční zvyky a obyčeje Karlovarska téměř shodné se zvyky v celých Čechách. 
V polovině 19. století hrávaly ve vesnicích v okolí města hudecké nebo dudácké muziky. Hudecká muzika hrála v obsazení housle, klarinet, basa a občas bývala doplněna  o flétnu, trubku nebo lesní roh. Dudáckou muziku tvořily dudy, housle a klarinet. V Krušných horách byla velmi oblíbená také citera, lidová harfa, později harmonika. Typickými písňovými útvary byly krátké melodie, dá se říci popěvky, kterým se podle délky textu říkalo čtyřřádky. Jejich prosté nápěvy jsou v 3/8, 3/4 a později také v 2/4 taktu. Hudebně jsou vázány na dudy, přičemž na jedinou melodii vždy existuje celá řada rozmanitých textů, zpívalo se současně česky i německy, každý ve své mateřštině.
Charakteristickými tanci bývala na Karlovarsku kola. Byla oblíbena v dětských a dívčích hrách, dospělí je tancovali při tanečních zábavách. Kola se tancovala ve vázaném kruhu, to znamená, že se všichni tančící drželi navzájem za ruce. Kola mohli tancovat jak muži a ženy dohromady, tak jenom ženy nebo jenom muži. Ke kolům se zpívaly rozmanité písničky, rychlé i pomalé, někdy velmi rychlé až bujaré. Při tanci se nejen zpívalo, ale také výskalo, tleskalo, vesele podupávalo a připíjelo. Na zábavách bývaly populární také taneční hry, z nichž mnohé právě z kol vycházely. K dalším oblíbeným tancům patřil tanec dokolečka, což je vlastně párová varianta kol, dále lendlery, šotyše, polky a krajcpolky.
Díky tomu, že existují sbírky a zpěvníky původních karlovarských melodií včetně popisů tanců, mohou z těchto materiálů čerpat folklorní soubory na Karlovarsku. Přímo v Karlových Varech pracuje Soubor písní a tanců Dyleň, který se zaměřuje hlavně na předvádění lidových písní, tanců a krojů z Karlovarska. Založili ho již v roce 1957 výše zmínění manželé Balounovi a  funguje od doby svého vzniku bez přerušení do současnosti. Dnes má soubor několik tanečních složek od malých dětí až po seniory a vlastní lidovou dudáckou muziku, jejíž nahrávky je možné slyšet na rozhlasových stanicích. Teprve nové společenské poměry po roce 1989 umožnily otevřeně prezentovat lidové umění původních obyvatel Karlovarska. Právě míšení česko-německých vlivů výrazně odlišuje toto umění  od ostatních folklorních regionů Čech. Proto se soubor Dyleň nyní těší velké pozornosti diváků i odborníků, je hostem prestižních folklorních festivalů v naší republice a své umění předvedl také ve 12 evropských zemích. 
Písně a tance z Karlovarska mají ve svém repertoáru také dětské soubory Stázka z Teplé, Chebánek z Chebu a Malenky z Ostrova. Tyto a mnohé další soubory je možné vidět každým rokem na Karlovarském folklorním festivalu, který se koná vždy první víkend v měsíci září.
Naši předkové uměli rozlišovat dny všední a sváteční. Žili v souladu s koloběhem přírody, jemu podřizovali své chování a pracovní činnosti v jednotlivých obdobích roku. Uměli tvrdě pracovat i naplno se radovat. Zkusme to jako oni!

Použitá literatura:
Lidové písně nejzápadnější části Čech, Aleša a Miroslav Balounovi, 
- Hudební nakladatelství Kneifl, Praha 1993 
Kola a oblíbené taneční hry na Karlovarsku, Aleša a Miroslav Balounovi,
- Okresní kulturní středisko K. Vary, 1986
Výroční obyčeje na Karlovarsku, PhDr. Stanislav Burachovič, 
- Okresní kulturní středisko K. Vary, 1986
Od folkloru k folklorismu, Ústav lidové kultury ve Strážnici, 2000

 

Mgr. Eva Hanková: Lidová hudba na Karlovarsku

Etnografická specifika Karlových Varů a okolí Širším Karlovarskem z etnografického hlediska označujeme území, které se rozprostírá přibližně mezi městy Stříbrem, Chebem a Kadaní, tedy krajinu, která z velké části patří Karlovarskému kraji, ale zasahuje i menší území kraje Plzeňského a Ústeckého. Kopcovitá krajina tohoto regionu se zvedá do souvislého pásma hraničních hor – Krušných hor, Smrčin a Českého lesa. Toto území bylo původně osídleno Slovany, ale už od 13. století bylo soustavně vystavené germanizaci ze strany saské i bavorské. Na tomto území vedle sebe po celá staletí žili Češi a Němci, české a německé vlivy se zde navzájem prostupovaly, mísily a slučovaly, přičemž české vlivy jsou zde patrné někdy méně a někdy více.

Lázeňské město Karlovy Vary se svým městským způsobem života se silně odlišovalo od přilehlých vesnic (Tuhnice, Dvory, Rybáře, Drahovice atd.), kde až do poloviny 19. století silně převládal venkovský způsob života. Teprve rozvoj průmyslu, techniky, vědy a vzdělanosti vůbec vedl k stále silnějšímu vlivu městské kultury. V dobách klidného a mírového soužití docházelo mezi oběma etniky k zcela přirozeným kontaktům a vzájemnému ovlivňování. Řada písňových nápěvů a tanců je dokladem oboustranného vývoje, prolínání, obohacování a tudíž svědectvím o vzájemných pozitivních česko-německých vztazích ve sféře lidového umění, které se nezastavovalo na národní či státní hranici, ale putovalo oběma směry a často se stávalo vlastnictvím obou etnik. Ke kontaktům docházelo velmi často právě prostřednictvím lidových muzikantů. Ti, jestliže chtěli být úspěšní, a tudíž mít i dobrý výdělek, museli umět hrát tance a melodie oblíbené na jedné i druhé straně. Svědčí to jednak o podobnosti hudebního materiálu, jednak i o tom, že přinesené novinky časem na druhé straně domácněly.

Nešťastný politický vývoj v hitlerovském Německu neblaze ovlivnil život většiny obyvatelstva v našem regionu. Toto období nástupu zla si vyžádalo obrovské oběti na životech, zdraví a neštěstí bezpočtu lidí na všech stranách. Na Karlovarsku postihlo zprvu české obyvatelstvo po zabrání Sudet a následně pak občany německé národnosti v podobě násilného odsunu. Karlovarsko, stejně jako některé další pohraniční oblasti naší republiky, zažilo tedy po 2. světové válce naprosto zvláštní a neobvyklý stav, kdy bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, a celá oblast byla nově dosídlena. Tím byly přerušeny tradice, které často vznikaly po staletí.

Naštěstí se však mezi novými obyvateli Karlovarska objevili i takoví lidé, jako například manželé Aleša a Miroslav Balounovi (Aleša Balounová 1920 - 2001, Miroslav Baloun 1919 - 1985). Tito neprofesionální badatelé v oblasti lidové kultury, hudby a tance přišli do Karlových Varů v roce 1945. Nenacházeli zde pro nově zakládaná sdružení dostatek sbírkového materiálu, a tak začali sami chodit a jezdit mezi již nepočetné a vzácné pamětníky tanečního a písňového folkloru na Karlovarsku, Čechy i Němce, a přímo od nich zapisovali písně a tance, které si tito lidé většinou pamatovali z dob svého mládí a dětství. Tím vznikly nesmírně cenné rukopisné sbírky. Část jejich záslužné práce vyšla v edici metodických materiálů „Lidová kultura Karlovarska“, kterou vydávalo Okresní kulturní středisko v Karlových Varech, a z těchto materiálů dodnes čerpají mnohé regionální folklorní soubory. Vydané publikace Kola a oblíbené taneční hry na Karlovarsku (1983), Lidové písně nejzápadnější části Čech (1. díl 1986, 2. díl 1987) a Lidové kroje na Karlovarsku (1. a 2. díl 1990) jsou výsledkem usilovného studia a porovnávání starší německé regionální literatury s výsledky vlastní sběratelské činnosti. Popis a výklad tanců stejně jako texty písní přenesené do češtiny byly vedeny hlavně snahou poskytnout zájemcům z řad dosídlenců alespoň základní informace o dřívější lidové kultuře naší oblasti a zároveň nabídnout souborům zájmové umělecké činnosti materiál, který alespoň naznačuje již neexistující původní regionální zázemí. Manželé Balounovi také zdůraznili významnou roli dud a dudácké muziky, která má na Karlovarsku obdobné tradice jako v jižních a jihozápadních Čechách. Balounovi svými sběry potvrdili názor, že do Karlových Varů a jejich okolí odnepaměti silně zasahovaly české vlivy, a to hlavně ze středních Čech. Proto jsou také například výroční zvyky a obyčeje Karlovarska téměř shodné se zvyky v celých Čechách.

Všeobecně nastaly po roce 1945 příznivé podmínky pro sběratelství lidových písní. Podnětem k němu se stal nebývalý rozvoj lidové umělecké tvořivosti hlavně v těch oborech, které byly v průběhu války potlačovány - tedy hudba, zpěv a tanec. Začaly vznikat lidové muziky v tradičním nástrojovém obsazení a celé soubory písní a tanců, které navazovaly na regionální tradice a snažily se je i dále rozvíjet.

Lidová píseň

Tradice lidové zpěvnosti a obecné hudebnosti obyvatel na území západních Čech byla a je dosud velmi silná. Ve srovnání s jinými kraji Čech patří určitě mezi nejzpěvnější. Dokládají to výsledky četné sběratelské činnosti, protože čím zpěvnější oblast byla, tím větší o ní byl zájem sběratelů. Zájem českých sběratelů o lidovou píseň byl značný už od 18. století. Výsledky německého sběratelství byly sice o něco skromnější, ale potvrzují, že rovněž zpěvnost německého obyvatelstva lze považovat za pozoruhodnou. Odborné analýzy prokázaly, že písně jsou převážně v durových tóninách, velmi často s předtaktím, který je typické pro deklamaci němčiny. České i německé písničky prokazují shodu v tónovém rozsahu, nejvíce, téměř polovina, je jich v rozsahu od sexty do oktávy a druhou nejpočetnější skupinou jsou písně v rozsahu vyšším než oktáva. Také srovnání nápěvů českých a německých písní, obliba střídání sólového a sborového zpěvu a další prvky vykazují značné shody dané převážně dudáckou muzikou. Je to dáno vzájemným stykem obou etnik jak v oblasti pracovní, tak kulturní. Čeští obyvatelé běžně chodili za prací do Bavorska, a to i muzikanti. V jednom směru je vliv německého zpěvu na český zcela zřejmý, a to je plynulý přechod od hrudního hlasu do falzetu, jak jej známe z podání německých jódlerů. Tento druh zpěvu se vyskytuje hlavně u písní německých a v menším rozsahu pak i u písní českých, kterým se na Karlovarsku říkalo droudi a na Chodsku jukačky. Používají zvláštní citoslovce jako „holladia holladie“, „da ridl didl“, „rum dia didl“ apod. Ostatní písně se na Karlovarsku zpívají přirozeným, v oblasti dudácké muziky trochu mečivým hlasem, napodobujícím barvu dud.

Lidé dříve zpívali při každé vhodné příležitosti. Těch bylo v průběhu dne, roku i života mnoho. Lidovou píseň zpívala celá společnost, lidé souhlasně myslící a cítící, přičemž se tato pospolitost společným zpěvem a prožitkem ještě více stmelovala a upevňovala. Mládež byla ve zpěvu přirozeně aktivnější, ale nevyhýbaly se mu ani staří. Od nich si mladí přejímali písně, z nich si vybírali svůj repertoár a upravovali si ho podle svých potřeb a vkusu. V průběhu roku přicházela období se svými specifickými písněmi, které se pak v jiné části roku nezpívaly a které se vázaly k náboženským i nenáboženským svátkům a slavnostem. Jinak se zpívalo při novoročních a tříkrálových obchůzkách, jinak v masopustě, o Velikonocích, své písně měly dožínky, posvícení, Vánoce. Velkou příležitostí ke zpěvu bývaly svatby, dětem se zpívaly ukolé- bavky. Rozverné písničky s netajenou lidovou erotikou bývaly vyvrcholením svatebního veselí i hospodských zábav. U muziky se zpívalo i k tanci – tanečníci nejprve muzikantům jednu sloku předzpívali a ti ji pak i s případnou dohrávkou zahráli k vlastnímu tanci. Taková praxe platí u nejstaršího zdejšího tance dokolečka podnes. Typickými písňovými útvary na Karlovarsku byly krátké melodie, dá se říci popěvky, kterým se podle délky textu říkalo čtyřřádky. Jejich prosté nápěvy jsou v 3/8, 3/4 a později také v 2/4 taktu. Hudebně jsou vázány na dudy, přičemž na jedinou melodii vždy existuje celá řada rozmanitých textů, zpívalo se současně česky i německy, každý ve své mateřštině.

Lidová hudba

Pro lidovou muziku na Karlovarsku byly odedávna nejdůležitějším dechovým nástrojem dudy, k nimž se v průběhu 19. století připojil ještě klarinet. Byly rozšířené jak u německého, tak českého obyvatelstva. Ještě na začátku 19. století a někde i dlouho poté se hrávalo na dudy nafukované ústy. Dudy s čerpacím měchem, dymákem, se k nám dostaly až v polovině 19. století údajně z Bavorska. Říkalo se jim také německé dudy, kozel nebo pukl (z německého Böckel – kozlík). Jejich ladění se ustálilo na vysoké Es dur. Dudy byly velmi oblíbeným nástrojem, protože dodávaly zdejší písni i tanci charakteristický a jiným nástrojem nenapodobitelný ráz. Kromě toho to byl nástroj, který sám svou sólovou hrou dokázal v tehdejších skromných poměrech uspokojit veškeré potřeby lidové zábavy. Proto mívala svého dudáka skoro každá obec. V polovině 19. století hrávaly ve vesnicích v okolí města hudecké nebo dudácké muziky. Hudecká muzika hrála v obsazení housle, klarinet, basa a občas bývala doplněna o flétnu, trubku nebo lesní roh. Dudáckou muziku tvořily dudy, housle a Es klarinet. Zásadní význam mají v našem regionu housle, které se v lidové muzice používají asi od počátku 18. století. Nejdříve hrály housle s dudami, až později se přidal Es klarinet, čímž vznikla malá selská muzika. Selská ne proto, že by v ní hrál selský lid – ten neměl na muzicírování dostatek času, ale selská proto, že odrážela hudební projev a vkus vesnického, tedy selského obyvatelstva. Vesničtí muzikanti se rekrutovali hlavně z málo majetných vrstev lidu a z řad vesnických řemeslníků. Hudecké kapely vděčí pak za svůj vznik hlavně vynikající úrovni hry tehdejších venkovských kantorů. Oblíbeným strunným nástrojem hlavně německého obyvatelstva bývala v severozápadních Čechách háčková harfa. Na Karlovarsku hrávala v 2. polovině 19. století v sestavě hudecké muziky, zatímco na Chebsku, Plánsku, a Tachovsku se přidávala k dudácké muzice. V Krušných horách, hlavně u Němců, byla velmi oblíbená také citera, která hrávala sólově, nebo se smyčcovými nástroji hudecké muziky. Na širším Karlovarsku se uplatňoval také malý cimbál, a to hlavně na svazích Českého lesa. Byly to malé přenosné nástroje, které se zavěšovaly na krk, opíraly se o břicho - proto se jim říká břicháček. Při hře se na struny klepalo dřevěnými paličkami. Na přelomu 19. a 20. století se začíná v muzikách uplatňovat také tahací harmonika. Hlavně pro hru při lidových zábavách se hráči na jednotlivé nástroje seskupovali do instrumentálních souborů různého složení a hrávali společně. Vznikala tak seskupení dvou základních typů: muziky dudácké nebo hudecké s převahou smyčcových nástrojů. V důsledku zvyšující se kulturnosti lidu byly na muziku kladeny stále vyšší požadavky. V sednici mohly hrát jedny sólové dudy, ale ve větším prostoru obecní hospody nebo sokolovny už muselo být muzikantů více, aby každý muziku slyšel a mohl podle ní tancovat. Proto se počet nástrojů rozrůstal nebo zdvojoval. Současná prezentace lidové hudby na Karlovarsku, a to hlavně v podání souborových muzik z Karlových Varů, Teplé, Mariánských Lázní jednak vědomě navazuje na regionální tradici, jednak vykazuje tvůrčí, teorií podepřený přístup k lidovým melodiím.

Lidová taneční kultura

Taneční folklor Karlovarska je pestrý a mnohostranný. Taneční styl je skočný, vervní, rázný a jadrný, označovaný jako „od země“. Charakteristickými tanci bývala na Karlovarsku kola, německy nazývaná Runde. Byla oblíbena v dětských a dívčích hrách, dospělí je tancovali při tanečních zábavách. Kola se tancovala ve vázaném kruhu, to znamená, že se všichni tančící drželi navzájem za ruce. Kola mohli tancovat jak muži a ženy dohromady, tak jenom ženy nebo jenom muži. Ke kolům se zpívaly rozmanité písničky, rychlé i pomalé, někdy velmi rychlé až bujaré. Při tanci se nejen zpívalo, ale také výskalo, tleskalo, vesele podupávalo a připíjelo. Na zábavách bývaly populární také taneční hry, z nichž mnohé právě z kol vycházely. K dalším oblíbeným tancům patřil tanec dokolečka, což je vlastně párová varianta kol. Náš region má zcela specifické způsoby základního párového držení při tomto tanci, rytmické zvláštnosti a pohybové nuance v provádění základního kolečkového kroku. Dále se tu tancovaly lendlery, šotyše, polky a krajcpolky. Co se týká tanců německých, lze konstatovat, že v oblasti německého etnika nebylo mnoho ryze německých tanců. Ty mají sice německé názvy a německé texty, tančí se osobitným „německým“ stylem, ale jejich hudebně taneční struktura je velmi blízká tancům českým. V repertoáru soubor Dyleň jsou např. Roia, Dreher, Jägerschottisch, Spinnradl, Rheinländer, Elbogener atd. Za zmínku stojí také tance figurální, dřevařské tance s holemi, tance s dalšími rekvizitami jako jsou srpy nebo košťata, popřípadě Zwiefacher, což je zdejší označení pro mateníky, tance, v jejichž průběhu se v různých variacích střídá dvoudobý a třídobý rytmus, což způsobuje i střídání dvoudobých a třídobých tanečních kroků. Muzikantům sloužívaly jako osobité prostředky k potrápení tanečníků.

Dnešní přístup k lidové kultuře na Karlovarsku

Sametová revoluce a změna poměrů v naší zemi po roce 1989 otevřela zcela nové cesty a možnosti ke zpracovávání lidových tradic. Padla Železná opona, najednou bylo možné volně vycestovat za hranice a začít se rozhlížet a srovnávat, jak se lidová kultura provozuje v sousedním Německu. Na takové cesty se začala v pokročilém věku vydávat i paní Aleša Balounová. V muzeích a archivech (např. v Marktredwitzu a okolí) a při návštěvě kulturních akcí tam si potvrzovala to, na co s manželem přicházeli už po roce 1945, a to tu skutečnost, že na obou stranách hranice se hrají stejné lidové písně, byť v jiném nástrojovém obsazení. Na naší straně už nebylo nutné tajit „nežádoucí“ německé vlivy, na německé straně naopak obdivovali vysokou úroveň českých hudebních úprav a vysokou taneční úroveň našich souborů. Všechny regionální lidové soubory, které vsadily na odlišnosti zdej- šího folklorního materiálu od toho obecně českého (např. Dyleň Karlovy Vary, dětský soubor Stázka Teplá a svého času Chebánek z Chebu), se staly ozdobami festivalů a přehlídek v celé naší republice. Hned v roce 1990 bylo v Praze založeno Folklorní sdružení ČR, organizace zaměřená na uchovávání a lidových tradic a národních kulturních hodnot, zejména v oblasti lidové hudby, zpěvu a tance. Na ustavující schůzi byl jako jeden ze zakládajících členů také tehdy šestatřicetiletý Lubor Hanka. Na doporučení Folklorního sdružení bylo v roce 1994 ustanoveno Regionální folklorní sdružení širšího Karlovarska, které sdružuje folklorní soubory působící na území regionu, a jehož cílem je podpora a prezentace lidového umění. Jeho prvním předsedou se rovněž stal Lubor Hanka. Širší Karlovarsko je označení území, které se rozprostírá podél řeky Ohře a etnograficky zahrnuje i část území dnešního Ústeckého kraje. V současné době jsou členy tohoto regionálního sdružení folklorní soubory Dyleň Karlovy Vary, Jirkovák Jirkov, Krušnohor Chomutov, Marjánek Mariánské Lázně, rusínský soubor Skejušan Chomutov a Stázka Teplá. Všechny jmenované soubory úzce spolupracují při organizování folklorních festivalů, regionálních přehlídek dětí i dospělých, při organizaci soutěže dětských zpěváků lidových písní Zpěváček (ta se od roku 2004 pravidelně koná v Teplé), při společenských akcích, v oblasti dalšího vzdělávání členů souborů atd. Největší společnou akcí našeho regionálního sdružení byla prezentace Karlovarského a Plzeňského kraje na Národním krojovém plese v Praze v únoru2010 za účasti hejtmanů a dalších významných politiků. Ples byl zahájen společně secvičeným předtančením v choreografii manželů Hankových, kdy Karlovarská kola tančilo na parketu luxusního TopHotelu 26 tanečních párů. Počtem souborů a členů je náš region nevelký, ale v rámci republiky se o něm dobře ví a hovoří se o něm s uznáním. Už proto, že na území regionu se konají dva festivaly republikového významu, a to Karlovarský folklorní festival (od roku 1996) a Mariánský podzim v Mariánských Lázních (od roku 2005). Nejdelší tradici má Setkání dětských folklorních souborů v Teplé, které se, s různě dlouhými pauzami mezi jednotlivými ročníky, koná od roku 1972. Dětské folklorní soubory Dyleň a Stázka patří ke špičkovým kolektivům v rámci celé ČR, které nejenže se opakovaně probojují sítem přehlídek až do celostátního kola, ale přivážejí z něj dokonce nejvyšší ocenění.

Soubor písní a tanců Dyleň Karlovy Vary

Soubor písní a tanců Dyleň existuje pod tímto názvem v Karlových Varech od roku 1974. Předtím se jmenoval Mládí a založen byl v roce 1957. Důležité je, že od roku 1957 funguje bez přerušení dodnes. Založili ho manželé Balounovi a Aleša Balounová ho vedla až do roku 1985. Po ní nastoupil jako vedoucí souboru dudák a zpěvák Jaroslav Herman, od roku 1987 do současnosti vede Dyleň Lubor Hanka. Paní Aleša Balounová se od roku 1974 začala zabývat zpracováním svých sběrových materiálů. Spolupracovala s muzei v Karlových Varech a v Chebu a připravila k vydání několik sbírek. Je především její zásluhou, že za předvedení Dívčích kol z Karlovarska v pořadu Brána Čech se Dyleň stal v roce 1988 laureátem MFF ve Strážnici, což je obdoba filmového Oscara a nejvyšší meta, jíž může folklorní soubor dosáhnout. Od 90. let se soubor věnuje výhradně zpracování písní a tanců svého regionu. Právě tance z Karlovarska v podání Dyleně a nacvičené pod vedením Aleši Balounové si vybral Národní ústav lidové kultury ve Strážnici do svého klenotnicového videoprojektu Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska (1994). V roce 1993 vznikl Dětský folklorní soubor Dyleň, později dvě jeho přípravky pro děti předškolního a raného školního věku. Dohromady je to ročně kolem 60 dětí, jimž výborné zázemí poskytuje zřizovatel - Dům dětí a mládeže Karlovy Vary, Čankovská ulice. V roce 1994 se soubor Dyleň mění na občanské sdružení. Na rozdíl od souborů, které pracovaly při velkých průmyslových závodech nebo kulturních střediscích a měly tudíž dobré hmotné zázemí, se nezhýčkaný Dyleň dokázal v nových podmínkách rychle zorientovat a sám se postarat o svoji další existenci. Zájem o málo známý karlovarský folklor a neokoukané karlovarské kroje způsobil, že soubor byl zván na všechny významné folklorní festivaly v naší republice. V 90. letech byl Dyleň častým hostem německých společenských akcí, festivalů a vánočních koncertů v různých městech a několikrát natáčel pro bavorskou televizi. Na bavorské i saské straně hranic našel soubor partnery a přátele. Vydal také svou první audiokazetu Lidové písně a tance nejzápadnější části Čech (1996) a poté i první CD Když nebudu milou mít (2004). Na obou nosičích jsou písně a tance našeho regionu, vycházející ze sbírek a sborníků manželů Balounových. Soudobé hudební úpravy Dalibora Bárty, Josefa Fialy, Jana Holého, Jaroslavy Krčkové, Miljo Mileva, Václava Zemana a dalších a skvělá hudební režie Dalibora Bárty (audiokazeta) a Jaroslava Krčka (CD) otevřela těmto nosičům cestu i do Českého rozhlasu Plzeň. Od roku 1995 pořádá Dylen vánoční koncerty. Oprášila a oživila se tím řada zapomenutých karlovarských a krušnohorských koled. Úsměvné vánoční obrázky (autorka Eva Hanková) se staly vyhledávaným vánočním pořadem pro širokou veřejnost. V roce 2003 vzniká z první generace dětí odchovaných dětským souborem složka Jeleni, výborní mladí tanečníci, často tancující od svého předškolního věku. Právě oni a naši mladí muzikanti jsou těmi opravdovými nositeli lidových tradic, protože generace předchozí, tzv. Archivní složka souboru, generace, z níž někteří stáli u založení souboru Dyleň v roce 1957, se přibližuje k důchodovému věku, nicméně stále tancuje. A tancují dobře, protože se doslova protancovali životem a nikdy nepřestali! Jevištní symbióza starých a mladých tanečníků, často rodičů a dětí, to je další pozoruhodnost dnešní Dyleně. Jeleni, mladí muzikanti a tři oddělení dětského souboru jsou rovněž příslibem toho, že lidová hudba a tanec mají v našem městě své pokračovatele. A to i pokračovatele vzdělané, neboť už čtyři mladé tanečnice absolvovaly čtyřsemestrální studium Školy lidových tradic, pořádané Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici (Kateřina Adamovicová, Mgr. Martina Holubová, Bc. Michaela Hricková, Mgr. Eva Tesařová). Právě ony jsou už autorkami úspěšných choreografií, vedoucími dětského souboru nebo členkami managementu souboru. Současná lidová muzika Dyleně hraje (v optimální sestavě) ve složení 1., 2. a 3. housle, viola, kontrabas, 1. a 2. klarinet, příčná nebo zobcová flétna, dudy, harmonika, nově (dosud do hudebních úprav nezapojená) háčková harfa.

Karlovarský folklorní festival

Karlovarský folklorní festival (KFF) se koná od roku 1996 pravidelně vždy první víkend v měsíci září. Tato významná kulturní akce má za sebou 18 úspěšných ročníků, přičemž se každý rok rozrůstá o nějakou novinku. KFF se stal kulturní událostí Karlovarského kraje v roce 2010 a v roce 2011 skončil druhý, navzdory tomu, že ho organizují ryzí amatéři ve svém volném čase. Záštitu KFF pravidelně uděluje primátor Města K. Vary spolu s hejtmanem Karlovarského kraje. Folklorní festival našemu secesnímu městu sluší a spojení světoznámých lázní s lidovými tradicemi kulturní život města obohacuje a zpestřuje. Lidé se už dávno naučili chodit na festivalové pořady, protože jen pár dní v roce mají možnost vidět tanečníky, hudebníky a zpěváky z blízkých i dalekých zemí. Za dobu existence na festivalu účinkovaly soubory z Čech, Moravy a Slezska a špičkové soubory takřka z celé Evropy, z Ameriky, Asie, Afriky, Austrálie a Oceánie i z Afriky. Tam všude má nyní Dyleň své přátele. Festival se stává úžasnou propagací našeho města ve světě, stejně tak jako propagují naše město členové souboru Dyleň při svých výjezdech na podobné mezinárodní folklorní festivaly v zahraničí. Od začátku 21. století navštívil Dyleň (někdy i vícekrát) 16 zemí: Německo, Polsko, Černá Hora, Rakousko, Holandsko, Finsko, Portugalsko, Slovinsko, Rumunsko, Mexiko (2008), Francie, Švédsko, Slovensko, Malta, Malajsie a Borneo (2012) a Kypr. Organizace KFF již zabírá celý rok, žádosti o granty na budoucí festival a vyúčtování minulého festivalu se navzájem překrývají. Zakladatelem, duchovním tvůrcem a prezidentem KFF je od jeho počátku Lubor Hanka. Také v managementu KFF pracují dnes převážně mladí členové Dyleně (Mgr. Martina Holubová, Mgr. Martin Souček, Ing. Barbora Součková, Martin Tesař a řada dalších). Dramaturgii KFF a režii hlavních pořadů tvoří již mnoho let Mgr. Eva Hanková. Manželům Evě a Luborovi Hankovým byla udělena Cena města Karlovy Vary za rok 2012, a to za výjimečný přínos pro město Karlovy Vary v oblasti kultury a za vynikající reprezentaci města Karlovy Vary ve světě.

Závěr

Naši předkové uměli rozlišovat dny všední a sváteční. Žili v souladu s koloběhem přírody, jemu podřizovali své chování a pracovní činnosti v jednotlivých obdobích roku. Uměli tvrdě pracovat i naplno se radovat. Zkusme to jako oni!

Použitá literatura:

1. Lidové písně nejzápadnější části Čech, Aleša a Miroslav Balounovi, Hudební nakladatelství Kneifl, Praha 1993

2. Kola a oblíbené taneční hry na Karlovarsku, Aleša a Miroslav Balounovi, Okresní kulturní středisko K. Vary, 1986

3. Výroční obyčeje na Karlovarsku, PhDr. Stanislav Burachovič, Okresní kulturní středisko K. Vary, 1986

4. Od folkloru k folklorismu, Ústav lidové kultury ve Strážnici, 2000

5. Západočeská vlastivěda. Národopis, autorský kolektiv, Západočeské nakladatelství Plzeň, 1990

6. Po stopách dudáků na Chebsku, Josef Režný, Chebské muzeum, 1992 7. Archiv Souboru písní a tanců Dyleň.

 

Lenka Sušaninová: Dětský tanec v ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary

Typ výuky v ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary je unikátní a v ČR ojedinělý. Základní vzdělávání je zde propojeno se vzděláváním uměleckým.
V roce 1993 se po dohodě ředitele školy Jindřicha Volfa a ředitele taneční školy Jiřího Dolečka k již fungujícímu oboru hudebnímu a výtvarnému připojila i taneční výchova. Po přezkoumání talentových předpokladů formou talentové zkoušky, jsou děti přijaty do třídy s rozšířenou výukou tance. Ta probíhá v rozsahu tří hodin týdně. Při talentové zkoušce jsou testované základní rytmické, hudební a pohybové schopnosti dětí.
Výuka se rozběhla pod vedením učitelek tance Lenky Sušaninové a Zdeny Vyleťalové. Jelikož pro tento předmět neexistovaly osnovy, bylo třeba tyto vypracovat. Úkolu se ujala Lenka Sušaninová a s pomocí odborných tanečních materiálů je zpracovala. Obsahem byla všeobecná pohybová a taneční průprava, základy lidového, klasického, moderního a společenského tance.
Od roku 1994, kdy Ministerstvo školství tyto osnovy schválilo, probíhala výuka bez zaměření na určitý druh tance.
Toto se změnilo v roce 2000, kdy taneční výchova probíhala už ve všech devíti ročnících a otevřel se taneční obor i v ZUŠ. Pedagogický sbor se rozšířil o další učitelky tance, Petru Blau, Markétu Odvodyovou a Pavlu Šemberovou. Všechny začínaly svou taneční kariéru v karlovarském Domě dětí a mládeže u paní Nadi Kohoutové, která se jako jediná v karlovarském regionu již od roku 1974 zabývala jazzovým a posléze scénickým tancem.
Hlavním předmětem taneční výchovy se stal scénický tanec. S pomocí znalosti pohybových technik probouzí tvořivou dětskou fantazii a pohybovým ztvárněním v jevištní formě dokáže přenést pocity a prožitky na diváka. Vede děti k vlastní improvizaci a podporuje jejich osobitý projev. Pěstuje v nich nejen pohybové, ale především osobnostní kvality.
Děti z tanečních tříd se věnují tanci i v odpoledních hodinách a to buď v tanečním oddělení místní ZUŠ nebo v jiných tanečních školách. Dosahují velkých úspěchů nejen v regionu, ale i na celostátní úrovni. Pravidelně postupují do celostátních kol soutěžních přehlídek.
Velký úspěch mají i komponované školní akademie pod vedením zástupce ředitele školy Jiřího Zemana, které svým vtipem přinášejí radost všem divákům a přibližují jim svět tance.
Od roku 2011 se taneční oddělení pustilo do vzájemné spolupráce i s ostatními uměleckými obory, a tak vznikly velké společné projekty, které byly velmi kladně hodnocené u laické, ale i odborné veřejnosti.
2011 -  ,,Víla Ohře‘‘ - na představení pracovali společně tanečníci, hudebníci, výtvarníci. Hudbu složil zástupce ředitele pro ZUŠ a zároveň úspěšný karlovarský skladatel Karel Šimandl. Obsah zpracovával téma legendy z období vzniku Karlových Varů a s použitím výtvarné videoprojekce došlo k umocnění uměleckého zážitku z tohoto díla.
2012 - ,,Mistr jazzu‘‘ - v autorském muzikálu bývalého žáka ZUŠ Milana Zítky účinkovali pod režijním vedením Pavly Šemberové žáci hudebního a tanečního oddělení. 
2013 - ,,O zem by se rozbilo‘‘ – zde se zapojil do spolupráce i dramatický obor. Citlivou úpravou Karla Šimandla vznikla koláž původního díla Bohuslava Martinů ,,Otvírání studánek‘‘ se současnou hudbou a mluveným slovem. Vše ve velmi emotivním obsahu.
2015 - ,,Jinoznění‘‘ - zatím poslední společný počin všech oborů. Opět se scénářem a v režii Pavly Šemberové a s hudbou Karla Šimandla. Rozezněním hraček a vlastních hudebních i nehudebních výtvorů hledá Jinoznění cestu do světa fantazie, rytmů a hudebních ploch, která může nás lidi k sobě přiblížit.
Na projektech se podílely učitelky tance Petra Blau, Markéta Odvodyová, Lenka Sušaninová a Pavla Šemberová. Za hudební obor Mirka Lendělová, Karolína Kučerová, Jana Přibilová a Karel Šimandl. Výtvarný obor zastupují Jitka Barochová, Zdena Vašířová a Vlado Hrebeňák, který navíc vytvořil unikátní a velmi originální rekvizity. V dramatickém oboru s dětmi tvořily Naďa Pajanková a Štěpánka Kačerová Lovacká. O zvuk se staral Jan Tumpach. 
Všechny projekty vznikají za velké podpory stávajícího ředitele ZŠ a ZUŠ Břetislava Svobody, Magistrátu města Karlovy Vary a ředitelky Karlovarského městského divadla Dany Neumannové, v němž se realizují.
Vysokou kvalitu výuky tance dokládá i projekt „Doteky“, ke kterému si pražská profesionální skupina Nanohach v roce 2015 vybrala pro spolupráci nejstarší děvčata ze souboru ZUŠ, vedené Petrou Blau. Výsledkem bylo představení prezentované po celé republice.
2016 - „Vita Caroli“ - představení k 700-letému výročí narození Karla IV. - v přípravě.
Taneční obor na ZŠ a ZUŠ jde správným směrem, což dokazují i úspěchy děvčat pokračujících na tanečních konzervatořích a akademiích nejen v ČR, ale i ve světě.

Karlovy Vary 27. 3. 2016

Isadora Duncan
*1877 †1927

Isadora Duncan

scénický tanec
americká tanečnice, choreografka
1902: 2 vystoupení v karlovarském divadle
Harald Kreuzberg
*1902 †1968

Harald Kreuzberg

scénický tanec
německý tanečník, choreograf
leden 1948: představení v divadle
Evžen Horák
*1905 †????

Evžen Horák

společenský tanec
profesionální šampion ČSR 1937-1938, taneční mistr
v Karlových Varech od 1948
Miroslav Baloun
*1919 †1985

Miroslav Baloun

lidový tanec
karlovarský folklorista, muzikant
primáš souboru písní a tanců Dyleň
v Karlových Varech 1945-1985
Aleša Balounová
*1920 †2001

Aleša Balounová

lidový tanec
karlovarská folkloristka, choreografka, sběratelka
1957-1974:  folklorní soubor Mládí
1974-1985:  soubor písní a tanců Dyleň
v Karlových Varech 1945-2001
Václav Zeman
*1929 †2011

Václav Zeman

lidový tanec
muzikant, primáš souboru písní a tanců Dyleň
v Karlových Varech 1955-2011
Stanislav Zíka
*1944

Stanislav Zíka

společenský tanec
taneční pedagog od 1966
8 let hospodář Svazu učitelů tance, 12 let prezident SUT, předseda dozorčí rady SUT
1989 - zakladatel Taneční školy BEST
v Karlových Varech od 1961
Jiří Doleček
*1948

Jiří Doleček

společenský tanec
tanečník: latinsko-americké tance - třída A
standardní tance - třída B
taneční pedagog
v Karlových Varech od 1973
Jaroslav Herman
*1949

Jaroslav Herman

lidový tanec
dudák, zpěvák
vedoucí souboru písní a tanců Dyleň 1980-1987
rodák, v Karlových Varech od 1949
Ivanka Holubová
*1949

Ivanka Holubová

lidový tanec
tanečnice souboru Mládí a Dyleň
vedoucí dětského souboru Holoubátka
rodačka, v Karlových Varech od 1949